Eny píše blog

Tohle je asi poprvé, co píšu na blog smutný článek. Když vám po patnácti letech umře to přerostlé štěně, co se kdysi za mrazivého večera zachumlalo do tátova vaťáku a zůstalo s vámi napořád, je to, jako byste přišli o člena rodiny. Nikdo nekňučí u vrat, najednou je ticho. Nikdo nerachotí miskou, že má hlad, a nenasazuje ten debilně šťastný výraz, že vás konečně zase vidí. Je ticho. A i když jste na to vlastně v koutku duše připravení, protože tomu přerostlému štěněti bylo v psích letech přes 90 let, když se to nakonec stane, je to jako blesk z čistého nebe. Můj Hoki asi nebude prvním psem, kterému někdo napíše nekrolog (pošahaných psích lidí je totiž doslova hafec). Ale on by si to určitě myslel, že je první. To zvíře bylo skálopevně přesvědčeno, že je středobodem vesmíru. Tak, milý Hoki, ty můj pitomče flekatá, tohle je pro tebe. Tak si to užij, že jsi zase jednou středem pozornosti. Naposledy. Na facebooku se sbírají Lajky, to by se ti mohlo líbit, ne? Vždycky jsi byl na ženské a L...

Tak ji mám za sebou. Zkouška z biofyziky je šťastně za mnou. Vzala jsem si modrou halenku z Tchiba, co jsem ji měla na obou předchozích úspěšně zvládnutých zkouškách (tedy spíš zkoušečkách, to bylo takové NIC proti tomuhle peklíčku), umyla jsem si před zkouškou hlavu a oholila nohy. A pak jsem šla v kalhotách, protože jsem k halence neměla sukni. Jo. Chytrá holka. Ráno jsem vstala pro ne zrovna klidně prospané noci kolem půl deváté. Před zkouškou jsem stihla proletět prvních 106 otázek, sníst rohlík a asi pět lžiček gulášové polévky. Moje střeva od asi půl desáté tancovaly čtverylku. Kolem půl jedenácté přešly na čardáš. V bláhové naději, že si před testem stihnu přečíst ještě těch zbylých dvacet otázek, jsem sbalila materiály do batohu, přihodila k nim rohlík, vodu a jedno celé balení kapesníků, a vyrazila jsem na bus. Cestou jsem sledovala skupinu žen zametající nedopalky z chodníků do kanálů a říkala jsem si, že se k nim nejspíš zanedlouho přidám. Nebyla jsem si přitom jistá, z...