Eny píše blog

Po pitevním týdnu musí zákonitě přijít zlatý hřeb, na který se nepochybně všichni medici náležitě těší. Přezkoušení z pitvaných preparátů. Od pátku jsem byla celkem smířená s tím, že pro mě tenhle zlatý hřeb bude současně hřebíčkem do rakve, přesto jsem však o víkendu zabrala a snažila se dostat do hlavy aspoň něco. Metoda spaní na Netterově anatomickém atlase v bláhové naději, že něco přejde do mozku pomocí osmózy, však zřejmě nebyla příliš účinná. Nezaspala jsem budík. To byl první krok k úspěchu. Ze skříně jsem ještě po tmě hrabala šatstvo. Svoje oblíbené ponožky, v nichž jsem absolvovala všechny své lety letadlem, jsem pro jistotu uklidila do kouta už včera. Zatím jsem v nich vždycky letěla. Nemusela bych v nich i vyletět od zkoušky. Ale zas na druhou stranu, jsou tak teplé a měkoučké... no nic. Stihla jsem autobus. To byl druhý krok k úspěchu. Dokonce jsem nasedla do 25, toho správného čísla. Ve škole se mi však podařilo ve skříňce nechat nejdřív index a pak ISIC. Takže jsem s

Dva týdny do Vánoc, jeden týden do zápočťáků, jeden den do začátku pitev. Táta smaží rybu. Asi aby ukrátil to nekonečné čekání na Štědrý den. Motám se po kuchyni a snažím se nezranit, jak to mívám při vaření ve zvyku. Ryba syčí a voní. Táta slintá. Slintám taky. Před očima mi vytane vzpomínka na loňské vánoce, dokonale propečeného pstruha, protože kapry jsme u nás nikdy nejedli, a především na bramborový salát. Tátův bramborový salát je pokrm bohů. Je to něco, co pravděpodobně ukradl Prométeus z Olympu společně s ohněm a je to ten skutečný důvod, proč ho přikovali ke skále a nechali orla, aby mu neustále užíral játra. Protože oheň? Pfff. Ale tenhle bramborový salát?! Zeus musel brutálně zuřit. Ten salát se rozplývá na jazyku a každé sousto uvádí i netrénovaného jedince do nirvány. Ten salát je způsob, jak sjednotit všechna světová náboženství a nastolit trvalý mír. "Prosím tě, nemotej se tu, když pracuju s horkýma věcma," upozorňuje mě můj drahý otec a vytrhává mě ze zamy

Ďábel nenosí Pradu. Nosí pondělí. Už jsem si tady jednou na pondělky stěžovala, ale zdá se, že to může být ještě mnohem horší, než jsem myslela. Víte, co nechcete slyšet v pondělí v 7:15 ráno na trase ÚVOZ - UNIVERZITNÍ KAMPUS? Povím vám to. " Tududum. Zastávka - Koniklecová." To totiž znamená, že jste prvotřídní ocas. Nejenom, že jste nastoupili do šestadvacítky místo pětadvacítky, ale právě jste přejeli poslední společnou zastávku. Vystřelila jsem ze dveří jak hadron z urychlovače a trochu packajíc jsem přistála na zastávce Koniklecová. Kolem mě neznámé budovy, neznámé tváře. Domorodci. Tváří se, jako bych právě narušila průběh rituálu na uctění mrtvých - nebo tak něco. Se sladce nevinným úsměvem na rtech a smrtí v očích pomalu couvám směrem k přechodu pro chodce. V dálce vidím trolejbus. Prosím, ať je to sedmatřicítka, ta staví u kampusu! Ovšemže ne, jede opět šestadvacet. Svezu se na Čtvrtě a do školy doklušu pěšky s jazykem na vestě a srdcem zapasovaným někde v oblas

