Druhou nohou ve čtvrťáku
Dnes jsem udělala patfyz. Dnes jsem se dostala do čtvrťáku. Jsem v půlce studia. Jsem vyčerpaná, ale šťastná.
Slyšela jsem, že na některých LF jsou patola a patfyz shrnuty do jedné vyčerpávající maxizkoušky. U nás to tak není, ale i tak mám pocit, že se mi to nějak slilo dohromady v obrovské přelévající se rozplizlé megamonstrum, finálního bosse třetího kola hry jménem "Studium medicíny". Po patole jsem si totiž nedopřála volno, takže jsem do učení patfyzu skočila rovnýma nohama - v podstatě hned den po první zkoušce. Musela jsem. Kdybych si dala pauzu, nedonutila bych se začít. Už se v tomhle trochu znám.
Každopádně to, že jsem se začala učit takhle rovnou, znamená, že jsem v podstatě od května nezvedla zadek ze židle a trávila většinu času u svého pracovního stolu, s hromadou oranžových pastelek, s velkou krabicí papírových kapesníčků na slzičky a s učebnicemi rozloženými všude kolem.
Myslím, že tak příšerně nervózní jako včera, v předvečer patfyzu, jsem ještě nikdy před zkouškou nebyla.
Samozřejmě, všechny zkoušky na medicíně jsou po čertech těžké, ale patfyz pro mě byla prostě... jiná. Zlomová. Půlka studia, sakra. Tři roky sním o tom, že se dostanu do čtvrťáku a ke všem těm úžasně znějícím klinickým oborům a teď - teď je to na dosah ruky.
Navíc patfyz obsahuje 262 otázek. Dvě. Stě. Šedesát. Dva. Otázek. Jenom pitomý výpracky mají šest set stran. To množství je prostě obludné, už jenom přečíst to dá zabrat.
Od začátku jsem tak měla z patfyzu solidně nahnáno. Současně jsem si ale říkala, že je to přesně "můj" typ zkoušky. Není to paměťovka, je to o pochopení, o souvislostech, o dialogu s vyučujícím - a to přece umím...
Nojo, umím. Když nejsem ve stresu. Den před zkouškou je ze mě blábolivá brambora. Nejsem schopná si vzpomenout pomalu ani na své vlastní jméno, natož vést kultivovaný dialog. Moje chronická rýma, pečlivě vypěstovaná přechody mezi klimatizovanými a neklimatizovanými prostory a setkáními s bůhvíjakými alergeny, se den před zkouškou rozhodla změnit působiště a přesunout se do krku. Sípu. Chrchlám. Nemůžu mluvit. Sympatikus jede na plné obrátky, je mi zle. Jdu spát. Pokoušet se o spánek, zatímco v uších buší krev a manžel POPRVÉ PO STO LETECH CHRÁPE, je náročné.
Spát, jen spát. Tak nic, co víme o spánku? Non-REM fáze, REM fáze... pravidelné střídání po 60-90 minutách... cirkadiánní rytmy... melatonin... Chrrpšíí. Deset minut patfyzu a spím jako nemluvňátko. Tak moc mě to totiž po těch třech týdnech intenzivní práce ještě baví.
V noci se mi zdá o tom, že se učím. A pak o tom, že jsou u nás povodně a voda z rybníků se valí na silnici. Jojo, voda. Co to asi znamená. Pochopitelně to, že se probudím v pět ráno a budu nutně potřebovat na záchod.
Jiří pořád chrápe. A vrní. Cpu si do uší sluchátka a kopu do chlapa, aby se otočil hubou ke zdi. Otáčí se. S tím svým šťastným "už mám semestr hotový" úsměvem ve spící tváři. Usínám znovu.
Tentokrát mě budí horko. Je něco po sedmé a já jdu na deset třicet.
Sakra, nebudu vstávat tak brzo, když jdu až na deset třicet.
...
