Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z leden, 2018

Jak si ve zkouškovém naklonit božstva

Ukázalo se, že větším příspěvkem v nedělní sbírce v kostele zřejmě ne. Nebo měl být větší o víc než pět korun. Učím se na druhý termín biofyziky, mám pocit, že v hlavě nemám nic jiného než schéma absorpčního spektrofotometru s nefunkční žárovkou (na to, že je žárovka nefunkční, usuzuji z toho, že se mi pořád ještě nerozsvítilo), na stole mi leží studené kafe (fuj), otevřená učebnice, takové ty malé srandovní barevné lepicí papírky, co s nimi šprti značí důležité kapitoly v učebnici a já se pokoušela dělat totéž, ale přestalo mě to bavit už u otázky čtyřicet, a najednou i holicí pěna. Za mými zády se začne ozývat podivné škrábání. "Jirko...?" "Rozhodl jsem se, že se před zkouškou oholím," hlásí muž. Má holicí pěnou napatlané celé tváře včetně těch příšerných kotletověcí, co mu rostou a on občas pojme divný nápad si je pěstovat. Přemýšlím, jak vypadal před holicí procedurou. Měl takové něžné strniště, na které je žiletky škoda. "Už jsem dělal pět zkoušek. Na

Pí. Prostě pí.

"Tak fajn, vyletěla jsem z biofyziky. Tati, jak ses učil na zkoušky? Potřebuju nějaký systém. Nějaký systém, který používaly úspěšně stejně ztracené případy, jako jsem já," významně mrkám na taťku. "Já jsem byl mnohem horší než ty," odpovídá. "Ale na rozdíl od tebe jsem si už na střední škole pamatoval jednotky. A všechny důležité konstanty." Připadám si zbytečná a neschopná. Otec chvíli přemýšlí. "No, dneska si pamatuju už jenom pí. Ale za to na dvanáct desetinných míst!" Připadám si zbytečná a neschopná. Zrada biologie. Opravdu se tyhle znalosti nepřenáší geneticky, nebo jsem jen vznikla z výjimečně blbé spermie? "Tři celé čtrnáct jedna pět devět dva šest pět tři pět..." pobrukuje si tatíček spokojeně. Jedna a dva je tři, jedna a dva je tři, opakuju si já. Píšu si přípravu ke kolokviu první pomoci. Jedna je počet otázek, které jsem stihla projet včera. Dvě jsem udělala dneska. To je celkem tři. Boží! Už mi jich zbývá jenom dvacet

Polámal se mraveneček

Možná si říkáte, copak se to stalo, že jsem se tak dlouho neozvala. Inu, snažila jsem se učit. Ve středu mám zkoušku z biofyziky (moje pocity z ní nejlépe vystihuje Šmajdalfův vskutku okřídlený citát "Asi se trochu proletím"), což je 126 otázek přímo z pekla. Umím tak čtyři. Snažím se však dále. Je večer, v našem obýváku panuje pracovní atmosféra. Otec cosi ťuká do počítače a hudrá, že nemá licenci. Matička čte seminárky. Já čtu už pošesté ten samý řádek otázky číslo 110. "Já tomu vůbec nerozumím!" ohlašuju zoufale, dnes již asi po sto padesáté. "Tak se to nauč jak básničku," radí táta. "Jenže... já se neumím věci učit jak básničku!!" V tu chvíli se maminka začíná divně švihle usmívat. "Polámal se mraveneček, ví to celá obora..." "...o půlnoci zavolali mravenčího doktora!" dodává otec dramatickým tónem. "Doktor klepe na srdíčko, potom píše recepis..." "...pustíme do něj interferenční proud," navrhuj