Ne, tohle není odkaz na Thora. Tohle je skutečný popis událostí, které nastaly 19.11. 2017 ve spíži v bytě na Údolní, v Brně, Jihomoravském kraji, v České republice, v samém srdci Evropy, na planetě jménem Země, v takzvané Sluneční soustavě někde na okraji galaxie. Pojmenovala jsem tenhle příspěvek RAGNAROK. Protože, přiznejme si to, APOKALYPSA je moc mainstream (jo, je to mainstream, ať se z toho svatý Jan klidně zjeví). Ehm. Tak tedy. Toho večera bylo chladno a sychravo. Jakub se kradl ke spíži, odhodlán odhalit původce nelibého smradu, jež se linul z hlubin skříně s potravinami. Netušil, že za okamžik zvedne oponu strašlivého dramatu, který se uvnitř odehrává. Smrad byl úděsný, jako by se uvnitř rozkládající se zombie krmil olomouckými tvarůžky a k tomu přikusoval romadůr. Otevřel dveře, ale byl ještě odvážnější... začal vyskládávat jednotlivé trvanlivé potraviny, hledajíc viníka zkázy. "Šit," pravil věcně, když svůj pohled upřel na zeleně zářící předmět páchnoucí hnilo

Dlouho jsem váhala, jestli sepsat tento příběh, přestože je velmi výživný. Kuba, můj drahý spolubydlící, si však opakovaně stěžuje, že jsem o něm na blog ještě nic nepřidala, takže - má co chtěl. Kuba je ukázkový exemplář mimoně totálního . Mimoň totální není ten žlutý, roztomilý typ, ale ten mnohem větší, téměř vyhynulý, který se vzhledově velmi výrazně podobá lidem. (Zabije mě, až si to přečte, ale jsou věci, které za to stojí.) Dlouho jsem snila o příležitosti pozorovat mimoně totálního v jeho přirozeném prostředí. Nakonec se mi tato příležitost naskytla, když jsem s jedním z nich začala bydlet. Ano, uznávám, že za část této historky můžu já, protože jsem ve spěchu sbalila něco, co mi nepatřilo, a tím pádem uvedla zmíněného mimoně do prekérní situace. Moje chyba však spustila rozkošný řetězec událostí vedoucí až k sepsání této povídky. Ukradla jsem Kubovi ručník. Byl totiž žlutý stejně jako můj ručník a shodou nešťastných okolností se nacházel v mém pokoji. Umývala jsem totiž van

Někteří z našich vyučujících jsou velmi inspirativní. Akorát nevím, jestli tím způsobem, jakým by si přáli. Mám dojem, že z některých přednášek si pamatuju zásadně jenom hlody typu "Co je to zub, to všichni víte. To je takové to bílé, co vám leze z alveoli dentales, že jo.", případně to, jakým způsobem si přednášející odkašlává, jak se věší na věšáky v místnosti a tváří se, že je kabát, nebo že má skvrnu na košili (ne jednu, ale čtyři!! A soustřeď se pak na výklad)... a pak se po mně chce nějaký výkon. Ach jo.  Nebude ze mě nejspíš nikdy dokonalý student, jelikož jsem zkrátka na baterky. Klasický tužkový, kdybyste to chtěli vědět.  Abyste pochopili, proč tohle píšu - prokrastinuju. Mám tu otevřenou angličtinu, již bych se měla učit, neboť píšeme ve čtvrtek midterm test (ať už je to cokoliv), ale prostě mě to nebaví. Takže vám tu teď popovídám o tom, jak jsme psali půlsemestrálky. Na vysoké se nepíšou písemky, říkali. Na vysoké se nezačíná v osm, říkali. Na vysoké všichni

Někdy mám pocit, že mi z toho sezení za pokladnou trošičku hrabe. Jako třeba v těch okamžicích, kde se na pokladním pásu paní pokladní sedící přede mnou objeví obrovský chlupatý bernardýn. Jo, fakt, bernardýn. S čárovým kódem a cenou 2000 korun českých. Byl plyšový, samozřejmě, ale od toho pravého naprosto k nerozeznání. V okamžiku, kdy ho pokladní načetla, se musel spustit nějaký tajný alarm upozorňující ostatní zaměstnankyně, že toho šíleného plyšáka někdo fakt koupil. Otevřely se dveře kanceláře pokladního dozoru, z nich vyletělo asi pět prodavaček a všechny se seběhly k pokladně s bernardýnem. "Jeeee, ten je tak krásný, já jsem se na něj už včera dívala..." "Jéé, on je jak živý, podívejte se na ty očička..." "No, za tu cenu by bylo možná lepší pořídit živého," utrousí jedna z pokladních. "Ale prosímtě, pán ušetří na granulích..." Novopečený majitel exkluzivního bernardýna spokojeně pokyvuje. "No jo, a chlupy to nepouští, ven s tím chodit

