Eny píše blog

 Otorhinolagyrnolologie. Do háje. Ještě jedno. Orothinolary... Ok, zase špatně. Oto. Rhino. Laryngo. Logie. Ha, a jsme doma. K oboru "ušní, nosní, krční" jsem od začátku přistupovala s jistou ostražitostí. Pamatovala jsem totiž na všechny ty škaredé zkušenosti, které jsem získala při návštěvách ordinací nesoucích tento název. V dětství jsem si totiž infekcí v oblasti horních dýchacích cest a uší užila víc, než by mi bylo milo. Při oznámení, že vzhledem k omezení výuky na pacientech (protože covid, covid everywhere), si praktické ORL vyšetření vyzkoušíme na sobě navzájem, se aktivoval můj vysoce citlivý dávicí reflex a všechny obranné systémy bily na poplach.  Hele, strachům je třeba čelit, ne před nimi utíkat, pomyslím si. Myslím si to až do doby, než mi kolegyně strká do krku výhružně se lesknoucí laryngoskopické zrcátko a já ji s hrůzou v očích odstrkuju pryč. Přírodu neoblbneš. Když to nejde, tak to nejde. Ale snažila jsem se, ne? Musí se nechat, že ORL bylo jedním z mála

Dnes jsem udělala patfyz. Dnes jsem se dostala do čtvrťáku. Jsem v půlce studia. Jsem vyčerpaná, ale šťastná. Slyšela jsem, že na některých LF jsou patola a patfyz shrnuty do jedné vyčerpávající maxizkoušky. U nás to tak není, ale i tak mám pocit, že se mi to nějak slilo dohromady v obrovské přelévající se rozplizlé megamonstrum, finálního bosse třetího kola hry jménem "Studium medicíny". Po patole jsem si totiž nedopřála volno, takže jsem do učení patfyzu skočila rovnýma nohama - v podstatě hned den po první zkoušce. Musela jsem. Kdybych si dala pauzu, nedonutila bych se začít. Už se v tomhle trochu znám. Každopádně to, že jsem se začala učit takhle rovnou, znamená, že jsem v podstatě od května nezvedla zadek ze židle a trávila většinu času u svého pracovního stolu, s hromadou oranžových pastelek, s velkou krabicí papírových kapesníčků na slzičky a s učebnicemi rozloženými všude kolem. Myslím, že tak příšerně nervózní jako včera, v předvečer patfyzu, jsem ještě nikdy před

(článek o tom, jak jsem dala jednu hnusnou zkoušku, začíná asi někde v pátém odstavci. Jestli vás nezajímají moje obecné poznámky k patole, přeskočte do oné části) Patologie zněla o prázdninách po druháku jako extrémně zajímavý předmět. Dokonce jsem si ji začala ještě před začátkem semestru číst, protože mi přišlo zatraceně hustý, že jsme se konečně dopracovali k předmětu, kde jsou nějaké NEMOCI. Doteď totiž všechno bylo hlavně o tom, jak má tělo fungovat. Patologie ukazovala, co se děje, když tělo nefunguje. Moje počáteční nadšení z tohoto předmětu vyprchalo hned první týden semestru, když jsem se málem nevešla na cvikách do učebny, protože nás bylo moc a židlí málo. Seděla jsem tam jak oukropeček v rožku a neviděla jsem pořádně ani na monitory počítačů, kde se promítaly preparáty patologicky změněných tkání, ani na vyučujícího, který mluvil navíc tak potichu, že jsem ho měla problém slyšet. Vážně mě to nebavilo. A první pitva? Na té jsem si prosím ověřila, že nejsem až takový nec

Zkouškové začalo. Už je to jasné. Víte, jak se to pozná? Někdo z baráku opět začíná rekonstruovat byt. Říkám mu pan Vrták. Je to moje nesmiřitelná nemesis, probouzející se každý začátek ledna a konec května. Ve svém vytrvalém snažení o zvelebení bydla pokračuje většinou až do půlky února či začátku srpna. Tohle jaro jsem měla strach, že si už nezavrtá. To víte, horší přístup ke všem pracovním pomůckám, bo bauhausy byly nějakou dobu zavřené a teď jsou narvané k prasknutí, takže se tam povětšinou nehodí chodit, ale ne - ani koronavirová krize nedokázala změnit neměnný zákon přírody a s úderem 20. května se ozval první vrt. Mé srdce v tu chvíli zaplesalo. "Slyšel jsi to?" volám na Jirku do kuchyně. "Zkouškové začíná!" Jirka se směje tak, že mu právě utíraný talíř málem spadne na zem. "Já to nechápu! Už zas! Každý začátek zkouškového už třetí rok po sobě. Rozumím tomu, že v létě je stavební sezóna. Ale co proboha dělají vždycky v té zimě?" "Je to kon