Eny píše blog

Rukavice by zjevně člověk neměl nosit jen na pitevnu, ale i na neškodné učení anatomie v domácím prostředí. Povzbuzena faktem, že moje kreslené obratlíčky a žebírka pomáhají v učení aspoň mým spolužačkám, když už ne mně, rozhodla jsem se pokračovat v kreslení horní končetiny. Začala jsem kresbičkou lopatky, stejný systém jako minule - kost tužkou, nápisy zeleným fixem. Dokončovala jsem zrovna kresbu lopatky zepředu, když jsem si toho všimla. Z dlaně mi odkapávala zelená tekutina a s vítězoslavným "kap, kap" dopadala přímo na dokončený nákres. Ten zatracený fix nějak pukl a veškerá náplň tekla ven. Vyjekla jsem a cukla rukou ve snaze ochránit před tou zelenou apokalypsou alespoň anatomický atlas. Kap, kap, kap. Do háje! Výskok do vzduchu. Odhození fixu na druhou stranu místnosti. Šit. To nebyl dobrý nápad. Zelená je všude. Mám zelenou podlahu, zelený ubrus, zeleného tátu (jeho problém, že zrovna seděl v téže místnosti). Mám zelené dlaně. Valím do koupelny umýt si ruce, ale ...

Nejhorší na vstávání v pondělí v šest ráno je to, že je pondělí a vy vstáváte v šest ráno. Měla jsem dnes poměrně nabitý den, potřebovala jsem zařídit spoustu věcí a těsně po škole jsem si (já vůl!) domluvila rande s kamarádkou, která odjíždí na delší dobu do zahraničí. Tak mě napadlo - pojedu do školy o chvíli dřív a zařídím si všechno, co potřebuji, ještě předtím než začne přednáška. Houby houby zlatá rybko! Vystřelila jsem z domu napůl obutá, kartáček na zuby ještě přilepený na pantu, abych stihla dřívější trolejbus, ale blikla mi červená, tak jsem stála jak pecka na semaforu... pak jsem na zastávku doběhla s jazykem na vestě ve chvíli, kdy se milý trolejbus už rozjížděl. Řidič zaznamenal můj zoufalý výraz a vypoulené oči a milosrdně mi zastavil. Odlepila jsem jazyk od vesty, smotala ho zpět do dutiny ústní a nastoupila dovnitř. Trolejbus byl samozřejmě narvaný. Říkala jsem si - nevadí, postojím, hlavně že to všechno pěkně stihnu - najdu skříňku, koupím skripta, koupím pohled p...

Gympláci nemají rodinnou výchovu. Ani lekce vaření. A vlastně nic, co by je připravilo na život mimo domovský ústav. Já byla naštěstí předvídavá a do kroužku vaření jsem se přihlásila již v páté třídě; od těch dob umím udělat puding, kuřecí prsíčka se sýrem, bramborák a čaj. Protože není vhodné snažit se přeplavat La Manche, když jste sotva sundali rukávky, začali jsme s mým drahým vařením polévky z pytlíku. Hrachovky. Se slaninou. A cibulí. Ukázalo se, že cibule bude hlavním kamenem úrazu. Vybalovala jsem v pokoji oblečení a skládala ho do skříní (bylo to v neděli, kdy jsme dorazili na byt), když tu se Jirka vypotácel z kuchyně, opřel se o futra a pravil: "Budeš muset tu cibuli vzít za mě." Všimla jsem si, že má oči plné slz. Otázala jsem se, co se stalo. "Ále, vzpomněl jsem si na Angeliku..." odpověděl. Ušklíbla jsem se a vydala se do kuchyně. Pf. Muži . Ani cibuli to nakrájet neumí. Vzala jsem nůž a zakrojila. Musela jsem se k tomu naklonit nad prkýnko. D...

Prokrastinace je metla lidstva. A jelikož ráda uklízím, bude asi pochopitelné, že prokrastinaci vyloženě zbožňuju. Když se s tím spojí moje láska k psaní, výsledkem je tohle. Zakládám blog. Takový svůj osobní deníček, Zeď Nářků, kde se budu svěřovat se všemi těmi drobnými komickými pitomostmi, které se mi díky mé šikovnosti dějí, kamkoliv se hnu. Myslím, že deníčky vůbec nedávají smysl, jsou-li tajné, takže tenhle deníček rozhodně tajný nebude. A bude necenzurovaný. Pokud mi teda zrovna přes rameno nebude koukat někdo, o kom píšu. Protože za některé věci mě mí spolubydlové budou nejspíš chtít zabít. Ale já jsem chytrá. Schovám se do pračky, tam mě nenajdou. Té se totiž bojí. To je ta výhoda bydlení se dvěma chlapama. Jsou prostě přístroje, kterých se ani netknou. Přemítala jsem, jak tenhle blog pojmenovat, abych vystihla jeho vznešenou podstatu, podtrhla jeho cíle a vyzdvihla důležité myšlenky. Převážně se tady bude jednat o mé zážitky z počátků vysokoškolského života... na lék...

PŘESTALA JSEM NOSIT KABELKU. Pro mé spolužáky z gymplu to nejspíš bude šok, protože kabelka byla osm let součástí mé imidž ( miluju fonetické přepisy  ) a já bez ní nedala ani ránu (asi proto, že dvoukilová kabelka obsahující půlku eidamu v cihle, peněženku s dvěma tisíci v drobných a mobil, který neuzvedne nikdo kromě mě, je prostě ideální na rozdávání ran), ale je to skutečně tak. Kabelka je pryč. Místo ní jsem si pořídila sexy ledvinku. Její nošení je tak praktické a variabilní! Zatím jsem vyzkoušela krom ledvinky varianty slezinka a játrovka. Poměrně funkční je prý taky varianta nápenisníček, ale ta je pro mě poněkud nepoužitelná.

Už vím, co je na anatomii nejtěžší. ANATOMICKÝ ATLAS. Měla jsem přednášku až v jedenáct, takže jsem si před ní ještě skočila do knihovny zmíněný atlas půjčit, díky čemuž jsem přišla o batoh. Jo, fajn, uznávám, rvát ten obří iks kilový atlas do titěrného vyšívaného batůžku z Thaa byl asi blbej nápad, ale byla jsem v takovém rauši z toho, že ten atlas ještě mají a tudíž nejsem před čtvrtečním cvičením úplně v háji, že mi to prostě nesecvaklo. Uši batohu zaúpěly a někdy kolem dvanácté se ozval zvuk ohlašující, že máme problém, Houstone. Na bus jsem tudíž vyrazila už s tou strašnou knihou v náručí. Váží asi jako batole. Nese se obdobně blbě. Ale na rozdíl od situace, kdy nesete skutečné batole, nepožíváte žádných speciálních výhod. Takže si v buse prostě nesednete. Vlála jsem si sem a tam s knihou v jedné ruce, s taškou z Tesca v druhé a s rozpadajícím se batohem na zádech. Asi v půlce cesty se naštěstí uvolnilo jedno místo, takže jsem zasedla a šťastně dojela až na výstupní stanici. Tam s...