Stres je sviňa. A nejhorší na něm je, že ho někdy vůbec necítíte psychicky. Místo toho se projeví nějak jinak. Třeba tím, že se vám znovu probudí puberta a označkuje si celý váš obličej. Jo, fajn, mohla jsem to čekat. Začala jsem bydlet se dvěma chlapama, dýchám vzduch nabitý tím jejich testosteronem. Mohlo to dopadnout hůř, aspoň mi nerostou fousy. I když, to možná taky přijde. Pokouším se zvýšit procento estrogenu ve vzduchu aromatickými svíčkami v kuchyni, pouštěním holčičí hudby a neustálým sundáváním záchodového prkýnka dolů. Začínám uvažovat o tom, že ho přimontuju napevno. Veškerá moje snaha však zjevně není dostatečná. Na mém obličeji se objevilo něco, co vypadá jako topografická mapa Slovenska. Červenofialová topografická mapa Slovenska. "Mám na xichtu Kilimandžáro," hlásím Jirkovi po ránu. Zhodnotí můj obličej krátkým pohledem. "Kilimandžáro má sněhovou špičku. Tohle je spíš Uluru." To mi fakt pomůže, díky. "Hmm... ty máš něco s obličejem? Já si

Tak jsem zase vařila. Historky o mém bramborovém pudingu a kořínkové polévce letí světem už nějakou dobu - a já se je vždycky snažím vyvrátit s tím, že to nebyl můj nápad a už vůbec ne moje vina - ale přiznávám, že Jamie Oliver ze mě asi nebude. Spíš tak pan Werich když hrál v Byl jednou jeden král . "A koření?" "Přiměřeně!" "A vajíčka i se skořápkou?" "To se vstřebá..." "A ta miska?" "To se taky vstřebá!" Nicméně, dostaňme se k jádru pudla. Vyfasovala jsem při odjezdu z domova od rodičů dva ukázkové exempláře červené řepy. Toho dne, půvabného pátečního dopoledne prozářeného podzimním sluncem, jsem se rozhodla je zpracovat. Mělo mě zastavit už to, že je pátek třináctého. Mělo mě zastavit to, že jsme v bytě neměli škrabku a já musela běžet do města, abych ji koupila, ale bohužel - když se pro něco rozhodnu, NIC mě nezastaví. Očistila jsem milou řepu - dlaně rudé jako po brutální vraždě - a nakrájela ji na plátky s tím, že ji

Strávila jsem celý víkend na brigádě, pěkně za pokladnou v potravinách. Jsem už zvyklá, že k pokladním se občas lidi chovají zvláštně. Někdy projevují účast, že tam musím sedět, někdy čekám, kdy z nich vypadne "Upřímnou soustrast" nebo podobný skvost, občas jen vrčí a remcají na fronty a drahé máslo a cherry rajčátka, někteří však mají tendenci flirtovat. Je fakt, že za pokladnami obvykle nesedávají vítězky soutěže Miss, takže oproti některým z těch žen (a mužů... aspoň myslím, že tam jsou. Nemůžou to přece všechno být ženské s knírkem, no ne?) asi jsem takový ten "jednooký mezi slepými králem", ale přece jen... co je moc, to je moc. Hlášky jako "Ach slečno, kdyby mělo víc lidí takový úsměv jako vy, to by bylo dobře na světě!" potěší a zahřejí u srdíčka, zvlášť, když je říká devadesátiletá stařenka a očividně to myslí naprosto upřímně. Trochu na pováženou je už "Hele, kdyby vás to tady nebavilo, pojďte pracovat za náma do restaurace," řečeno z

Další pondělí, další nečekané zážitky. Byla jsem nucena (ne počasím, ale maminkou) vytáhnout zimní bundu. Nutno přiznat, že čtyři stupně po ránu - to je fakt docela kosa, takže se mi ta bunda celkem hodila. V trolejbusu jsem dokonce potkala holku, co měla na rukou chlupaté zimní rukavice. Nebylo mi to divné až do chvíle, co jsem si všimla, že má na nohách žabky. Jako fakt, žabky. Bosé nohy a žabky. Ve čtyřech stupních. Určitě to mělo co dělat s tím, že bylo pondělí ráno. Pondělní rána jsou fakt vražedná. Tentokrát mi nikdo nehacknul skříňku, ale nestihla jsem si koupit kafe, takže jsem celý den ve škole prožila tak nějak... v mlze. Když jsem však dorazila domů, mlhy se zázračně rozplynuly. Vlastně ne až tak zázračně. Šokem. Otevřela jsem dveře a hned za nimi Jirka. A dřív, než jsem stačila pozdravit či zout boty či obojí, vybalil na mě památnou hlášku: "Představ si, že jsi balvan." Nechápala jsem. "Sedni si. To prostě musíš slyšet." Usadil mě na židli v kuchy

