Eny píše blog

Vždycky tam někde je. To jedno konkrétní oddělení a jeden konkrétní lékař, který má tamtu pověst. Nesnáší nepřipravené studenty - a kouzlo je v tom, že žádný student podle něj není dostatečně připravený. Je schopný jedním pohledem vyvolat panický záchvat a třemi slovy spustí u člověka pocit nejhlubšího zoufalství a zmaru. Vždycky tam někde je. Nedá se mu vyhnout, čeká ve stínech na svou příležitost a jednoho dne se mu prostě stejně dostanete pod ruku, neboť takový je řád věcí. S trochou štěstí už ho pak nikdy neuvidíte; s trochou smůly se potkáte znovu, u zkoušky, u státnic, nebo hůř - u pracovního pohovoru.  "Á, vy jdete dneska ještě za MUDr. XXX?" zeptá se vás dříve nebo později laskavá lékařka, která vás právě pochválila za zvídavé dotazy a inteligentní odpovědi. Už v tu chvíli uslyšíte v jejím hlase jistou účast a po zádech vám přejede mráz. Musíte přikývnout, protože nemáte jinou možnost. "Doufám, že umíte perfektně vyšetřit pacienta," prohlásí ta hodná doktork

Praktická výuka. Je důležitá a vlastně je jí vždycky míň, než by bylo potřeba. Když s ní začínáte, nejspíš se trochu bojíte - a někdy mnohem víc než jen trochu. Zvlášť pro lidi, kteří jsou z nezdravotnických rodin a nemocnici znají pouze z pohledu pacienta, může být přechod na "druhou stranu" pěkně děsivý. Přesně tak jsem na tom byla já, když jsem s praxemi začínala. Vlastně i ta pacientská složka pokulhávala, protože jsem ani nikdy nebyla hospitalizovaná (zato do ambulancí jsem se nachodila až do álelůja, poněvadž jsem v dětském věku byla úděsným hypochondrem, což už se snažím trochu omezovat).  S první praxí na medicíně se setkáte až ve druháku, poté, co prolezete přes ty hrůzostrašné prvácké zkoušky, jste už předem vyklepaní z ještě hrůzostrašnějších druháckých zkoušek a teď se klepete ještě navíc kvůli tomu, že přemýšlíte, jestli to s vámi nešlehne, až po vás budou poprvé chtít někomu píchnout injekci nebo hůř odebrat krev. Osobně jsem se nikdy nebála krve, jsem holka z d

 Porouchala se nám na bytě pračka. Docela nepříjemné v době, kdy je vyhlášen tvrdý lockdown a vy na tom bytě prostě musíte sedět, protože z domova se na prezenční výuku úplně jezdit nedá. Naštěstí máme skvělou majitelku bytu, která pravděpodobně kromě onoho bytu pravděpodobně vlastní i plně funkční kouzelnickou hůlku, protože během jednoho týdne sehnat novou pračku a instalatéra, který ji přiveze, namontuje a odveze tu starou - v tom prostě musí být nějaké čáry. Takže od středy máme novou pračku. Shodou okolností se to všechno řešilo zrovna v ten nejnevhodnější den, kdy mohlo - Kuba byl na brigádě, já jsem šla na půl jedenáctou do školy (resp. do nemocnice, že jo) a Jirka měl vyřizování ve městě. Chlap s pračkou volá, že dojede někdy po poledni. To je na bytě Jirka, tak dobrý, odpovídám, že mu dám číslo na manžela a vyřeší se to. Jenže chlap nedojel po dvanácté. A Jirka potřeboval odejít. Inu, vrátila jsem se z praxe někdy kolem jedné. Jiříček mu sdělil, že mám na sporáku oběd, a že va