Patola: Jednou nohou ve čtvrťáku (druhou v průseru)
(článek o tom, jak jsem dala jednu hnusnou zkoušku, začíná asi někde v pátém odstavci. Jestli vás nezajímají moje obecné poznámky k patole, přeskočte do oné části)
Patologie zněla o prázdninách po druháku jako extrémně zajímavý předmět. Dokonce jsem si ji začala ještě před začátkem semestru číst, protože mi přišlo zatraceně hustý, že jsme se konečně dopracovali k předmětu, kde jsou nějaké NEMOCI. Doteď totiž všechno bylo hlavně o tom, jak má tělo fungovat. Patologie ukazovala, co se děje, když tělo nefunguje.
Moje počáteční nadšení z tohoto předmětu vyprchalo hned první týden semestru, když jsem se málem nevešla na cvikách do učebny, protože nás bylo moc a židlí málo. Seděla jsem tam jak oukropeček v rožku a neviděla jsem pořádně ani na monitory počítačů, kde se promítaly preparáty patologicky změněných tkání, ani na vyučujícího, který mluvil navíc tak potichu, že jsem ho měla problém slyšet.
Vážně mě to nebavilo.
A první pitva? Na té jsem si prosím ověřila, že nejsem až takový necita a psychopat, jak jsem si myslela, protože zatímco pitva anatomická se mnou absolutně nehnula, pitva patologicko-anatomická začínající eviscerací (jestli jíte, nevyhledávejte si, co to slovo znamená) byla o dost horší.
Navzdory tomu, co vám tvrdí všeudypřítomné detektivky, patolog neohlodává mrtvoly obětí trestných činů, to dělá soudní lékař. Patolog v podstatě ani tak moc nepitvá, protože většinu času zkoumá mikroskopické vzorky z biopsií či nekropsií.
Ale když už pitvá, stojí to za to.
Samozřejmě, že pitva je extrémně zajímavá záležitost, jen chvíli trvá, než si na ni zvyknete. A na ten zápach. Protože jo, lidi mají střeva. A střeva nevoní. A střeva se taky pitvají.
Každopádně, když vlivem karantény skončila patologická cvičení, vlastně jsem se až tak moc nezlobila.
To, že ohledně termínů na zkoušku bylo skoro měsíc totální ticho po pěšině, a pak přišel jen mail ve stylu "nebojte se, termíny budou", mě asi dožralo trošinku víc.
Jakmile to bylo možné, přihlásila jsem se ke zkoušce. Rozhodla jsem se dát si patolu jako první zkoušku tohoto semestru, protože je paměťová (extrémně paměťová), já paměťovky nesnáším, protože mám prostě špatnou paměť, a potřebuju na ně víc času.
Jak se postupně blížil 11. červen, můj termín, moje odvaha postupně vyprchávala. Můj největší problém bylo 53 otázek na nádory (FUJ) a část speciální patologie o ledvinách (superdlouhé pojmy jako "akutní difúzní endokapilární proliferativní glomerulonefritida" mě budou strašit ještě hodně dlouho). Odkládat zkoušku jsem však nechtěla, protože mě to nechutně nebavilo a vážně jsem to chtěla mít z krku co nejdřív.
Takže jsem si 10. 6. prošla všechny svoje obvyklé předzkouškové rituály, vypila večerní Frisco na lepší spaní, nastavila budík na 6:20 a...
...A probudila se 5:30, že jo, protože kdo potřebuje spánek. Moje tělo se prostě rozhodlo, že dneska vstáváme fakt brzy. Nesouhlasila jsem s tím. Tělo se mě jalo budit hladem, potřebou čůrat, potřebou se poškrábat na levým koleni... na pravým kotníku... No dobrá, dobrá!! Pět padesát pět si sedám na posteli a začínám se chystat.
Z lednice vytáhnu poslední jogurt a nechám ho na stole trochu zteplat, než ho sním s děsně nezdravou bílou bagetkou, jediným kusem pečiva, které jsem do sebe schopná před zkouškou natlačit. Učešu si vlasy a na ksicht si namaluju obličej, což následně zakryju rouškou.
Venku je samozřejmě zataženo a pěkně hnusně - to mě štve, bojím se deště. Když mi na zkoušku prší, je to vždycky průser.
Troleják v 7:08 je překvapivě prázdný, takže najdu místo, kam složit tělo a batoh s několika kily patologických vědomostí. Čekání před ústavem je nekonečné. Pod rouškou se mi potí ksicht. Doufám, že se mi nerozmaže rtěnka. Nemusím na zkoušce vypadat jako Joker.
Konečně nás berou na praktickou.
