Eny píše blog

Testy na seminářích z fyziologie jsou hnus, co si budem povídat. Je třeba se na ně připravit, co si budem povídat. Ideálně líp, než tím, že usnete s hlavou položenou na úvodní stránce Lindy a s rukou objímající Sibernaglův atlas. Já jsem se samozřejmě jako obvykle snažila vložit do učení všechno, takže jsem byla velmi dobře připravená (hehe), takže mě samozřejmě nemohla vyvést z míry ani ta extrémně komplikovaná přednáška (hehe na druhou), která mi vysvětlila naprosto všechno, co jsem dosud nepochopila čtením učebnic (hehe na třetí) a přiměla mě tento předmět milovat zase o kousek více (hehe na čtvrtou. S fyziologií máme takový sado-masochistický vztah. Sadistickou část zajišťuje styl výuky, masochistickou já, když se donutím se to učit.) Obvykle pro mě Hnusné úterý, jak nazývám každé druhé úterý od začátku semestru, neboť se v něm píše fyziologický test, končí nejpozději s úderem páté, kdy už zaručeně končí seminář, ale tento týden to tak nebylo. Já blbec jsem si totiž po milém tes

Víte, často jsme si se spolužáky říkali, že studium medicíny se bez šrámů na psychice nedá přežít. Že je to o nervy. Že je to automatický startér deprese verze 2.0. A že když už si člověk myslí, že po anatomii nemůže přijít nic horšího, fyziologie mu vlepí facku zleva a biochemie zprava. Ale ono nic není až tak špatný a depresivní, jak to vypadá. Jo, to učení je dost naprd, ale řekněte mi jednu věc, která vás potěší víc než nálepka s ježečkem na testu z fyziologie? Slyším bonbónek? Ha? Bonbónek? Tak bonbónek dostanete na semináři, když na tabuli hezky nakreslíte neuron. Nebo odpovíte na otázku. A pak si ještě vesele vyplníte křížovku. Ono je důležité nezapomenout si občas hrát. Chrání to před žaludečními vředy i depresí. A věřte tomu nebo ne, ale den s nálepkou s ježečkem je o hodně lepší než bez ní. Potom, když půjdete na přednášku z embryologie a dostanete tam za úkol vymodelovat primitivní střevo z plastelíny, ani se tomu nebudete divit. A pustíte se do práce s nadšením, které

Víte, navzdory všem předpokladům (a předsudkům) jsem nikdy nebyla pravověrným šprtem, jak si o mně řada lidí myslí. Naopak, když mě předmět nezajímal, sklouzávala jsem k druhému extrému - k pravověrnému flákačství, které se projevovalo například psaním přisprostlých básniček či kreslením komiksů do sešitů ZSV, literatury, angličtiny, dějepisu, zeměpisu, francouzštiny a... ano, chemie. Víte, navzdory všem předpokladům a mému zjevnému (haha) zaujetí lékařstvím jsem nikdy neočekávala, že zakotvím na medicíně. A jelikož jsem si nedokázala představit, jak by moje Nemesis, chemie, mohla souviset s plánovaným studiem odborné fyziky, kvůli kterému jsem trpěla hodiny a hodiny s matematikou a počítáním fyzikálních příkladů, prostě jsem ji s gustem a elegancí sobě vlastní hodila přes palubu. "Aničko, Aničko, proč si jen nepíšeš úkoly," říkávala mi moje zbožňovaná chemikářka, neskutečně klidná ženská, která mi i přes všechny moje prohřešky nikdy neomlátila třídnici nebo můj vlastní p

Večer jsem usínala s pocitem, že dát si opravu z anatomie tak brzo po prvním termínu byl fakt, fakt blbej nápad. Měla jsem takový nepříjemný dojem, že toho vím míň než na první termín, moje sebevědomí se dobrovolně zavřelo do pořádné dubové rakve a ještě si přitlouklo víko hřebíkama. Buchbuchbuchbuchbuch. Krev mi bušila v uších, úplně jsem cítila, kudy přesně prochází. Bezva na opakování cévního systému, ale sakra, spí se při tom těžko. Buchbuchbuchbuch. Přetočit se na druhý bok, no bézva, křeč do lýtka. Vyskakuju z postele a snažím se přinutit nohu, aby fungovala tak, jak má. Jak jsem zblblá z té zkoušky, už mě ani nenapadne "jau, to zatraceně bolí", ale "hmm, triceps surae, ten je inervovaný z nervus tibialis". Lehám si zpátky. Spánek přijde náhle, jako kdyby mě někdo praštil palicí, a najednou je 5:44 ráno. Zmateně koukám na mobil, jestli to s tím časem jako myslí vážně. Ne, teď fakt ještě nevstávám, sorry jako. Ježinkote, dvě hodiny do zkoušky. Měla bych vstá

