Eny píše blog

Tak mi zase něco došlo. Že jsem se před dvěma týdny přihlásila na zkoušky z angličtiny. Která je zítra. Takže bych asi měla udělat něco proto, abych ji udělala, ideálně na něco lepšího, než je E, poněvadž mít éčko z angličtiny, to by mě profesorka Urubková zastřelila. Pokud by se o tom ovšem dozvěděla, ale já mám dobré kamarády. Jistě by jí to řekli už jenom proto, aby mě viděli trpět. Vyčerpaná z pitvání, přemlouvání vyučujícího, aby mě pustil o 15 minut dřív, abych stihla tělocvik, který mě nakonec taky děsně vyčerpal, se snažím začít učit. Po přečtení vzorového zadání ústní zkoušky beru rýč, pytel na mrtvoly a jdu se zahrabat. No jo, karma zdarma. Celý semestr jsem spolužákům během prezentací v angličtině vytýkala chabou gramatiku a výslovnostní faily. Teď si to vyžeru i s úroky. Tak co, učit se angličtinu? Nebo pokračovat v anatomii? Poté, co zjišťuji, že jsem dneska pitvala dvě hodiny žílu, která očividně běžela úplně jinudy, než měla, a že ten divný sval, který vedl někam ...

Zase přišel ten čas. Zase na pitevnách. Zase Padesát odstínů hnědé , kam se podíváš. Větší sadomaso asi člověk nezažije. Nikdo nestíhá, tedy nejspíš kromě těch lidí, kteří zvládli někde oloupit Hermionu a ukrást jí obraceč času, nebo za rohem zmydlili Dr. Strange a šlohli mu Agramotovo oko. Propadám střídavě depresi a záchvatům vzteku. Chci se vrátit v čase a naučit se líp věci z minulého semestru. Nebo - naučit se je aspoň trochu . Aničko, Aničko, ty jsi zase něco zaspala. V pondělí jsem přišla na pitevnu s nepříjemným pocitem, že nic nevím, a ještě k tomu vím, že nic nevím, takže se cítím o to hůř. Začínala jsem pitvou hlavy. Celé hlavy. Aspoň, že se začíná od kůže. Tu poznám. Možná pak ještě vlasy a zuby. Po menších komplikacích a pár menších nedorozuměních s vyučujícím jsme se pustily do preparace kůže. Víte, co je pod kůží? Je tam tuk. Víte, co dělá tuk, když je teplo? Napovím vám - teče. Víte, co se stane s tekutými věcmi, když do nich prudce plácnete skalpelem? Vystříkno...

...A laciným krabičkám na jídlo z Tigeru. Abyste pochopili celou hrůznost mého dnešního traumatizujícího zážitku, musím vám sdělit, že jsem dnes byla v práci. Protože v mé nové práci není po ruce restaurace s teplými jídly, ale jen bufáč, kde se dá dát maximálně chlebíček, na který většinou nemám chuť, nosím si do práce vlastní obědy. Včera jsem se rozhodla, že jelikož je jaro a jelikož vážím už víc než moje budoucí tchýně (což na mně ovšem, jak sama poznamenala, není vidět... zřejmě mi tedy ztloustly kosti), uvařím si něco lehkého. Zapojila jsem do příprav i muže a vyrobila si smažené kuřecí kousky a salát. Byl to skoro Caesar, taková Eny verze se spoustou balkánského sýru a cibule. Po vychladnutí jsem jídlo schovala do obědové krabičky jako obvykle, hodila ho do lednice a ráno spokojeně sbalila do batohu. Na zastávce Semilasso jsem ucítila podezřele silnou vůni cibule, která se linula z mého batohu. Kuře a salát, respektive salátová zálivka a tuk z kuřecích kousků se zřejmě rozho...

