Eny píše blog

Je 4. července roku 2018, něco kolem páté odpolední. Před pouhými pár hodinami jsem udělala anatomii. Měla bych být nejspíš nechutně šťastná a spokojená, ale já ležím na posteli, čumím do stropu a brečím. Brečím, protože jsem se podívala do studijního katalogu a došlo mi, že mě čeká druhák a s ním biochemie. A že jsem sice vyhrála jednu velkou bitvu, ale ta, které se příšerně bojím od okamžiku, kdy se v isu rozsvítila zelená ikonka "PŘIJATA", mě ještě čeká. A já nemám sebemenší tušení, jak ji mám přežít. Velice dobře si ten pocit pamatuju. Ten strach a smutek spojený s totálním zmatením z toho faktu, že bych přece měla být šťastná - vždyť mám po zkoušce, jediné, co mě ještě čeká, je latina, a tu dám přece i se zavřenýma očima. Přešlo mě to až po pár dnech, tak nějak se mi biochemii podařilo vytěsnit až kamsi do nejzapadlejšího koutu hlavy a celé prázdniny jsem ji prostě neřešila. Oba dva semestry druhého ročníku jsem potom tak nějak biochemii stavěla až na druhé místo, p

Tohle je první článek, u kterého jsem si nějak tak nerozmýšlela půl roku dopředu, co do něj budu psát. A to z jednoho prostého důvodu - protože jsem tak nějak nevěřila, že se tohle jako fakt může stát, a že jako fakt můžu udělat tu odpornou, démonickou fyziologii napoprvé. Ale je to tam. Jednou ranou. Goliáš je mrtvej. MÁM HOTOVOU FYZIOLOGII!! Popravdě, asi je to můj nejlepší den v životě.  Jsem ten nejšťastnější člověk na světě.  Pomalu vycházím z takové té "studentům nepřístupné" části ústavu, kde jsou jednotlivé kanclíky vyučujících a jakmile se za mnou zabouchnou dveře, spouštím vítězný taneček. Ani mi nějak extra nevadí, že mám na obou patách maxipuchýře; prostě si jen tak tančím. V indexu ještě teplá známka. Povoluje tonus sympatiku, probouzí se migrující motorický komplex v žaludku. Šupajdím si to na oběd.  A vy byste asi chtěli slyšet, jak se tohle všechno semlelo, že?  No. Nebudu kecat. Ještě včera večer jsem byla přesvědčená, že tohle jako fakt nepůjd

Asi jste ode mě zvyklí, že píšu v podstatě jenom veselé články. Že jsem taková vždycky veselá, vždycky střelená, bez zatěžujících starostí ohledně stavu světa, politiky, školy, zdraví a vůbec. Chci, abyste věděli - zvlášť někteří z vás, kteří tohle čtete - že je normální nebýt vždycky veselá. Nebýt vždycky v klidu. Nebýt vždycky nad věcí. Ono totiž být smutný a úplně v háji je někdy očišťující. Pláč je osvobozující. Moct si do něčeho pořádně kopnout a vyhodit něco z okna (opakovaně) je posilující. Vyběhnout na kopec a řvát z plných plic něco o všech fyziolozích světa a co přesně si můžou, zatímco se vám po tvářích koulí slzičky, protože máte už dost toho, jak se někteří lidi dělají lepší než jiní jen proto, že jsou zrovna v pozici, kdy vás můžou psychicky trápit a vy můžete jen držet hubu a krok, z nosu vám teče nudla až na bradu a smrdíte jako prase, protože deodorant skončil za pračkou a ta je zaseklá a nejde odtáhnout, je kombinací všech těch tří popsaných účinků. Myslím, že na k

Ahoj blogu, vypadá to, že jsem na tebe zapomněla, že? Tak to ale samozřejmě není. Pravda je taková, že jsem se na tebe prostě a jednoduše vykašlala (tohle může trošku bolet, ale co už se mnou, jsem tak nepříjemně upřímná), protože jsem neměla zrovna moc času. Objevil se však požadavek, abych tě vyštrachala odněkud z hlubin internetu a napsala něco hezkého o svojí poslední zkoušce. Nuže. Nečekala jsem od histologie a embryologie mnoho. Nebavila mě od té chvíle, co jsem zjistila, že si kvůli ní budu muset pravidelně ořezávat pastelky (to bylo ještě v druhém semestru, blahé paměti, kdy jsem ještě nevěděla, že ty blbý pastelky použiju i v mikrobiologii a kdo ví kde ještě) a neztrácet gumu. Nuže. Po úspěšně složené anatomii jsem měla pocit, že histologie bude děsná brnkačka a že bych se mohla půlku zimy flákat někde na horách a užívat si. Pak jsem slyšela hrozivé zvěsti o tom, že ideální délka přípravy na zkoušku jsou tři týdny. Na anatomii jsem se učila patnáct dní. FAK! To zjištění