Víte, co je ta hlavní výhoda zkoušky z anatomie oproti biofyzice? Zkouší se v přízemí. Takže když se zkoušející rozhodne vás chytit za límec a vyhodit oknem, máte ještě šanci, že se vrátíte dveřma, a to po svých. U biofyziky, která je ve třetím patře, by mi v takovéto situaci šlo vážně o kejhák. No jo, měla jsem se líp učit. Nebo mít víc štěstí. No jo, mám štěstí v lásce, říkali mi, tak asi jinde nemám nárok. Musím uznat, že jsem to nečekala. Vytáhla jsem si docela pěkné otázky, měla jsem pocit, že vím dost. Zkoušející byl zjevně jiného názoru. Ale vyhazovat umí, to se musí nechat. Elegantně, krásná balistická křivka, radost se na to dívat, když zrovna nejste ten, co letí. Skoro to nebolí, teda aspoň než dopadnete na parkoviště za anatomickým ústavem, pěkně rypákem na beton. Tak si shrňme situaci. Máme hotový test, to je dobré. Opravné termíny jsou vypsané a je jich relativně dost, to je taky dobré. Jejich data se nám ani trochu nehodí, to není dobré. Ale někam se přihlásit zjevně m

Ach ano, nestydatě kopíruju název článku o zimních pitevnách. Tentokrát se mi však podařilo vybojovat béčko, pročež jsem celou cestu domů ze školy přemýšlela, jak ten nadpis formuluju tentokrát. B jako boží? B jako bezchybná? To je technicky vzato blbost, protože kdybych byla bezchybná, neměla bych B. Kdybych byla bezchybná a basically better than you in everything , nosila bych dlouhý cop a říkala bych si Shatterstar. Jenže bezchybná nejsem. Takže jsem ráno vstala, na čele s červenou kontrolkou ohlašující, že je něco špatně, pod očima krááásné černé kruhy. Levé ucho zalehlé, v krku knedlík. Bezva. Anička se nám nachladila a teď ji chytá tradiční červnový zánět nosohltanu. Nó super. Aspoň neucítím na pitevně ten mrtvolný smrad. Maskuju kruhy pod očima makeupem a zkouším se na sebe usmát. Vypadá to... no... Jaktože mám tak mastné vlasy, sakra, když jsem si je včera myla? Klid, klid. Hlavně dýchat. To se lehko řekne, když mi někdo zřejmě během noci nalil do obou nosních dírek beton!

Tak mi zase něco došlo. Že jsem se před dvěma týdny přihlásila na zkoušky z angličtiny. Která je zítra. Takže bych asi měla udělat něco proto, abych ji udělala, ideálně na něco lepšího, než je E, poněvadž mít éčko z angličtiny, to by mě profesorka Urubková zastřelila. Pokud by se o tom ovšem dozvěděla, ale já mám dobré kamarády. Jistě by jí to řekli už jenom proto, aby mě viděli trpět. Vyčerpaná z pitvání, přemlouvání vyučujícího, aby mě pustil o 15 minut dřív, abych stihla tělocvik, který mě nakonec taky děsně vyčerpal, se snažím začít učit. Po přečtení vzorového zadání ústní zkoušky beru rýč, pytel na mrtvoly a jdu se zahrabat. No jo, karma zdarma. Celý semestr jsem spolužákům během prezentací v angličtině vytýkala chabou gramatiku a výslovnostní faily. Teď si to vyžeru i s úroky. Tak co, učit se angličtinu? Nebo pokračovat v anatomii? Poté, co zjišťuji, že jsem dneska pitvala dvě hodiny žílu, která očividně běžela úplně jinudy, než měla, a že ten divný sval, který vedl někam

