Eny píše blog

Tohle je první článek, u kterého jsem si nějak tak nerozmýšlela půl roku dopředu, co do něj budu psát. A to z jednoho prostého důvodu - protože jsem tak nějak nevěřila, že se tohle jako fakt může stát, a že jako fakt můžu udělat tu odpornou, démonickou fyziologii napoprvé. Ale je to tam. Jednou ranou. Goliáš je mrtvej. MÁM HOTOVOU FYZIOLOGII!! Popravdě, asi je to můj nejlepší den v životě.  Jsem ten nejšťastnější člověk na světě.  Pomalu vycházím z takové té "studentům nepřístupné" části ústavu, kde jsou jednotlivé kanclíky vyučujících a jakmile se za mnou zabouchnou dveře, spouštím vítězný taneček. Ani mi nějak extra nevadí, že mám na obou patách maxipuchýře; prostě si jen tak tančím. V indexu ještě teplá známka. Povoluje tonus sympatiku, probouzí se migrující motorický komplex v žaludku. Šupajdím si to na oběd.  A vy byste asi chtěli slyšet, jak se tohle všechno semlelo, že?  No. Nebudu kecat. Ještě včera večer jsem byla přesvědčená, že tohle jako fa...

Asi jste ode mě zvyklí, že píšu v podstatě jenom veselé články. Že jsem taková vždycky veselá, vždycky střelená, bez zatěžujících starostí ohledně stavu světa, politiky, školy, zdraví a vůbec. Chci, abyste věděli - zvlášť někteří z vás, kteří tohle čtete - že je normální nebýt vždycky veselá. Nebýt vždycky v klidu. Nebýt vždycky nad věcí. Ono totiž být smutný a úplně v háji je někdy očišťující. Pláč je osvobozující. Moct si do něčeho pořádně kopnout a vyhodit něco z okna (opakovaně) je posilující. Vyběhnout na kopec a řvát z plných plic něco o všech fyziolozích světa a co přesně si můžou, zatímco se vám po tvářích koulí slzičky, protože máte už dost toho, jak se někteří lidi dělají lepší než jiní jen proto, že jsou zrovna v pozici, kdy vás můžou psychicky trápit a vy můžete jen držet hubu a krok, z nosu vám teče nudla až na bradu a smrdíte jako prase, protože deodorant skončil za pračkou a ta je zaseklá a nejde odtáhnout, je kombinací všech těch tří popsaných účinků. Myslím, že na k...

Ahoj blogu, vypadá to, že jsem na tebe zapomněla, že? Tak to ale samozřejmě není. Pravda je taková, že jsem se na tebe prostě a jednoduše vykašlala (tohle může trošku bolet, ale co už se mnou, jsem tak nepříjemně upřímná), protože jsem neměla zrovna moc času. Objevil se však požadavek, abych tě vyštrachala odněkud z hlubin internetu a napsala něco hezkého o svojí poslední zkoušce. Nuže. Nečekala jsem od histologie a embryologie mnoho. Nebavila mě od té chvíle, co jsem zjistila, že si kvůli ní budu muset pravidelně ořezávat pastelky (to bylo ještě v druhém semestru, blahé paměti, kdy jsem ještě nevěděla, že ty blbý pastelky použiju i v mikrobiologii a kdo ví kde ještě) a neztrácet gumu. Nuže. Po úspěšně složené anatomii jsem měla pocit, že histologie bude děsná brnkačka a že bych se mohla půlku zimy flákat někde na horách a užívat si. Pak jsem slyšela hrozivé zvěsti o tom, že ideální délka přípravy na zkoušku jsou tři týdny. Na anatomii jsem se učila patnáct dní. FAK! To zjištění ...