Vstávám tak brzo, protože jsem nervózní. A mám hlad.
Sežeru na co přijdu; konkrétně přijdu na jogurt a bagetku.
Chrchly chrchly. Po ránu jsem jak těžkej tuberák. Tuberu ovšem nemám, neb mám na rameni značku po očkování, svůj malý sexy Ghonův komplex. I když se mě na patole vyučující snažil přesvědčit, že moje generace už určitě není očkovaná. Ale je. Dokonce si pamatuju i tuberkulinový test, takže...
...jó, odbočuju, pardon.
Zpátky k patfyzu.
Chodím po bytě jak tygr v kleci. Mám na sobě zkouškovou halenku a domácí kraťasy značky "silně jeté". Tvoří to zajímavý kontrast, doufám, že se nezapomenu převléct.
Chystám se k odchodu. Kuba mi chválí outfit. Sjedu očima ke svému pasu, abych se ujistila, že jsem si opravdu oblekla zkouškovou sukni a nemám pořád ty příšerné bombarďáky. Dobrý. Jde se.
V trolejbusu sedím naproti dvěma zahraničním studentům, kteří se baví o tom, že ČR vůbec není špatný místo na trávení koronakrize, ale v žádným případě tu nezůstanou. "Já jsem totiž z Běloruska a tady to začíná vypadat dost podobně jako u nás, takže chci po škole hezky rychle vypadnout dál na západ..." slyším, jak se dívka anglicky svěřuje svému spolujedoucímu.
Hmm, pěkný.
Zamyšlena nad politickou situací vcházím na kampus. Přemýšlím, kde je vlastně patofyziologický ústav. Jdu po čichu. Bude někde u potkanů.
Ha! Měla jsem pravdu.
Při čekání na začátek zkoušky se mi klepou kolena a cvakají zuby. Snažím se vést nezávaznou společenskou konverzaci se svými kolegy, abych se uklidnila, ale všichni jsou zelení a zaražení.
Tahám otázky.
Glomerulární filtrační rychlost. Šit, o čem že byly ty praktika?
Farmakogenetika. Mohlo být hůř.
Demyelinizační onemocnění. Šitfak.
Osteoporóza. No to snad ne...
Zoufale koukám na své otázky a dochází mi, že se za žádnou cenu nesmím dostat pod ruku té vyučující, ke které jsem do té chvíle chtěla, té, která je trochu podobná McGonnagallové z Harryho Pottera a prostě u ní víte, že je zvěromág a většinu času bloumá kampusem v podobě mourovaté kočky. Na těchhle otázkách by si smlsla. Jako Silvestr na Tweetym.
Píšu si přípravu a modlím se. Jsem až třetí na řadě. Pořád netuším, ke komu půjdu.
Chlapík, co nás zkouší na praktika, oznamuje slečně přede mnou, že může jít na ústní. Nahoru, k docentce. Děvče bledne a koktavě se ptá, jestli by nemohla radši k profesorce.
Tohle. Je. Moje. Šance.
S pocitem, že jsem teď něco jako Katniss Everdeen zachraňující mladší ségru před vržením do arény a hrůzostrašnou smrtí v Hunger games, promptně vstávám a říkám, že klidně půjdu místo ní. Kolegyňka mi věnuje vděčný pohled. Zatvářím se, jakože podstupuju děsnou oběť, ale v duchu plesám, neb mám pocit, že jsem si právě zachránila zadek.
Beru papíry s přípravou a jdu nahoru k docentce. Je vysmátá a v dobré náladě a když se podívá, co jsem si vytáhla, vypadá, že bude nadšením skákat ke stropu. "Jéé, vy máte tak nádherné otázky, to jsou zrovna moje oblíbené, to mám radost..."
Ou nou.
Srdce až v kalhotách.
To jsem si pomohla, z deště pod okap. V pozadí slyším takový ten smích, co se přidává do sitcomů, abyste věděli, že tohle byl vtip. Jenže to není vtip.
