Eny píše blog

Ďábel nenosí Pradu. Nosí pondělí. Už jsem si tady jednou na pondělky stěžovala, ale zdá se, že to může být ještě mnohem horší, než jsem myslela. Víte, co nechcete slyšet v pondělí v 7:15 ráno na trase ÚVOZ - UNIVERZITNÍ KAMPUS? Povím vám to. " Tududum. Zastávka - Koniklecová." To totiž znamená, že jste prvotřídní ocas. Nejenom, že jste nastoupili do šestadvacítky místo pětadvacítky, ale právě jste přejeli poslední společnou zastávku. Vystřelila jsem ze dveří jak hadron z urychlovače a trochu packajíc jsem přistála na zastávce Koniklecová. Kolem mě neznámé budovy, neznámé tváře. Domorodci. Tváří se, jako bych právě narušila průběh rituálu na uctění mrtvých - nebo tak něco. Se sladce nevinným úsměvem na rtech a smrtí v očích pomalu couvám směrem k přechodu pro chodce. V dálce vidím trolejbus. Prosím, ať je to sedmatřicítka, ta staví u kampusu! Ovšemže ne, jede opět šestadvacet. Svezu se na Čtvrtě a do školy doklušu pěšky s jazykem na vestě a srdcem zapasovaným někde v oblas...

Ne, tohle není odkaz na Thora. Tohle je skutečný popis událostí, které nastaly 19.11. 2017 ve spíži v bytě na Údolní, v Brně, Jihomoravském kraji, v České republice, v samém srdci Evropy, na planetě jménem Země, v takzvané Sluneční soustavě někde na okraji galaxie. Pojmenovala jsem tenhle příspěvek RAGNAROK. Protože, přiznejme si to, APOKALYPSA je moc mainstream (jo, je to mainstream, ať se z toho svatý Jan klidně zjeví). Ehm. Tak tedy. Toho večera bylo chladno a sychravo. Jakub se kradl ke spíži, odhodlán odhalit původce nelibého smradu, jež se linul z hlubin skříně s potravinami. Netušil, že za okamžik zvedne oponu strašlivého dramatu, který se uvnitř odehrává. Smrad byl úděsný, jako by se uvnitř rozkládající se zombie krmil olomouckými tvarůžky a k tomu přikusoval romadůr. Otevřel dveře, ale byl ještě odvážnější... začal vyskládávat jednotlivé trvanlivé potraviny, hledajíc viníka zkázy. "Šit," pravil věcně, když svůj pohled upřel na zeleně zářící předmět páchnoucí hnilo...

Dlouho jsem váhala, jestli sepsat tento příběh, přestože je velmi výživný. Kuba, můj drahý spolubydlící, si však opakovaně stěžuje, že jsem o něm na blog ještě nic nepřidala, takže - má co chtěl. Kuba je ukázkový exemplář mimoně totálního . Mimoň totální není ten žlutý, roztomilý typ, ale ten mnohem větší, téměř vyhynulý, který se vzhledově velmi výrazně podobá lidem. (Zabije mě, až si to přečte, ale jsou věci, které za to stojí.) Dlouho jsem snila o příležitosti pozorovat mimoně totálního v jeho přirozeném prostředí. Nakonec se mi tato příležitost naskytla, když jsem s jedním z nich začala bydlet. Ano, uznávám, že za část této historky můžu já, protože jsem ve spěchu sbalila něco, co mi nepatřilo, a tím pádem uvedla zmíněného mimoně do prekérní situace. Moje chyba však spustila rozkošný řetězec událostí vedoucí až k sepsání této povídky. Ukradla jsem Kubovi ručník. Byl totiž žlutý stejně jako můj ručník a shodou nešťastných okolností se nacházel v mém pokoji. Umývala jsem totiž van...

Někteří z našich vyučujících jsou velmi inspirativní. Akorát nevím, jestli tím způsobem, jakým by si přáli. Mám dojem, že z některých přednášek si pamatuju zásadně jenom hlody typu "Co je to zub, to všichni víte. To je takové to bílé, co vám leze z alveoli dentales, že jo.", případně to, jakým způsobem si přednášející odkašlává, jak se věší na věšáky v místnosti a tváří se, že je kabát, nebo že má skvrnu na košili (ne jednu, ale čtyři!! A soustřeď se pak na výklad)... a pak se po mně chce nějaký výkon. Ach jo.  Nebude ze mě nejspíš nikdy dokonalý student, jelikož jsem zkrátka na baterky. Klasický tužkový, kdybyste to chtěli vědět.  Abyste pochopili, proč tohle píšu - prokrastinuju. Mám tu otevřenou angličtinu, již bych se měla učit, neboť píšeme ve čtvrtek midterm test (ať už je to cokoliv), ale prostě mě to nebaví. Takže vám tu teď popovídám o tom, jak jsme psali půlsemestrálky. Na vysoké se nepíšou písemky, říkali. Na vysoké se nezačíná v osm, říkali. Na vysoké všichni...

Někdy mám pocit, že mi z toho sezení za pokladnou trošičku hrabe. Jako třeba v těch okamžicích, kde se na pokladním pásu paní pokladní sedící přede mnou objeví obrovský chlupatý bernardýn. Jo, fakt, bernardýn. S čárovým kódem a cenou 2000 korun českých. Byl plyšový, samozřejmě, ale od toho pravého naprosto k nerozeznání. V okamžiku, kdy ho pokladní načetla, se musel spustit nějaký tajný alarm upozorňující ostatní zaměstnankyně, že toho šíleného plyšáka někdo fakt koupil. Otevřely se dveře kanceláře pokladního dozoru, z nich vyletělo asi pět prodavaček a všechny se seběhly k pokladně s bernardýnem. "Jeeee, ten je tak krásný, já jsem se na něj už včera dívala..." "Jéé, on je jak živý, podívejte se na ty očička..." "No, za tu cenu by bylo možná lepší pořídit živého," utrousí jedna z pokladních. "Ale prosímtě, pán ušetří na granulích..." Novopečený majitel exkluzivního bernardýna spokojeně pokyvuje. "No jo, a chlupy to nepouští, ven s tím chodit...