Testy na seminářích z fyziologie jsou hnus, co si budem povídat. Je třeba se na ně připravit, co si budem povídat. Ideálně líp, než tím, že usnete s hlavou položenou na úvodní stránce Lindy a s rukou objímající Sibernaglův atlas. Já jsem se samozřejmě jako obvykle snažila vložit do učení všechno, takže jsem byla velmi dobře připravená (hehe), takže mě samozřejmě nemohla vyvést z míry ani ta extrémně komplikovaná přednáška (hehe na druhou), která mi vysvětlila naprosto všechno, co jsem dosud nepochopila čtením učebnic (hehe na třetí) a přiměla mě tento předmět milovat zase o kousek více (hehe na čtvrtou. S fyziologií máme takový sado-masochistický vztah. Sadistickou část zajišťuje styl výuky, masochistickou já, když se donutím se to učit.) Obvykle pro mě Hnusné úterý, jak nazývám každé druhé úterý od začátku semestru, neboť se v něm píše fyziologický test, končí nejpozději s úderem páté, kdy už zaručeně končí seminář, ale tento týden to tak nebylo. Já blbec jsem si totiž po milém tes...

Víte, často jsme si se spolužáky říkali, že studium medicíny se bez šrámů na psychice nedá přežít. Že je to o nervy. Že je to automatický startér deprese verze 2.0. A že když už si člověk myslí, že po anatomii nemůže přijít nic horšího, fyziologie mu vlepí facku zleva a biochemie zprava. Ale ono nic není až tak špatný a depresivní, jak to vypadá. Jo, to učení je dost naprd, ale řekněte mi jednu věc, která vás potěší víc než nálepka s ježečkem na testu z fyziologie? Slyším bonbónek? Ha? Bonbónek? Tak bonbónek dostanete na semináři, když na tabuli hezky nakreslíte neuron. Nebo odpovíte na otázku. A pak si ještě vesele vyplníte křížovku. Ono je důležité nezapomenout si občas hrát. Chrání to před žaludečními vředy i depresí. A věřte tomu nebo ne, ale den s nálepkou s ježečkem je o hodně lepší než bez ní. Potom, když půjdete na přednášku z embryologie a dostanete tam za úkol vymodelovat primitivní střevo z plastelíny, ani se tomu nebudete divit. A pustíte se do práce s nadšením, které ...

Víte, navzdory všem předpokladům (a předsudkům) jsem nikdy nebyla pravověrným šprtem, jak si o mně řada lidí myslí. Naopak, když mě předmět nezajímal, sklouzávala jsem k druhému extrému - k pravověrnému flákačství, které se projevovalo například psaním přisprostlých básniček či kreslením komiksů do sešitů ZSV, literatury, angličtiny, dějepisu, zeměpisu, francouzštiny a... ano, chemie. Víte, navzdory všem předpokladům a mému zjevnému (haha) zaujetí lékařstvím jsem nikdy neočekávala, že zakotvím na medicíně. A jelikož jsem si nedokázala představit, jak by moje Nemesis, chemie, mohla souviset s plánovaným studiem odborné fyziky, kvůli kterému jsem trpěla hodiny a hodiny s matematikou a počítáním fyzikálních příkladů, prostě jsem ji s gustem a elegancí sobě vlastní hodila přes palubu. "Aničko, Aničko, proč si jen nepíšeš úkoly," říkávala mi moje zbožňovaná chemikářka, neskutečně klidná ženská, která mi i přes všechny moje prohřešky nikdy neomlátila třídnici nebo můj vlastní p...

Večer jsem usínala s pocitem, že dát si opravu z anatomie tak brzo po prvním termínu byl fakt, fakt blbej nápad. Měla jsem takový nepříjemný dojem, že toho vím míň než na první termín, moje sebevědomí se dobrovolně zavřelo do pořádné dubové rakve a ještě si přitlouklo víko hřebíkama. Buchbuchbuchbuchbuch. Krev mi bušila v uších, úplně jsem cítila, kudy přesně prochází. Bezva na opakování cévního systému, ale sakra, spí se při tom těžko. Buchbuchbuchbuch. Přetočit se na druhý bok, no bézva, křeč do lýtka. Vyskakuju z postele a snažím se přinutit nohu, aby fungovala tak, jak má. Jak jsem zblblá z té zkoušky, už mě ani nenapadne "jau, to zatraceně bolí", ale "hmm, triceps surae, ten je inervovaný z nervus tibialis". Lehám si zpátky. Spánek přijde náhle, jako kdyby mě někdo praštil palicí, a najednou je 5:44 ráno. Zmateně koukám na mobil, jestli to s tím časem jako myslí vážně. Ne, teď fakt ještě nevstávám, sorry jako. Ježinkote, dvě hodiny do zkoušky. Měla bych vstá...