Vysychá mi v krku. Nasadím svůj pověstný šarm a začínám mluvit. Jen. Nebuď. Blekotající. Brambora.
Zkoušející napjatě poslouchá a sleduje mě, jako bych byla nejnovější biják v kině. Čekám, kdy si k tomu vezme popcorn. Klade doplňující otázky a já se potím... no úplně všude. Jedna otázka za mnou. Druhá. Třetí. Hotovo. "Jsem s vámi spokojená. Píšu vám za á, kolegyně."
Moje čelist padá hluboko, někam k mým kolenům, takže "ÁÁÁ" udělám já, odhalujíc tak celou dutinu ústní až někam gastroesofageální junkci.
Znovu jsem ve stavu blekotající brambory.
Jdu si pro index a beru schody po dvou.
Zapsáno.
Hotovo.
Jsem čtvrťačka!
Dotančím na zastávku trolejbusu a tam asi 20 minut sedím jako Forrest Gump, než mi nějaká dobrá duše sdělí, že odtud trolejbus nepojede, protože zastávka je kvůli opravám posunutá asi o 30 metrů dál. Dobrý vědět.
Tak jsem to zvládla. Splnila jsem své dlouhodobé cíle stanovené asi před rokem a půl. Dostala jsem se do čtvrťáku a mám celkový studijní průměr pod 2,0. Prvák a všechny jeho hnusné známky vyrovnány, dohnala jsem své šikovnější spolužáky a spolužačky.
Dokázala jsem si, že jsem toho studia "hodna". Zvedla jsem svoje osobní Thorovo kladivo a nedostala šlupku bleskem.
A dál? No, je čas se podívat do studijního katalogu a zjistit, jaké radosti nás čekají příští rok...
Určitě to bude bezva. A k posrání. Ale bezva. Cítím to v kostech.
Slyšela jsem, že na některých LF jsou patola a patfyz shrnuty do jedné vyčerpávající maxizkoušky. U nás to tak není, ale i tak mám pocit, že se mi to nějak slilo dohromady v obrovské přelévající se rozplizlé megamonstrum, finálního bosse třetího kola hry jménem "Studium medicíny". Po patole jsem si totiž nedopřála volno, takže jsem do učení patfyzu skočila rovnýma nohama - v podstatě hned den po první zkoušce. Musela jsem. Kdybych si dala pauzu, nedonutila bych se začít. Už se v tomhle trochu znám.
Každopádně to, že jsem se začala učit takhle rovnou, znamená, že jsem v podstatě od května nezvedla zadek ze židle a trávila většinu času u svého pracovního stolu, s hromadou oranžových pastelek, s velkou krabicí papírových kapesníčků na slzičky a s učebnicemi rozloženými všude kolem.
Myslím, že tak příšerně nervózní jako včera, v předvečer patfyzu, jsem ještě nikdy před zkouškou nebyla.
Samozřejmě, všechny zkoušky na medicíně jsou po čertech těžké, ale patfyz pro mě byla prostě... jiná. Zlomová. Půlka studia, sakra. Tři roky sním o tom, že se dostanu do čtvrťáku a ke všem těm úžasně znějícím klinickým oborům a teď - teď je to na dosah ruky.
Navíc patfyz obsahuje 262 otázek. Dvě. Stě. Šedesát. Dva. Otázek. Jenom pitomý výpracky mají šest set stran. To množství je prostě obludné, už jenom přečíst to dá zabrat.
Od začátku jsem tak měla z patfyzu solidně nahnáno. Současně jsem si ale říkala, že je to přesně "můj" typ zkoušky. Není to paměťovka, je to o pochopení, o souvislostech, o dialogu s vyučujícím - a to přece umím...