V televizi zase jedou básníci, ten druhý díl - však víte, ten, co se odehrává v prvním ročníku medicíny. A co myslíte, že dělá naše milá Eny? No jo, gebí se jak idiot filmu se skriptama Základy neuroanatomie a nervových drah i pro úplné blby I na svých kolenou   a zatímco   jí maminka připomíná že "by ses měla sbalit, brouku", píše tenhle článek. Máme se Štěpánkem Šafránkem hodně společného. Oba dva jsme na střední zjistili, že pomocí básniček se dá užít docela dost srandy a proplout až k maturitě. Oba dva jsme si užili pořádání muzikálu a i přes své očividné humaniťácké sklony jsme nakonec skončili na medicíně. Hmm, náš jediný rozdíl zřejmě spočívá v tom, že Šafránek navzdory tomu, že přeříz nervus fibularis, dostal z anatomie Áčko. A já, do háje, navzdory tomu, že jsem nic nepřeřízla a pitvám s chutí, jsem ráda, že vím, že nervus fibularis se nenachází na noze, ale na ruce. . . . Chacha, je na noze, jasně že to vím, to jsem vás dostala. Lekli jste se, co? Každopádně...

Zítra mám anatomii. Hehe. Diencephalon pořád neumím. A místo toho, abych se učila, píšu článek na blog. Dneska už čtvrtý. Rozhodla jsem se totiž, že když už ten blog mám, budu si s ním trochu hrát. Tak, aby byl pěkný a nelíbil se jenom mně. Zabrousila jsem do nastavení a vybrousit se mi z něj podařilo až po dvou hodinách práce. Snažila jsem se zjistit, jak si tady nastavit nějaké rubriky. Ukázalo se, že google blog tomu říká "Stránky" a na články se tam dají dát odkazy. Ty "stránky" pak musíte kromě toho, že je "publikujete", zviditelnit pomocí "gadgetu", který si zase najdete v "rozložení". Svět je někdy nepříjemně komplikovaný. Nakreslila jsem si ke dvěma novým "stránkám" krásné obrázky a dokonce se mi je podařilo na web nahrát napoprvé. V zápalu inspirace jsem napsala tři články o tom, jak se neučit. Musím vymyslet ještě nějaký o tom, jak bojovat s prokrastinací. Když jsem pyšně ukazovala blog Jirkovi, došlo mi, že má...

Jsem člověk, který se na střední učil tím způsobem, že si přečetl poznámky o přestávce před testem a v pohodě prošel. Byla jsem zvyklá, že nemusím v podstatě nic dělat a krásné známky mi zajistí můj všeobecný rozhled a šarm. Fungovalo to. Něco vám prozradím. Na vysoké už to nefunguje. A fakt se budete muset učit. Říká se, že medicína je těžká a musí se vysedět, ale učit se budete muset i na právech, na přírodovědě, všude. Pokud ze sebe teda chcete mít dobrý pocit a nechcete všechny zkoušky dělat na třikrát, nebo po haluzi. V prvním semestru jsem byla naprosto zoufalá, protože jsem se fakt neuměla učit. Myslím, že teď je to mnohem lepší, i když z centrální nervové jsem pořád naprosto zoufalá a chce se mi z ní brečet. Takže... co považuju za důležité, když se mám něco fakt naučit: 1) Neučit se naráz, rozfázovat si to do několika dní. 2) Pokud se rozhodnete chodit na přednášky, tak si předem to téma proleťte. Stačí zlehka, jednou přečíst. Fakt to pomůže a líp se to ukotví. 3) Psát...

Když mi začínalo moje první zkouškové, říkala jsem si, že je potřeba, abych všechno zvládla napoprvé. Jsem přece ta superchytrá Anička s Kabelkou, která dostává dvojky, jen když je chce dostat. Svoji úplně první zkoušku jsem si dala na desátého ledna s tím, že se budu učit už přes Vánoce. Nelžete si, jako jsem si dělala já. Přes Vánoce se nebudete učit, to vám zaručuju. A kdyby jo... tak silvestr vás zaručeně donutí to všechno zapomenout. Já jsem s učením začala třetího ledna. Ležela jsem ve vypracovaných otázkách od rána do večera a zdálo se mi o absorpční spektrofotometrii a ionizujícím záření. Stíhala jsem udělat třicet otázek denně, někdy i čtyřicet. Jenže... asi čtvrtého dne mozek řekl dost. Zjistila jsem, že si nepamatuju vůbec nic. Neumím vzorce, neznám jednotky ani pitomé definice. Dokonce si nepamatuju ani názvy otázek. Když jsem se učila, byla jsem většinu dne sama doma a hrabalo mi z toho. Zkoušku jsem samozřejmě napoprvé neudělala. Noc před ní jsem spala asi čtyřicet mi...