Samozřejmě, jdu ke zkoušející, která jediná zkouší jinak než ostatní. Lehce mi tuhnou nohy, když si mě vede do pracovny s počítačem, na kterém má obrázky k praktické. Oba poznám. Nevím, kam metastazuje Grawitzův tumor. Štítná žláza. Ach. Ale dobrý, zkoušející spokojená.
Bere mě na tahání otázek.
Jejich zadání jsou nalepené na hracích kartách.
Hned při prvním tahu mám eso. Nejsem z něj nadšená, protože je to současně fibrom, myxom, lipom + sarkomy - měkkotkáňové nádory pořádně neumím. Druhý tah není o moc lepší, ze specky mám malformace ústní dutiny, jícnu a plic. Třetí tah - obecka, tuberkulóza dětského a dospělého věku. No, perfektní kombo.
Sama bych to nenamixovala hůř.
S lehce poraženeckým výrazem jdu na potítko psát přípravu. Zjišťuju, že u otázky ze specky nemám šajna, co v těch výprackách bylo. Kašlu na to. Lovím dávné znalosti z histoly, o rozštěpech. Vzpomenu si, že hypoplazie plic souvisí s agenezí ledvin a jsem odhodlaná svést řeč k malformacím ledvin, protože nic moc víc mě nenapadá.
Zatímco píšu ty zatracené fibromy, o kterých toho vím zoufale málo, slyším, že zkoušející právě někoho vyhodil. Polije mě studený pot.
Zoufale se snažím vzpomenout na typy liposarkomu, zkoušející mezitím týrá dalšího. Zjevně není v dobré náladě a chytá se slovíček. Začínám se smiřovat s tím, že to nedám.
Tuberkulózu popíšu celkem bez problémů, to je mikra, tu si ještě pamatuju.
Druhý zkoušený odchází s "éčkem s odřenýma učima". Zkoušející hledá další oběť. Nikdo se k tomu nemá, všichni se tváří, že zuřivě píšou přípravu.
Nemám co psát. Tak jdu.
Je to jen o hereckém výkonu, jen divadlo, jen další představení. Musím zapojit všechny svoje jedijské schopnosti a přesvědčit ho, že efko není známka, kterou hledá. Nahodím dívčí šarm a sebevědomý úsměv. Nemám v ústech jedinou slinu. Zkoušející se směje, když si na stůl pokládám lahev s vodou. Zakrákám něco o sympatiku a xerostomii. Je pobaven a nechá mě se napít.
Mám spásný nápad - onkologickou otázku začínám několika větami o nádorech měkkých tkání obecně, prožívám to víc než Hamlet svůj monolog. Pak se přesouvám k lipomu, protože ten jediný umím pořádně. Okecávám ho tak, že mi na fibrom a ostatní nádory zbyde málo prostoru. Hraju jako o život. Netuším, z jakých buněk se skládá liposarkom. Z lipoblastů, pochopitelně. Tvářím se, že mi to zrovna v tu chvíli vypadlo. Dobré, vyberte si, kterou otázkou chcete pokračovat, kolegyně.
Beru ty malformace, ať je mám z krku. Zkoušející prohlásí, že to je taková blbá otázka, ale nějak to projdem. Na spojení plicních a ledvinných vad se chytí, líbí se mu, že vidím souvislosti. Proletím celé téma. Je to jako hrát poker. Hlavně si nesmí všimnout, že se mi zatraceně klepou ruce a v přípravě nemám skoro nic napsané. Držím si přiměřeně sebevědomý projev, snažím se usmívat, mluvit kultivovaně a v souvislých větách, udržovat oční kontakt spíš se zkoušejícím než s papírem (to je pro mě fakt těžký). Tuberkulózu projedu hlavně z pohledu mikry. Zlehka se pohádám o tom, jestli moje generace ještě je, nebo už není očkovaná na tuberkulózu. Na otázku, kde mají očkovaní proti TBC svůj "primární komplex", odpovídám správně.
Podejte mi index. Úplně nejvíc nejsladší věta na medicíně. "Tak už jen patfyz a potom hezké léto, kolegyně," loučí se zkoušející a vrací mi index.
V indexu se skví "A". Je teda v uvozovkách, což je lehce podezřelé, ale je tam. Vůbec nechápu, jak jsem to udělala. Nejspíš náhlé vnuknutí Ducha svatého.
Koktavě děkuju, balím si všechny věci, mizím.
Doma se znovu dívám do indexu, trochu se bojím, že to byla jedna velká halucinace. Známka tam fakt je. Stejně jako v isu.
Ještě není po všem, teď se musím vrhnout na patfyz. Moc volna si dopřát bohužel nemůžu; ale když si odpoledne vychutnávám v kavárně "mochítko", mám pocit, že to vydá za tři týdny prázdnin.