Nojo, umím. Když nejsem ve stresu. Den před zkouškou je ze mě blábolivá brambora. Nejsem schopná si vzpomenout pomalu ani na své vlastní jméno, natož vést kultivovaný dialog. Moje chronická rýma, pečlivě vypěstovaná přechody mezi klimatizovanými a neklimatizovanými prostory a setkáními s bůhvíjakými alergeny, se den před zkouškou rozhodla změnit působiště a přesunout se do krku. Sípu. Chrchlám. Nemůžu mluvit. Sympatikus jede na plné obrátky, je mi zle. Jdu spát. Pokoušet se o spánek, zatímco v uších buší krev a manžel POPRVÉ PO STO LETECH CHRÁPE, je náročné.
Spát, jen spát. Tak nic, co víme o spánku? Non-REM fáze, REM fáze... pravidelné střídání po 60-90 minutách... cirkadiánní rytmy... melatonin... Chrrpšíí. Deset minut patfyzu a spím jako nemluvňátko. Tak moc mě to totiž po těch třech týdnech intenzivní práce ještě baví.
V noci se mi zdá o tom, že se učím. A pak o tom, že jsou u nás povodně a voda z rybníků se valí na silnici. Jojo, voda. Co to asi znamená. Pochopitelně to, že se probudím v pět ráno a budu nutně potřebovat na záchod.
Jiří pořád chrápe. A vrní. Cpu si do uší sluchátka a kopu do chlapa, aby se otočil hubou ke zdi. Otáčí se. S tím svým šťastným "už mám semestr hotový" úsměvem ve spící tváři. Usínám znovu.
Tentokrát mě budí horko. Je něco po sedmé a já jdu na deset třicet.
Sakra, nebudu vstávat tak brzo, když jdu až na deset třicet.
...
Vstávám tak brzo, protože jsem nervózní. A mám hlad.
Sežeru na co přijdu; konkrétně přijdu na jogurt a bagetku.
Chrchly chrchly. Po ránu jsem jak těžkej tuberák. Tuberu ovšem nemám, neb mám na rameni značku po očkování, svůj malý sexy Ghonův komplex. I když se mě na patole vyučující snažil přesvědčit, že moje generace už určitě není očkovaná. Ale je. Dokonce si pamatuju i tuberkulinový test, takže...
...jó, odbočuju, pardon.
Zpátky k patfyzu.
Chodím po bytě jak tygr v kleci. Mám na sobě zkouškovou halenku a domácí kraťasy značky "silně jeté". Tvoří to zajímavý kontrast, doufám, že se nezapomenu převléct.
Chystám se k odchodu. Kuba mi chválí outfit. Sjedu očima ke svému pasu, abych se ujistila, že jsem si opravdu oblekla zkouškovou sukni a nemám pořád ty příšerné bombarďáky. Dobrý. Jde se.
V trolejbusu sedím naproti dvěma zahraničním studentům, kteří se baví o tom, že ČR vůbec není špatný místo na trávení koronakrize, ale v žádným případě tu nezůstanou. "Já jsem totiž z Běloruska a tady to začíná vypadat dost podobně jako u nás, takže chci po škole hezky rychle vypadnout dál na západ..." slyším, jak se dívka anglicky svěřuje svému spolujedoucímu.
Hmm, pěkný.
Zamyšlena nad politickou situací vcházím na kampus. Přemýšlím, kde je vlastně patofyziologický ústav. Jdu po čichu. Bude někde u potkanů.
Ha! Měla jsem pravdu.
Při čekání na začátek zkoušky se mi klepou kolena a cvakají zuby. Snažím se vést nezávaznou společenskou konverzaci se svými kolegy, abych se uklidnila, ale všichni jsou zelení a zaražení.
Tahám otázky.
Glomerulární filtrační rychlost. Šit, o čem že byly ty praktika?
Farmakogenetika. Mohlo být hůř.
Demyelinizační onemocnění. Šitfak.
Osteoporóza. No to snad ne...
