Jak jsem dala anatomii. Jako fakt. Vážně. Jako já.

Večer jsem usínala s pocitem, že dát si opravu z anatomie tak brzo po prvním termínu byl fakt, fakt blbej nápad. Měla jsem takový nepříjemný dojem, že toho vím míň než na první termín, moje sebevědomí se dobrovolně zavřelo do pořádné dubové rakve a ještě si přitlouklo víko hřebíkama.
Buchbuchbuchbuchbuch. Krev mi bušila v uších, úplně jsem cítila, kudy přesně prochází. Bezva na opakování cévního systému, ale sakra, spí se při tom těžko.
Buchbuchbuchbuch. Přetočit se na druhý bok, no bézva, křeč do lýtka. Vyskakuju z postele a snažím se přinutit nohu, aby fungovala tak, jak má. Jak jsem zblblá z té zkoušky, už mě ani nenapadne "jau, to zatraceně bolí", ale "hmm, triceps surae, ten je inervovaný z nervus tibialis".
Lehám si zpátky. Spánek přijde náhle, jako kdyby mě někdo praštil palicí, a najednou je 5:44 ráno. Zmateně koukám na mobil, jestli to s tím časem jako myslí vážně. Ne, teď fakt ještě nevstávám, sorry jako. Ježinkote, dvě hodiny do zkoušky. Měla bych vstát a učit se!
Ne, nevstávám, sorry jako, smiř se s tím, mozku.
Jádra thalamu neumíš. A bílou hmotu. V podstatě všechnu bílou hmotu. Vstávej.
Nic nebude!! Ten centrál si prostě nevytáhnu. Spí se.
Vydržím se převalovat ještě dvacet minut. Pak to vzdávám. Vstanu a obleču se. Při pohledu na své nohy zjišťuji, co jsem zapomněla včera udělat. Zbavit se zimní srsti. Sakra. Otevírám skříň a hledám silonky. Asi umřu vedrem.
Asi není nejlepší nápad dát si na snídani česnekovou pomazánku, že? Nejspíš ne. Druhá možnost je jogurt. Střeva se proti němu bouří jen co ho uvidím. Paštiko, volím si tebe.
Božebožebožebože stůj při mě. Klepe se mi ruka, když si mažu rohlík. Klepe se mi ruka, když si zalívám čaj. Takové pěkné otázky jsem minule měla! Takové už nedostanu. Ach jo!
Vyrážím na trolejbus; samozřejmě mi ujíždí před nosem. Jedu tím dalším, který mě ale doveze jen na Čtvrtě, pak musím pěšky.
Cestou si zpívám kostelové písničky a tisknu křížek na krku. Ve zkouškovém se ze mě vždycky stává náramně dobrý katolík.
Je 8:36, dorážím na anatomický ústav. Nejsem tu první. Na lavičce nějací dva cizojazyční studenti hrají karty. Jako vážně? Před největší zkouškou prváku tu prostě jen tak sedíte a hrajete karty?! No tak, lidi!
Vytahuju skripta a čtu si srdce. Naposledy jsem se ho pořádně učila na pitvy, je to asi jediná věc, kterou umím pořádně, ale přece jen bych si ho asi mohla přečíst.
Zrovna čtu aortu ascendens, když přichází jedna z mých spolužaček. Ta, co byla vyhozena se mnou. Ujišťuje mě, že to dáme. Ujišťuji ji, že to dá. Přichází mladá asistentka a volá nějaká tři nesrozumitelná jména.
To první z nich jsem já.
Je mi ohlášeno jméno zkoušející. Mám pocit, že se na mě konečně usmálo štěstí; tu doktorku znám a je skvělá, férová. Jsme zavedeni nahoru do vyššího patra ústavu, kde mají anatomové své jeskyně kanceláře. Tam budeme zkoušeni.
Tahám si otázku jako úplně první.
Ježinkote, je tam centrál. A hlavový nerv. Díky Bohu jen zevní popis telencefala a n. maxillaris. Prostata tam je. Sakra, tu moc neumím. A fossa ischiorectalis.
Ehm.
Fossa ischiorectalis je vyplněná tukem. Je NĚKDE u zadku, nebo aspoň mně byla u zadku když jsem se učila topografii. Hehe. A NĚKDE tam běží canalis pudendalis a jeho obsah. Mám luxusní vokno. Rozhoduji se vypracovat přípravu nejdřív na všechno ostatní, topografku nechávám nakonec.
"Tak kdo půjde první? No tak, kolegové, nenuťte mě losovat..."
Tak teda jdu. Přece nemůže vyhodit toho, kdo půjde první, ne, vždyť by demotivovala ty ostatní!
Mám zoufale sucho v krku a klepou se mi ruce. A ukaž rozklepanou rukou foramen rotundum! Poklepám tak půlku lebky, než se trefím.
Nemůžu si vzpomenout na slovo mesocolon transversum. Moji milovanou vaskularizaci žaludku vůbec neřešíme. Ale vypadá to dobře, už jen ten telencefalon a pak...
"...Takže, poslední otázku máte fossu ischiorectalis. Hezky mi ji ohraničte."
Neumím ji ohraničit ani škaredě, natož hezky. Začínám něco žbleptat. Zkoušející vypadá, že mě do té fossy osobně nacpe, abych si to ohraničení prohlídla. Nakonec mě zachrání nervus pudendus.
"No teda ta topografie nic moc. Nic moc," opakuje zkoušející.
"Já vím," přiznávám pokorně.
"Tak jí dej nějaký rentgen," kývne nakonec zkoušející na asistentku. V tomto momentě se prý už student může pomalu začít radovat. Já polknu a obrátím snímek proti světlu. Klepe se mi ruka, ale že je to rameno, to poznám. Popíšu kosti, asistentka mi snímek vezme - tváří se spokojeně - a podává mi druhý.
"Tenhle si trochu promyslete," nabádá mě.
No bezva. Arteriogram. Ty fakt miluju. Řeknu tu omáčku okolo, jakože je to kontrastní snímek, jaká je použitá kontrastní látka a projekci. A pak to velké rozhodnutí. Je to a. vertebralis nebo a. carotis interna? Na sagitálním snímku, kde je nastříklá jenom jedna, prostě nevidím, jestli se slízají do a. basilaris nebo ne. Nakonec dle reakcí asistentky odvodím, o kterou jde. Byla to ta vertebrálka. Popíšu ji a dobré.
"Co vám dáme?" táže se zkoušející. "Všechno dobré, ale za tu fossu ischiorectalis..."
Nasadím výraz ztracené opuštěné štěňátko uprostřed živelné katastrofy, a odcházím s déčkem v indexu. Zkoušející mi gratuluje, pořád tomu ještě nevěřím.
Tančím po schodech z anatomického ústavu a zpívám si. Vrátný se na mě dívá, jako jestli jsem se náhodou nezbláznila. Možná trochu. Juhuhuhůůůůůůů!
Dvakrát ověřuju, že to fakt mám v indexu. Fakt to tam je. Na nádraží vítám máti slovy: "Maměnko moja chystaj slávu!" a pak brečím.
Asi brečím i teď, když to píšu. Jednak štěstím. Druhak proto, že jsem si přečetla, co mě čeká v příštím semestru.
Ach milá anatomie, že ty mi budeš ještě chybět?!