Zase přišel ten čas. Zase na pitevnách. Zase Padesát odstínů hnědé , kam se podíváš. Větší sadomaso asi člověk nezažije. Nikdo nestíhá, tedy nejspíš kromě těch lidí, kteří zvládli někde oloupit Hermionu a ukrást jí obraceč času, nebo za rohem zmydlili Dr. Strange a šlohli mu Agramotovo oko. Propadám střídavě depresi a záchvatům vzteku. Chci se vrátit v čase a naučit se líp věci z minulého semestru. Nebo - naučit se je aspoň trochu . Aničko, Aničko, ty jsi zase něco zaspala. V pondělí jsem přišla na pitevnu s nepříjemným pocitem, že nic nevím, a ještě k tomu vím, že nic nevím, takže se cítím o to hůř. Začínala jsem pitvou hlavy. Celé hlavy. Aspoň, že se začíná od kůže. Tu poznám. Možná pak ještě vlasy a zuby. Po menších komplikacích a pár menších nedorozuměních s vyučujícím jsme se pustily do preparace kůže. Víte, co je pod kůží? Je tam tuk. Víte, co dělá tuk, když je teplo? Napovím vám - teče. Víte, co se stane s tekutými věcmi, když do nich prudce plácnete skalpelem? Vystříkno

...A laciným krabičkám na jídlo z Tigeru. Abyste pochopili celou hrůznost mého dnešního traumatizujícího zážitku, musím vám sdělit, že jsem dnes byla v práci. Protože v mé nové práci není po ruce restaurace s teplými jídly, ale jen bufáč, kde se dá dát maximálně chlebíček, na který většinou nemám chuť, nosím si do práce vlastní obědy. Včera jsem se rozhodla, že jelikož je jaro a jelikož vážím už víc než moje budoucí tchýně (což na mně ovšem, jak sama poznamenala, není vidět... zřejmě mi tedy ztloustly kosti), uvařím si něco lehkého. Zapojila jsem do příprav i muže a vyrobila si smažené kuřecí kousky a salát. Byl to skoro Caesar, taková Eny verze se spoustou balkánského sýru a cibule. Po vychladnutí jsem jídlo schovala do obědové krabičky jako obvykle, hodila ho do lednice a ráno spokojeně sbalila do batohu. Na zastávce Semilasso jsem ucítila podezřele silnou vůni cibule, která se linula z mého batohu. Kuře a salát, respektive salátová zálivka a tuk z kuřecích kousků se zřejmě rozho

V televizi zase jedou básníci, ten druhý díl - však víte, ten, co se odehrává v prvním ročníku medicíny. A co myslíte, že dělá naše milá Eny? No jo, gebí se jak idiot filmu se skriptama Základy neuroanatomie a nervových drah i pro úplné blby I na svých kolenou   a zatímco   jí maminka připomíná že "by ses měla sbalit, brouku", píše tenhle článek. Máme se Štěpánkem Šafránkem hodně společného. Oba dva jsme na střední zjistili, že pomocí básniček se dá užít docela dost srandy a proplout až k maturitě. Oba dva jsme si užili pořádání muzikálu a i přes své očividné humaniťácké sklony jsme nakonec skončili na medicíně. Hmm, náš jediný rozdíl zřejmě spočívá v tom, že Šafránek navzdory tomu, že přeříz nervus fibularis, dostal z anatomie Áčko. A já, do háje, navzdory tomu, že jsem nic nepřeřízla a pitvám s chutí, jsem ráda, že vím, že nervus fibularis se nenachází na noze, ale na ruce. . . . Chacha, je na noze, jasně že to vím, to jsem vás dostala. Lekli jste se, co? Každopádně

Zítra mám anatomii. Hehe. Diencephalon pořád neumím. A místo toho, abych se učila, píšu článek na blog. Dneska už čtvrtý. Rozhodla jsem se totiž, že když už ten blog mám, budu si s ním trochu hrát. Tak, aby byl pěkný a nelíbil se jenom mně. Zabrousila jsem do nastavení a vybrousit se mi z něj podařilo až po dvou hodinách práce. Snažila jsem se zjistit, jak si tady nastavit nějaké rubriky. Ukázalo se, že google blog tomu říká "Stránky" a na články se tam dají dát odkazy. Ty "stránky" pak musíte kromě toho, že je "publikujete", zviditelnit pomocí "gadgetu", který si zase najdete v "rozložení". Svět je někdy nepříjemně komplikovaný. Nakreslila jsem si ke dvěma novým "stránkám" krásné obrázky a dokonce se mi je podařilo na web nahrát napoprvé. V zápalu inspirace jsem napsala tři články o tom, jak se neučit. Musím vymyslet ještě nějaký o tom, jak bojovat s prokrastinací. Když jsem pyšně ukazovala blog Jirkovi, došlo mi, že má