A teď ať žije zkouškové, jde se makat dál.
Patologie zněla o prázdninách po druháku jako extrémně zajímavý předmět. Dokonce jsem si ji začala ještě před začátkem semestru číst, protože mi přišlo zatraceně hustý, že jsme se konečně dopracovali k předmětu, kde jsou nějaké NEMOCI. Doteď totiž všechno bylo hlavně o tom, jak má tělo fungovat. Patologie ukazovala, co se děje, když tělo nefunguje.
Moje počáteční nadšení z tohoto předmětu vyprchalo hned první týden semestru, když jsem se málem nevešla na cvikách do učebny, protože nás bylo moc a židlí málo. Seděla jsem tam jak oukropeček v rožku a neviděla jsem pořádně ani na monitory počítačů, kde se promítaly preparáty patologicky změněných tkání, ani na vyučujícího, který mluvil navíc tak potichu, že jsem ho měla problém slyšet.
Vážně mě to nebavilo.
A první pitva? Na té jsem si prosím ověřila, že nejsem až takový necita a psychopat, jak jsem si myslela, protože zatímco pitva anatomická se mnou absolutně nehnula, pitva patologicko-anatomická začínající eviscerací (jestli jíte, nevyhledávejte si, co to slovo znamená) byla o dost horší.
Navzdory tomu, co vám tvrdí všeudypřítomné detektivky, patolog neohlodává mrtvoly obětí trestných činů, to dělá soudní lékař. Patolog v podstatě ani tak moc nepitvá, protože většinu času zkoumá mikroskopické vzorky z biopsií či nekropsií.
Ale když už pitvá, stojí to za to.
Samozřejmě, že pitva je extrémně zajímavá záležitost, jen chvíli trvá, než si na ni zvyknete. A na ten zápach. Protože jo, lidi mají střeva. A střeva nevoní. A střeva se taky pitvají.
Každopádně, když vlivem karantény skončila patologická cvičení, vlastně jsem se až tak moc nezlobila.
To, že ohledně termínů na zkoušku bylo skoro měsíc totální ticho po pěšině, a pak přišel jen mail ve stylu "nebojte se, termíny budou", mě asi dožralo trošinku víc.
Jakmile to bylo možné, přihlásila jsem se ke zkoušce. Rozhodla jsem se dát si patolu jako první zkoušku tohoto semestru, protože je paměťová (extrémně paměťová), já paměťovky nesnáším, protože mám prostě špatnou paměť, a potřebuju na ně víc času.
Jak se postupně blížil 11. červen, můj termín, moje odvaha postupně vyprchávala. Můj největší problém bylo 53 otázek na nádory (FUJ) a část speciální patologie o ledvinách (superdlouhé pojmy jako "akutní difúzní endokapilární proliferativní glomerulonefritida" mě budou strašit ještě hodně dlouho). Odkládat zkoušku jsem však nechtěla, protože mě to nechutně nebavilo a vážně jsem to chtěla mít z krku co nejdřív.
Takže jsem si 10. 6. prošla všechny svoje obvyklé předzkouškové rituály, vypila večerní Frisco na lepší spaní, nastavila budík na 6:20 a...
...A probudila se 5:30, že jo, protože kdo potřebuje spánek. Moje tělo se prostě rozhodlo, že dneska vstáváme fakt brzy. Nesouhlasila jsem s tím. Tělo se mě jalo budit hladem, potřebou čůrat, potřebou se poškrábat na levým koleni... na pravým kotníku... No dobrá, dobrá!! Pět padesát pět si sedám na posteli a začínám se chystat.
Z lednice vytáhnu poslední jogurt a nechám ho na stole trochu zteplat, než ho sním s děsně nezdravou bílou bagetkou, jediným kusem pečiva, které jsem do sebe schopná před zkouškou natlačit. Učešu si vlasy a na ksicht si namaluju obličej, což následně zakryju rouškou.
Venku je samozřejmě zataženo a pěkně hnusně - to mě štve, bojím se deště. Když mi na zkoušku prší, je to vždycky průser.
Troleják v 7:08 je překvapivě prázdný, takže najdu místo, kam složit tělo a batoh s několika kily patologických vědomostí. Čekání před ústavem je nekonečné. Pod rouškou se mi potí ksicht. Doufám, že se mi nerozmaže rtěnka. Nemusím na zkoušce vypadat jako Joker.
Konečně nás berou na praktickou.
Samozřejmě, jdu ke zkoušející, která jediná zkouší jinak než ostatní. Lehce mi tuhnou nohy, když si mě vede do pracovny s počítačem, na kterém má obrázky k praktické. Oba poznám. Nevím, kam metastazuje Grawitzův tumor. Štítná žláza. Ach. Ale dobrý, zkoušející spokojená.
