Eny píše blog

 Tak jsem zase dělala zkoušku. Zas jsem měla pocit, že mě zaručeně vyhodí. A víte co? Nevyhodili. Překvápko, co? :D Pro mě asi ještě pořád jo. Je fakt, že ve čtvrťáku jsou ty zkoušky prostě jiné než v dřívějších ročnících. Průměrná doba učení dosahuje sotva 10 dní, zatímco na fyziologii se člověk učil asi tak 100 let, aby měl šanci to dát na E. Já se na fyziologii začala učit někdy v období Velké francouzské revoluce a bylo to tak tak; mnohem lepší je začínat už s upálením Mistra Jana Husa a za zvuků Marseillaisy už jenom opakovat. Už to zase dělám, že? No jo. Když já tak strašně ráda přeháním. Zpátky k tématu. Ve čtvrťáku se sice na zkoušky učí podstatně kratší dobu, ale zato vám za krkem trvale sedí farmakologie, a to je prosím hnus fialovej, o tom žádná. Farmakologie je v podstatě stejný zlo jako kolonaliasmus a růžový třpytky, takže fakt fest.  Ale zpět k soudnímu. Už ve třeťáku vám vysvětlí, že patologie a soudní lékařství fakt není to samé - a stejně jako vám to říkali p...

 O očním jsem si od začátku říkala, že je to jeden z nejnudnějších oborů medicíny, a že mě teda ale absolutně nezajímá. A víte co? Většina z toho opravdu je nuda, šeď a přidržování víček oběma rukama, abych u toho neusnula, ale operativa je fakt nechutně zajímavá. Na oku jde totiž všechno vidět ( :D haha, já jsem tak vtipná dneska). Ale jako doopravdy - prostě oko je na to, jak je to strašně mrňavá oblast, hrozně přehledné, ty operace jsou čisté a logické a prostě se mi jako šíleně líbily, ačkoliv bych to samozřejmě nemohla dělat, protože jsem manuálně zcela nezručná (což mimochodem zaručeně souvisí s mým leváctvím, na které medicína prostě není připravená. Ehem. Tím si to vysvětluju. A pššššt, tichučko, je mi úplně jasné, že někde existuje nějaká Liga levorukých chirurgů nebo tak něco, ale já si prostě potřebuju něčím omluvit, jak strašně nešikovná jsem). Každopádně, zkouška z očního. Když jsme se bavily s kámoškou, která studuje v pedikruhu, tak nám říkala, že oni zkoušku jako ta...

Vždycky tam někde je. To jedno konkrétní oddělení a jeden konkrétní lékař, který má tamtu pověst. Nesnáší nepřipravené studenty - a kouzlo je v tom, že žádný student podle něj není dostatečně připravený. Je schopný jedním pohledem vyvolat panický záchvat a třemi slovy spustí u člověka pocit nejhlubšího zoufalství a zmaru. Vždycky tam někde je. Nedá se mu vyhnout, čeká ve stínech na svou příležitost a jednoho dne se mu prostě stejně dostanete pod ruku, neboť takový je řád věcí. S trochou štěstí už ho pak nikdy neuvidíte; s trochou smůly se potkáte znovu, u zkoušky, u státnic, nebo hůř - u pracovního pohovoru.  "Á, vy jdete dneska ještě za MUDr. XXX?" zeptá se vás dříve nebo později laskavá lékařka, která vás právě pochválila za zvídavé dotazy a inteligentní odpovědi. Už v tu chvíli uslyšíte v jejím hlase jistou účast a po zádech vám přejede mráz. Musíte přikývnout, protože nemáte jinou možnost. "Doufám, že umíte perfektně vyšetřit pacienta," prohlásí ta hodná doktork...

Praktická výuka. Je důležitá a vlastně je jí vždycky míň, než by bylo potřeba. Když s ní začínáte, nejspíš se trochu bojíte - a někdy mnohem víc než jen trochu. Zvlášť pro lidi, kteří jsou z nezdravotnických rodin a nemocnici znají pouze z pohledu pacienta, může být přechod na "druhou stranu" pěkně děsivý. Přesně tak jsem na tom byla já, když jsem s praxemi začínala. Vlastně i ta pacientská složka pokulhávala, protože jsem ani nikdy nebyla hospitalizovaná (zato do ambulancí jsem se nachodila až do álelůja, poněvadž jsem v dětském věku byla úděsným hypochondrem, což už se snažím trochu omezovat).  S první praxí na medicíně se setkáte až ve druháku, poté, co prolezete přes ty hrůzostrašné prvácké zkoušky, jste už předem vyklepaní z ještě hrůzostrašnějších druháckých zkoušek a teď se klepete ještě navíc kvůli tomu, že přemýšlíte, jestli to s vámi nešlehne, až po vás budou poprvé chtít někomu píchnout injekci nebo hůř odebrat krev. Osobně jsem se nikdy nebála krve, jsem holka z d...

 Porouchala se nám na bytě pračka. Docela nepříjemné v době, kdy je vyhlášen tvrdý lockdown a vy na tom bytě prostě musíte sedět, protože z domova se na prezenční výuku úplně jezdit nedá. Naštěstí máme skvělou majitelku bytu, která pravděpodobně kromě onoho bytu pravděpodobně vlastní i plně funkční kouzelnickou hůlku, protože během jednoho týdne sehnat novou pračku a instalatéra, který ji přiveze, namontuje a odveze tu starou - v tom prostě musí být nějaké čáry. Takže od středy máme novou pračku. Shodou okolností se to všechno řešilo zrovna v ten nejnevhodnější den, kdy mohlo - Kuba byl na brigádě, já jsem šla na půl jedenáctou do školy (resp. do nemocnice, že jo) a Jirka měl vyřizování ve městě. Chlap s pračkou volá, že dojede někdy po poledni. To je na bytě Jirka, tak dobrý, odpovídám, že mu dám číslo na manžela a vyřeší se to. Jenže chlap nedojel po dvanácté. A Jirka potřeboval odejít. Inu, vrátila jsem se z praxe někdy kolem jedné. Jiříček mu sdělil, že mám na sporáku oběd, a ž...

 Prý nejsem moc aktivní na svém blogu. Asi je to fakt. Když jsem začínala tenhle internetový deníček před čtyřmi lety psát, svatosvatě jsem si slibovala, že sem určitě budu dávat hodně článků, nejenom o medicíně, ale o všem, co se u nás v doupěti téměř na konečné tramvaje čtyři děje. Tak jako, asi by stálo za to si přiznat, že to tak úplně nevyšlo. Mohlo. Ale nevyšlo. Já totiž nemám úplně pevnou vůli - většina pevné vůle, kterou jsem si s vypětím všech sil vypěstovala, jsem vrazila do studia medicíny, takže na blog až tak moc času nezbývá. Jo, a taky jsem občas psala básničky, no. A fanfiction. A povídky. Občas hrála divadlo. A režírovala jsem, než mi ten zas*** virus zkazil všechny mé ambice a donutil mě sedět na zadku a opravdu se na férovku učit. Zkrátka, nebylo by fér tvrdit, že sem tolik nepíšu, protože mi medicína žere veškerý čas. Nežere. To prosím vy, mladší ročníky, které tohle čtete, berte jako slova naděje, protože kromě medicíny vážně můžete mít i život - když o něj tot...