Jsem člověk, který se na střední učil tím způsobem, že si přečetl poznámky o přestávce před testem a v pohodě prošel. Byla jsem zvyklá, že nemusím v podstatě nic dělat a krásné známky mi zajistí můj všeobecný rozhled a šarm. Fungovalo to. Něco vám prozradím. Na vysoké už to nefunguje. A fakt se budete muset učit. Říká se, že medicína je těžká a musí se vysedět, ale učit se budete muset i na právech, na přírodovědě, všude. Pokud ze sebe teda chcete mít dobrý pocit a nechcete všechny zkoušky dělat na třikrát, nebo po haluzi. V prvním semestru jsem byla naprosto zoufalá, protože jsem se fakt neuměla učit. Myslím, že teď je to mnohem lepší, i když z centrální nervové jsem pořád naprosto zoufalá a chce se mi z ní brečet. Takže... co považuju za důležité, když se mám něco fakt naučit: 1) Neučit se naráz, rozfázovat si to do několika dní. 2) Pokud se rozhodnete chodit na přednášky, tak si předem to téma proleťte. Stačí zlehka, jednou přečíst. Fakt to pomůže a líp se to ukotví. 3) Psát

Když mi začínalo moje první zkouškové, říkala jsem si, že je potřeba, abych všechno zvládla napoprvé. Jsem přece ta superchytrá Anička s Kabelkou, která dostává dvojky, jen když je chce dostat. Svoji úplně první zkoušku jsem si dala na desátého ledna s tím, že se budu učit už přes Vánoce. Nelžete si, jako jsem si dělala já. Přes Vánoce se nebudete učit, to vám zaručuju. A kdyby jo... tak silvestr vás zaručeně donutí to všechno zapomenout. Já jsem s učením začala třetího ledna. Ležela jsem ve vypracovaných otázkách od rána do večera a zdálo se mi o absorpční spektrofotometrii a ionizujícím záření. Stíhala jsem udělat třicet otázek denně, někdy i čtyřicet. Jenže... asi čtvrtého dne mozek řekl dost. Zjistila jsem, že si nepamatuju vůbec nic. Neumím vzorce, neznám jednotky ani pitomé definice. Dokonce si nepamatuju ani názvy otázek. Když jsem se učila, byla jsem většinu dne sama doma a hrabalo mi z toho. Zkoušku jsem samozřejmě napoprvé neudělala. Noc před ní jsem spala asi čtyřicet mi

Od páté třídy jsem byla přesvědčená, že budu studovat odbornou fyziku, protože ji dělali oba moji rodiče. Byla jsem o tom přesvědčená tak skálopevně, že jsem v ostatních předmětech, třeba jako v biologii a chemii, kreslila obrázky a pozor jsem dávala jenom ve chvílích, kdy to bylo fakt nezbytně nutné. Chtěla jsem dělat "bezpečný" obor, něco, co už je prostě ozkoušené, nic nového. Chtěla jsem studovat fyziku, protože se to tak "prostě dělá". Přitom mě to hrozně táhlo ke psaní a taky k divadlu, takže v úvahu mohly připadat i humanitní obory. Táta ovšem prohlásil, že by mě vydědil, kdybych šla studovat třeba literaturu, a já to brala vážně, protože jsem nikdy nebyla schopná rozeznat, kdy si ze mě dělá srandu, a kdy to myslí vážně. Pak jsem hrála v divadle, které jsem si napsala a zrežírovala a zatímco na ostatní herce byly nadšené reakce... mně bylo řečeno, že jsem byla hezká . Tak jsem se na uměleckou dráhu rozhodla zanevřít pro nedostatek talentu. Když se měly pod