Bere mě na tahání otázek.
Jejich zadání jsou nalepené na hracích kartách.
Hned při prvním tahu mám eso. Nejsem z něj nadšená, protože je to současně fibrom, myxom, lipom + sarkomy - měkkotkáňové nádory pořádně neumím. Druhý tah není o moc lepší, ze specky mám malformace ústní dutiny, jícnu a plic. Třetí tah - obecka, tuberkulóza dětského a dospělého věku. No, perfektní kombo.
Sama bych to nenamixovala hůř.
S lehce poraženeckým výrazem jdu na potítko psát přípravu. Zjišťuju, že u otázky ze specky nemám šajna, co v těch výprackách bylo. Kašlu na to. Lovím dávné znalosti z histoly, o rozštěpech. Vzpomenu si, že hypoplazie plic souvisí s agenezí ledvin a jsem odhodlaná svést řeč k malformacím ledvin, protože nic moc víc mě nenapadá.
Zatímco píšu ty zatracené fibromy, o kterých toho vím zoufale málo, slyším, že zkoušející právě někoho vyhodil. Polije mě studený pot.
Zoufale se snažím vzpomenout na typy liposarkomu, zkoušející mezitím týrá dalšího. Zjevně není v dobré náladě a chytá se slovíček. Začínám se smiřovat s tím, že to nedám.
Tuberkulózu popíšu celkem bez problémů, to je mikra, tu si ještě pamatuju.
Druhý zkoušený odchází s "éčkem s odřenýma učima". Zkoušející hledá další oběť. Nikdo se k tomu nemá, všichni se tváří, že zuřivě píšou přípravu.
Nemám co psát. Tak jdu.
Je to jen o hereckém výkonu, jen divadlo, jen další představení. Musím zapojit všechny svoje jedijské schopnosti a přesvědčit ho, že efko není známka, kterou hledá. Nahodím dívčí šarm a sebevědomý úsměv. Nemám v ústech jedinou slinu. Zkoušející se směje, když si na stůl pokládám lahev s vodou. Zakrákám něco o sympatiku a xerostomii. Je pobaven a nechá mě se napít.
Mám spásný nápad - onkologickou otázku začínám několika větami o nádorech měkkých tkání obecně, prožívám to víc než Hamlet svůj monolog. Pak se přesouvám k lipomu, protože ten jediný umím pořádně. Okecávám ho tak, že mi na fibrom a ostatní nádory zbyde málo prostoru. Hraju jako o život. Netuším, z jakých buněk se skládá liposarkom. Z lipoblastů, pochopitelně. Tvářím se, že mi to zrovna v tu chvíli vypadlo. Dobré, vyberte si, kterou otázkou chcete pokračovat, kolegyně.
Beru ty malformace, ať je mám z krku. Zkoušející prohlásí, že to je taková blbá otázka, ale nějak to projdem. Na spojení plicních a ledvinných vad se chytí, líbí se mu, že vidím souvislosti. Proletím celé téma. Je to jako hrát poker. Hlavně si nesmí všimnout, že se mi zatraceně klepou ruce a v přípravě nemám skoro nic napsané. Držím si přiměřeně sebevědomý projev, snažím se usmívat, mluvit kultivovaně a v souvislých větách, udržovat oční kontakt spíš se zkoušejícím než s papírem (to je pro mě fakt těžký). Tuberkulózu projedu hlavně z pohledu mikry. Zlehka se pohádám o tom, jestli moje generace ještě je, nebo už není očkovaná na tuberkulózu. Na otázku, kde mají očkovaní proti TBC svůj "primární komplex", odpovídám správně.
Podejte mi index. Úplně nejvíc nejsladší věta na medicíně. "Tak už jen patfyz a potom hezké léto, kolegyně," loučí se zkoušející a vrací mi index.
V indexu se skví "A". Je teda v uvozovkách, což je lehce podezřelé, ale je tam. Vůbec nechápu, jak jsem to udělala. Nejspíš náhlé vnuknutí Ducha svatého.
Koktavě děkuju, balím si všechny věci, mizím.
Doma se znovu dívám do indexu, trochu se bojím, že to byla jedna velká halucinace. Známka tam fakt je. Stejně jako v isu.
Ještě není po všem, teď se musím vrhnout na patfyz. Moc volna si dopřát bohužel nemůžu; ale když si odpoledne vychutnávám v kavárně "mochítko", mám pocit, že to vydá za tři týdny prázdnin.
A teď ať žije zkouškové, jde se makat dál.
Komentáře
Okomentovat