Eny píše blog

Večer jsem usínala s pocitem, že dát si opravu z anatomie tak brzo po prvním termínu byl fakt, fakt blbej nápad. Měla jsem takový nepříjemný dojem, že toho vím míň než na první termín, moje sebevědomí se dobrovolně zavřelo do pořádné dubové rakve a ještě si přitlouklo víko hřebíkama. Buchbuchbuchbuchbuch. Krev mi bušila v uších, úplně jsem cítila, kudy přesně prochází. Bezva na opakování cévního systému, ale sakra, spí se při tom těžko. Buchbuchbuchbuch. Přetočit se na druhý bok, no bézva, křeč do lýtka. Vyskakuju z postele a snažím se přinutit nohu, aby fungovala tak, jak má. Jak jsem zblblá z té zkoušky, už mě ani nenapadne "jau, to zatraceně bolí", ale "hmm, triceps surae, ten je inervovaný z nervus tibialis". Lehám si zpátky. Spánek přijde náhle, jako kdyby mě někdo praštil palicí, a najednou je 5:44 ráno. Zmateně koukám na mobil, jestli to s tím časem jako myslí vážně. Ne, teď fakt ještě nevstávám, sorry jako. Ježinkote, dvě hodiny do zkoušky. Měla bych vstá...

Víte, co je ta hlavní výhoda zkoušky z anatomie oproti biofyzice? Zkouší se v přízemí. Takže když se zkoušející rozhodne vás chytit za límec a vyhodit oknem, máte ještě šanci, že se vrátíte dveřma, a to po svých. U biofyziky, která je ve třetím patře, by mi v takovéto situaci šlo vážně o kejhák. No jo, měla jsem se líp učit. Nebo mít víc štěstí. No jo, mám štěstí v lásce, říkali mi, tak asi jinde nemám nárok. Musím uznat, že jsem to nečekala. Vytáhla jsem si docela pěkné otázky, měla jsem pocit, že vím dost. Zkoušející byl zjevně jiného názoru. Ale vyhazovat umí, to se musí nechat. Elegantně, krásná balistická křivka, radost se na to dívat, když zrovna nejste ten, co letí. Skoro to nebolí, teda aspoň než dopadnete na parkoviště za anatomickým ústavem, pěkně rypákem na beton. Tak si shrňme situaci. Máme hotový test, to je dobré. Opravné termíny jsou vypsané a je jich relativně dost, to je taky dobré. Jejich data se nám ani trochu nehodí, to není dobré. Ale někam se přihlásit zjevně m...

Ach ano, nestydatě kopíruju název článku o zimních pitevnách. Tentokrát se mi však podařilo vybojovat béčko, pročež jsem celou cestu domů ze školy přemýšlela, jak ten nadpis formuluju tentokrát. B jako boží? B jako bezchybná? To je technicky vzato blbost, protože kdybych byla bezchybná, neměla bych B. Kdybych byla bezchybná a basically better than you in everything , nosila bych dlouhý cop a říkala bych si Shatterstar. Jenže bezchybná nejsem. Takže jsem ráno vstala, na čele s červenou kontrolkou ohlašující, že je něco špatně, pod očima krááásné černé kruhy. Levé ucho zalehlé, v krku knedlík. Bezva. Anička se nám nachladila a teď ji chytá tradiční červnový zánět nosohltanu. Nó super. Aspoň neucítím na pitevně ten mrtvolný smrad. Maskuju kruhy pod očima makeupem a zkouším se na sebe usmát. Vypadá to... no... Jaktože mám tak mastné vlasy, sakra, když jsem si je včera myla? Klid, klid. Hlavně dýchat. To se lehko řekne, když mi někdo zřejmě během noci nalil do obou nosních dírek beton! ...

