Jak jsem dala anatomii. Jako fakt. Vážně. Jako já.
Večer jsem usínala s pocitem, že dát si opravu z anatomie tak brzo po prvním termínu byl fakt, fakt blbej nápad. Měla jsem takový nepříjemný dojem, že toho vím míň než na první termín, moje sebevědomí se dobrovolně zavřelo do pořádné dubové rakve a ještě si přitlouklo víko hřebíkama. Buchbuchbuchbuchbuch. Krev mi bušila v uších, úplně jsem cítila, kudy přesně prochází. Bezva na opakování cévního systému, ale sakra, spí se při tom těžko. Buchbuchbuchbuch. Přetočit se na druhý bok, no bézva, křeč do lýtka. Vyskakuju z postele a snažím se přinutit nohu, aby fungovala tak, jak má. Jak jsem zblblá z té zkoušky, už mě ani nenapadne "jau, to zatraceně bolí", ale "hmm, triceps surae, ten je inervovaný z nervus tibialis". Lehám si zpátky. Spánek přijde náhle, jako kdyby mě někdo praštil palicí, a najednou je 5:44 ráno. Zmateně koukám na mobil, jestli to s tím časem jako myslí vážně. Ne, teď fakt ještě nevstávám, sorry jako. Ježinkote, dvě hodiny do zkoušky. Měla bych vstá