Zoufale koukám na své otázky a dochází mi, že se za žádnou cenu nesmím dostat pod ruku té vyučující, ke které jsem do té chvíle chtěla, té, která je trochu podobná McGonnagallové z Harryho Pottera a prostě u ní víte, že je zvěromág a většinu času bloumá kampusem v podobě mourovaté kočky. Na těchhle otázkách by si smlsla. Jako Silvestr na Tweetym.
Píšu si přípravu a modlím se. Jsem až třetí na řadě. Pořád netuším, ke komu půjdu.
Chlapík, co nás zkouší na praktika, oznamuje slečně přede mnou, že může jít na ústní. Nahoru, k docentce. Děvče bledne a koktavě se ptá, jestli by nemohla radši k profesorce.
Tohle. Je. Moje. Šance.
S pocitem, že jsem teď něco jako Katniss Everdeen zachraňující mladší ségru před vržením do arény a hrůzostrašnou smrtí v Hunger games, promptně vstávám a říkám, že klidně půjdu místo ní. Kolegyňka mi věnuje vděčný pohled. Zatvářím se, jakože podstupuju děsnou oběť, ale v duchu plesám, neb mám pocit, že jsem si právě zachránila zadek.
Beru papíry s přípravou a jdu nahoru k docentce. Je vysmátá a v dobré náladě a když se podívá, co jsem si vytáhla, vypadá, že bude nadšením skákat ke stropu. "Jéé, vy máte tak nádherné otázky, to jsou zrovna moje oblíbené, to mám radost..."
Ou nou.
Srdce až v kalhotách.
To jsem si pomohla, z deště pod okap. V pozadí slyším takový ten smích, co se přidává do sitcomů, abyste věděli, že tohle byl vtip. Jenže to není vtip.
Vysychá mi v krku. Nasadím svůj pověstný šarm a začínám mluvit. Jen. Nebuď. Blekotající. Brambora.
Zkoušející napjatě poslouchá a sleduje mě, jako bych byla nejnovější biják v kině. Čekám, kdy si k tomu vezme popcorn. Klade doplňující otázky a já se potím... no úplně všude. Jedna otázka za mnou. Druhá. Třetí. Hotovo. "Jsem s vámi spokojená. Píšu vám za á, kolegyně."
Moje čelist padá hluboko, někam k mým kolenům, takže "ÁÁÁ" udělám já, odhalujíc tak celou dutinu ústní až někam gastroesofageální junkci.
Znovu jsem ve stavu blekotající brambory.
Jdu si pro index a beru schody po dvou.
Zapsáno.
Hotovo.
Jsem čtvrťačka!
Dotančím na zastávku trolejbusu a tam asi 20 minut sedím jako Forrest Gump, než mi nějaká dobrá duše sdělí, že odtud trolejbus nepojede, protože zastávka je kvůli opravám posunutá asi o 30 metrů dál. Dobrý vědět.
Tak jsem to zvládla. Splnila jsem své dlouhodobé cíle stanovené asi před rokem a půl. Dostala jsem se do čtvrťáku a mám celkový studijní průměr pod 2,0. Prvák a všechny jeho hnusné známky vyrovnány, dohnala jsem své šikovnější spolužáky a spolužačky.
Dokázala jsem si, že jsem toho studia "hodna". Zvedla jsem svoje osobní Thorovo kladivo a nedostala šlupku bleskem.
A dál? No, je čas se podívat do studijního katalogu a zjistit, jaké radosti nás čekají příští rok...
Určitě to bude bezva. A k posrání. Ale bezva. Cítím to v kostech.
Jakmile se začnu učit na zkoušky tak vždy ulehám do mé velké postel 180x200 a tam se snažím všechno naučit. Povím vám že to teda procházka na medicíně není růžovým sadem, ale to tak prostě je. Člověk je jednou nohou v nemocnici, druhou v knížkách a studuje co nezná.
OdpovědětVymazat