Tak mi o víkendu bylo něžně, leč vcelku důrazně vyčteno, že už jsem dlouho nic nenapsala. A že některým mým čtenářům schází můj suchý humor (hehe), můj ostrovtip (hihi) a věcné komentáře k aktuálním tématům (chachá!)... nebo prostě jenom chtějí vědět, jak jsem na tom s učením anatomie. . . . ŠPATNĚ. Ale díkybohu mám dvě zásadní vady - zaprvé jsem masochista a zadruhé optimista. Takže mi vůbec nevadí, když ten zasmolenej diencephalon čtu už potřetí a pamatuju si z něj akorát tak nadpis. Jsem špatná, ale zaručeně nejsem nejhorší. Vsadím se, že se mě zítra někdo zeptá, co máme umět na čtvrtek. Vždycky mě to zahřeje u srdíčka, když vím, že už jsem to aspoň viděla. Zkrátka a jednoduše - zatracená centrální nervová. Mám pocit, že si z ní přepálím mozkové obvody. Když jsme s nervovkou začínali, chovala jsem bláhovou naději, že mi třeba půjde, když mi zásadně nejde to, co ostatní zvládají v pohodě, a v pohodě zvládám věci, které jsou pro zbytek lidstva náročné. Tak jsem se spletla, no! J

Napadlo vás někdy strčit polárkový dort do ledničky? Víte, co se stane, když strčíte polárkový dort do ledničky, aniž by vám došlo, že v ledničce je kolem pěti stupňů, což není teplota, která by se líbila polárkovým dortům? Zkrátím to - jestli nemůžete hýbat čelistmi, tohle je způsob, jak si vychutnat zmrzlinu. Dá se totiž jednoduše pít brčkem. Aničko, ty idiote!! Hlavně, že jsi k tomu koupila mražené ovoce, které jsi chtěla pěkně ohřát, udělat z něj horkou ovocnou omáčku, která se dokonale snoubí s chutí zmrzliny, že. No, když to zkusíš, vyrobíš podivnou kaši těžko pochopitelné konzistence, která rozhodně není vhodná k tomu, aby ses předvedla před Jirkou jako těžká romantička. Sice jsem se nepředvedla jako těžká romantička, ale zato Jiří se předvedl jako charakterní chlap a snědl, nebo spíše vypil, co jsem mu naservírovala. Do dna. Natolik mě miluje. Nebo se natolik bojí toho, co bych mu provedla, kdyby to nevypil. Sleduju zbytek zmrzlinové limonády ve své misce a tiše pravím k Jir

Tohle je asi poprvé, co píšu na blog smutný článek. Když vám po patnácti letech umře to přerostlé štěně, co se kdysi za mrazivého večera zachumlalo do tátova vaťáku a zůstalo s vámi napořád, je to, jako byste přišli o člena rodiny. Nikdo nekňučí u vrat, najednou je ticho. Nikdo nerachotí miskou, že má hlad, a nenasazuje ten debilně šťastný výraz, že vás konečně zase vidí. Je ticho. A i když jste na to vlastně v koutku duše připravení, protože tomu přerostlému štěněti bylo v psích letech přes 90 let, když se to nakonec stane, je to jako blesk z čistého nebe. Můj Hoki asi nebude prvním psem, kterému někdo napíše nekrolog (pošahaných psích lidí je totiž doslova hafec). Ale on by si to určitě myslel, že je první. To zvíře bylo skálopevně přesvědčeno, že je středobodem vesmíru. Tak, milý Hoki, ty můj pitomče flekatá, tohle je pro tebe. Tak si to užij, že jsi zase jednou středem pozornosti. Naposledy. Na facebooku se sbírají Lajky, to by se ti mohlo líbit, ne? Vždycky jsi byl na ženské a L