Kafe je droga. Takže by se to s ním nemělo přehánět, pokud tedy nechcete tančit po chodbách kampusu a zpívat, že jste duhová víla, nebo si v kosťárně při učení podpírat bradu rukou, která není vaše, a pak marně přemítat, kam se poděl ten model, který máte zkoumat. Zas na druhou stranu, pokud chcete vidět bakterie i bez mikroskopu, pořádné kafe je k tomuto účelu ideální. A jo, o tomhle mluvím proto, že jsem si ráno koupila dvojité cappuccino. A poté, co jsem ho vypila, byste nenašli stopy kofeinu v mé krvi, ale stopy krve v mém kofeinu. Moje smysly se zostřily a svaly jsou silnější. Slyším bublání krve v arteriích. Ve vlastních, ale taky v arteriích studenta vedle mě. Mám pocit, že zvládnu uběhnout maraton. Po rukách. A dokonce jsem schopná udržet pozornost během přednášky Ochrana a podpora zdraví. A to je fakt co říct. Nicméně. Pokud jste co se kafe týče feťák-začátečník tak jako já, možná se vám bude hodit pár níže uvedených rad: 1. Nevadí, když vaše kafe stojí víc než váš oběd. B

Rukavice by zjevně člověk neměl nosit jen na pitevnu, ale i na neškodné učení anatomie v domácím prostředí. Povzbuzena faktem, že moje kreslené obratlíčky a žebírka pomáhají v učení aspoň mým spolužačkám, když už ne mně, rozhodla jsem se pokračovat v kreslení horní končetiny. Začala jsem kresbičkou lopatky, stejný systém jako minule - kost tužkou, nápisy zeleným fixem. Dokončovala jsem zrovna kresbu lopatky zepředu, když jsem si toho všimla. Z dlaně mi odkapávala zelená tekutina a s vítězoslavným "kap, kap" dopadala přímo na dokončený nákres. Ten zatracený fix nějak pukl a veškerá náplň tekla ven. Vyjekla jsem a cukla rukou ve snaze ochránit před tou zelenou apokalypsou alespoň anatomický atlas. Kap, kap, kap. Do háje! Výskok do vzduchu. Odhození fixu na druhou stranu místnosti. Šit. To nebyl dobrý nápad. Zelená je všude. Mám zelenou podlahu, zelený ubrus, zeleného tátu (jeho problém, že zrovna seděl v téže místnosti). Mám zelené dlaně. Valím do koupelny umýt si ruce, ale

Nejhorší na vstávání v pondělí v šest ráno je to, že je pondělí a vy vstáváte v šest ráno. Měla jsem dnes poměrně nabitý den, potřebovala jsem zařídit spoustu věcí a těsně po škole jsem si (já vůl!) domluvila rande s kamarádkou, která odjíždí na delší dobu do zahraničí. Tak mě napadlo - pojedu do školy o chvíli dřív a zařídím si všechno, co potřebuji, ještě předtím než začne přednáška. Houby houby zlatá rybko! Vystřelila jsem z domu napůl obutá, kartáček na zuby ještě přilepený na pantu, abych stihla dřívější trolejbus, ale blikla mi červená, tak jsem stála jak pecka na semaforu... pak jsem na zastávku doběhla s jazykem na vestě ve chvíli, kdy se milý trolejbus už rozjížděl. Řidič zaznamenal můj zoufalý výraz a vypoulené oči a milosrdně mi zastavil. Odlepila jsem jazyk od vesty, smotala ho zpět do dutiny ústní a nastoupila dovnitř. Trolejbus byl samozřejmě narvaný. Říkala jsem si - nevadí, postojím, hlavně že to všechno pěkně stihnu - najdu skříňku, koupím skripta, koupím pohled p