Tak mi zase něco došlo. Že jsem se před dvěma týdny přihlásila na zkoušky z angličtiny. Která je zítra. Takže bych asi měla udělat něco proto, abych ji udělala, ideálně na něco lepšího, než je E, poněvadž mít éčko z angličtiny, to by mě profesorka Urubková zastřelila. Pokud by se o tom ovšem dozvěděla, ale já mám dobré kamarády. Jistě by jí to řekli už jenom proto, aby mě viděli trpět. Vyčerpaná z pitvání, přemlouvání vyučujícího, aby mě pustil o 15 minut dřív, abych stihla tělocvik, který mě nakonec taky děsně vyčerpal, se snažím začít učit. Po přečtení vzorového zadání ústní zkoušky beru rýč, pytel na mrtvoly a jdu se zahrabat. No jo, karma zdarma. Celý semestr jsem spolužákům během prezentací v angličtině vytýkala chabou gramatiku a výslovnostní faily. Teď si to vyžeru i s úroky. Tak co, učit se angličtinu? Nebo pokračovat v anatomii? Poté, co zjišťuji, že jsem dneska pitvala dvě hodiny žílu, která očividně běžela úplně jinudy, než měla, a že ten divný sval, který vedl někam ...

Zase přišel ten čas. Zase na pitevnách. Zase Padesát odstínů hnědé , kam se podíváš. Větší sadomaso asi člověk nezažije. Nikdo nestíhá, tedy nejspíš kromě těch lidí, kteří zvládli někde oloupit Hermionu a ukrást jí obraceč času, nebo za rohem zmydlili Dr. Strange a šlohli mu Agramotovo oko. Propadám střídavě depresi a záchvatům vzteku. Chci se vrátit v čase a naučit se líp věci z minulého semestru. Nebo - naučit se je aspoň trochu . Aničko, Aničko, ty jsi zase něco zaspala. V pondělí jsem přišla na pitevnu s nepříjemným pocitem, že nic nevím, a ještě k tomu vím, že nic nevím, takže se cítím o to hůř. Začínala jsem pitvou hlavy. Celé hlavy. Aspoň, že se začíná od kůže. Tu poznám. Možná pak ještě vlasy a zuby. Po menších komplikacích a pár menších nedorozuměních s vyučujícím jsme se pustily do preparace kůže. Víte, co je pod kůží? Je tam tuk. Víte, co dělá tuk, když je teplo? Napovím vám - teče. Víte, co se stane s tekutými věcmi, když do nich prudce plácnete skalpelem? Vystříkno...

...A laciným krabičkám na jídlo z Tigeru. Abyste pochopili celou hrůznost mého dnešního traumatizujícího zážitku, musím vám sdělit, že jsem dnes byla v práci. Protože v mé nové práci není po ruce restaurace s teplými jídly, ale jen bufáč, kde se dá dát maximálně chlebíček, na který většinou nemám chuť, nosím si do práce vlastní obědy. Včera jsem se rozhodla, že jelikož je jaro a jelikož vážím už víc než moje budoucí tchýně (což na mně ovšem, jak sama poznamenala, není vidět... zřejmě mi tedy ztloustly kosti), uvařím si něco lehkého. Zapojila jsem do příprav i muže a vyrobila si smažené kuřecí kousky a salát. Byl to skoro Caesar, taková Eny verze se spoustou balkánského sýru a cibule. Po vychladnutí jsem jídlo schovala do obědové krabičky jako obvykle, hodila ho do lednice a ráno spokojeně sbalila do batohu. Na zastávce Semilasso jsem ucítila podezřele silnou vůni cibule, která se linula z mého batohu. Kuře a salát, respektive salátová zálivka a tuk z kuřecích kousků se zřejmě rozho...

V televizi zase jedou básníci, ten druhý díl - však víte, ten, co se odehrává v prvním ročníku medicíny. A co myslíte, že dělá naše milá Eny? No jo, gebí se jak idiot filmu se skriptama Základy neuroanatomie a nervových drah i pro úplné blby I na svých kolenou   a zatímco   jí maminka připomíná že "by ses měla sbalit, brouku", píše tenhle článek. Máme se Štěpánkem Šafránkem hodně společného. Oba dva jsme na střední zjistili, že pomocí básniček se dá užít docela dost srandy a proplout až k maturitě. Oba dva jsme si užili pořádání muzikálu a i přes své očividné humaniťácké sklony jsme nakonec skončili na medicíně. Hmm, náš jediný rozdíl zřejmě spočívá v tom, že Šafránek navzdory tomu, že přeříz nervus fibularis, dostal z anatomie Áčko. A já, do háje, navzdory tomu, že jsem nic nepřeřízla a pitvám s chutí, jsem ráda, že vím, že nervus fibularis se nenachází na noze, ale na ruce. . . . Chacha, je na noze, jasně že to vím, to jsem vás dostala. Lekli jste se, co? Každopádně...