Tak ji mám za sebou. Zkouška z biofyziky je šťastně za mnou. Vzala jsem si modrou halenku z Tchiba, co jsem ji měla na obou předchozích úspěšně zvládnutých zkouškách (tedy spíš zkoušečkách, to bylo takové NIC proti tomuhle peklíčku), umyla jsem si před zkouškou hlavu a oholila nohy. A pak jsem šla v kalhotách, protože jsem k halence neměla sukni. Jo. Chytrá holka. Ráno jsem vstala pro ne zrovna klidně prospané noci kolem půl deváté. Před zkouškou jsem stihla proletět prvních 106 otázek, sníst rohlík a asi pět lžiček gulášové polévky. Moje střeva od asi půl desáté tancovaly čtverylku. Kolem půl jedenácté přešly na čardáš. V bláhové naději, že si před testem stihnu přečíst ještě těch zbylých dvacet otázek, jsem sbalila materiály do batohu, přihodila k nim rohlík, vodu a jedno celé balení kapesníků, a vyrazila jsem na bus. Cestou jsem sledovala skupinu žen zametající nedopalky z chodníků do kanálů a říkala jsem si, že se k nim nejspíš zanedlouho přidám. Nebyla jsem si přitom jistá, z

Ukázalo se, že větším příspěvkem v nedělní sbírce v kostele zřejmě ne. Nebo měl být větší o víc než pět korun. Učím se na druhý termín biofyziky, mám pocit, že v hlavě nemám nic jiného než schéma absorpčního spektrofotometru s nefunkční žárovkou (na to, že je žárovka nefunkční, usuzuji z toho, že se mi pořád ještě nerozsvítilo), na stole mi leží studené kafe (fuj), otevřená učebnice, takové ty malé srandovní barevné lepicí papírky, co s nimi šprti značí důležité kapitoly v učebnici a já se pokoušela dělat totéž, ale přestalo mě to bavit už u otázky čtyřicet, a najednou i holicí pěna. Za mými zády se začne ozývat podivné škrábání. "Jirko...?" "Rozhodl jsem se, že se před zkouškou oholím," hlásí muž. Má holicí pěnou napatlané celé tváře včetně těch příšerných kotletověcí, co mu rostou a on občas pojme divný nápad si je pěstovat. Přemýšlím, jak vypadal před holicí procedurou. Měl takové něžné strniště, na které je žiletky škoda. "Už jsem dělal pět zkoušek. Na

"Tak fajn, vyletěla jsem z biofyziky. Tati, jak ses učil na zkoušky? Potřebuju nějaký systém. Nějaký systém, který používaly úspěšně stejně ztracené případy, jako jsem já," významně mrkám na taťku. "Já jsem byl mnohem horší než ty," odpovídá. "Ale na rozdíl od tebe jsem si už na střední škole pamatoval jednotky. A všechny důležité konstanty." Připadám si zbytečná a neschopná. Otec chvíli přemýšlí. "No, dneska si pamatuju už jenom pí. Ale za to na dvanáct desetinných míst!" Připadám si zbytečná a neschopná. Zrada biologie. Opravdu se tyhle znalosti nepřenáší geneticky, nebo jsem jen vznikla z výjimečně blbé spermie? "Tři celé čtrnáct jedna pět devět dva šest pět tři pět..." pobrukuje si tatíček spokojeně. Jedna a dva je tři, jedna a dva je tři, opakuju si já. Píšu si přípravu ke kolokviu první pomoci. Jedna je počet otázek, které jsem stihla projet včera. Dvě jsem udělala dneska. To je celkem tři. Boží! Už mi jich zbývá jenom dvacet

Možná si říkáte, copak se to stalo, že jsem se tak dlouho neozvala. Inu, snažila jsem se učit. Ve středu mám zkoušku z biofyziky (moje pocity z ní nejlépe vystihuje Šmajdalfův vskutku okřídlený citát "Asi se trochu proletím"), což je 126 otázek přímo z pekla. Umím tak čtyři. Snažím se však dále. Je večer, v našem obýváku panuje pracovní atmosféra. Otec cosi ťuká do počítače a hudrá, že nemá licenci. Matička čte seminárky. Já čtu už pošesté ten samý řádek otázky číslo 110. "Já tomu vůbec nerozumím!" ohlašuju zoufale, dnes již asi po sto padesáté. "Tak se to nauč jak básničku," radí táta. "Jenže... já se neumím věci učit jak básničku!!" V tu chvíli se maminka začíná divně švihle usmívat. "Polámal se mraveneček, ví to celá obora..." "...o půlnoci zavolali mravenčího doktora!" dodává otec dramatickým tónem. "Doktor klepe na srdíčko, potom píše recepis..." "...pustíme do něj interferenční proud," navrhuj