Gympláci nemají rodinnou výchovu. Ani lekce vaření. A vlastně nic, co by je připravilo na život mimo domovský ústav. Já byla naštěstí předvídavá a do kroužku vaření jsem se přihlásila již v páté třídě; od těch dob umím udělat puding, kuřecí prsíčka se sýrem, bramborák a čaj. Protože není vhodné snažit se přeplavat La Manche, když jste sotva sundali rukávky, začali jsme s mým drahým vařením polévky z pytlíku. Hrachovky. Se slaninou. A cibulí. Ukázalo se, že cibule bude hlavním kamenem úrazu. Vybalovala jsem v pokoji oblečení a skládala ho do skříní (bylo to v neděli, kdy jsme dorazili na byt), když tu se Jirka vypotácel z kuchyně, opřel se o futra a pravil: "Budeš muset tu cibuli vzít za mě." Všimla jsem si, že má oči plné slz. Otázala jsem se, co se stalo. "Ále, vzpomněl jsem si na Angeliku..." odpověděl. Ušklíbla jsem se a vydala se do kuchyně. Pf. Muži . Ani cibuli to nakrájet neumí. Vzala jsem nůž a zakrojila. Musela jsem se k tomu naklonit nad prkýnko. D

Prokrastinace je metla lidstva. A jelikož ráda uklízím, bude asi pochopitelné, že prokrastinaci vyloženě zbožňuju. Když se s tím spojí moje láska k psaní, výsledkem je tohle. Zakládám blog. Takový svůj osobní deníček, Zeď Nářků, kde se budu svěřovat se všemi těmi drobnými komickými pitomostmi, které se mi díky mé šikovnosti dějí, kamkoliv se hnu. Myslím, že deníčky vůbec nedávají smysl, jsou-li tajné, takže tenhle deníček rozhodně tajný nebude. A bude necenzurovaný. Pokud mi teda zrovna přes rameno nebude koukat někdo, o kom píšu. Protože za některé věci mě mí spolubydlové budou nejspíš chtít zabít. Ale já jsem chytrá. Schovám se do pračky, tam mě nenajdou. Té se totiž bojí. To je ta výhoda bydlení se dvěma chlapama. Jsou prostě přístroje, kterých se ani netknou. Přemítala jsem, jak tenhle blog pojmenovat, abych vystihla jeho vznešenou podstatu, podtrhla jeho cíle a vyzdvihla důležité myšlenky. Převážně se tady bude jednat o mé zážitky z počátků vysokoškolského života... na lék

PŘESTALA JSEM NOSIT KABELKU. Pro mé spolužáky z gymplu to nejspíš bude šok, protože kabelka byla osm let součástí mé imidž ( miluju fonetické přepisy  ) a já bez ní nedala ani ránu (asi proto, že dvoukilová kabelka obsahující půlku eidamu v cihle, peněženku s dvěma tisíci v drobných a mobil, který neuzvedne nikdo kromě mě, je prostě ideální na rozdávání ran), ale je to skutečně tak. Kabelka je pryč. Místo ní jsem si pořídila sexy ledvinku. Její nošení je tak praktické a variabilní! Zatím jsem vyzkoušela krom ledvinky varianty slezinka a játrovka. Poměrně funkční je prý taky varianta nápenisníček, ale ta je pro mě poněkud nepoužitelná.

Už vím, co je na anatomii nejtěžší. ANATOMICKÝ ATLAS. Měla jsem přednášku až v jedenáct, takže jsem si před ní ještě skočila do knihovny zmíněný atlas půjčit, díky čemuž jsem přišla o batoh. Jo, fajn, uznávám, rvát ten obří iks kilový atlas do titěrného vyšívaného batůžku z Thaa byl asi blbej nápad, ale byla jsem v takovém rauši z toho, že ten atlas ještě mají a tudíž nejsem před čtvrtečním cvičením úplně v háji, že mi to prostě nesecvaklo. Uši batohu zaúpěly a někdy kolem dvanácté se ozval zvuk ohlašující, že máme problém, Houstone. Na bus jsem tudíž vyrazila už s tou strašnou knihou v náručí. Váží asi jako batole. Nese se obdobně blbě. Ale na rozdíl od situace, kdy nesete skutečné batole, nepožíváte žádných speciálních výhod. Takže si v buse prostě nesednete. Vlála jsem si sem a tam s knihou v jedné ruce, s taškou z Tesca v druhé a s rozpadajícím se batohem na zádech. Asi v půlce cesty se naštěstí uvolnilo jedno místo, takže jsem zasedla a šťastně dojela až na výstupní stanici. Tam s