"Když já mám obě ruce levý" aneb dojmy z praxí

Praktická výuka. Je důležitá a vlastně je jí vždycky míň, než by bylo potřeba. Když s ní začínáte, nejspíš se trochu bojíte - a někdy mnohem víc než jen trochu. Zvlášť pro lidi, kteří jsou z nezdravotnických rodin a nemocnici znají pouze z pohledu pacienta, může být přechod na "druhou stranu" pěkně děsivý. Přesně tak jsem na tom byla já, když jsem s praxemi začínala. Vlastně i ta pacientská složka pokulhávala, protože jsem ani nikdy nebyla hospitalizovaná (zato do ambulancí jsem se nachodila až do álelůja, poněvadž jsem v dětském věku byla úděsným hypochondrem, což už se snažím trochu omezovat). 

S první praxí na medicíně se setkáte až ve druháku, poté, co prolezete přes ty hrůzostrašné prvácké zkoušky, jste už předem vyklepaní z ještě hrůzostrašnějších druháckých zkoušek a teď se klepete ještě navíc kvůli tomu, že přemýšlíte, jestli to s vámi nešlehne, až po vás budou poprvé chtít někomu píchnout injekci nebo hůř odebrat krev.

Osobně jsem se nikdy nebála krve, jsem holka z dědiny zvyklá na zabijačky a kuchání slepic, takže mi to nic moc nedělá, ale měla jsem panickou hrůzu z toho, že budu muset do někoho něčím píchnout. Prostě ta představa, že do někoho bodám jehly, mi byla příšerně nepříjemná. Navíc nejsem zrovna manuálně zručný typ (a strašně se mi klepou ruce, když něco dělám poprvé), takže před první praxí jsem měla fakt srdce v kalhotách. 

Druhácká praxe během semestru probíhá jako asi čtyři tříhodinové bloky, kdy vás pošlou na nějaké oddělení, přidělí vám sestřičku a budete se učit ty nejzákladnější ošetřovatelské věci. Nebude toho moc, nebude to až tak zajímavé, ale je to první kontakt s nemocnicí a živými pacienty, což je moc fajn. S trochou štěstí budete na konci praxe schopní změřit tlak a tep, převléct postel a doprovodit špatně chodícího pacienta do sprch, nic víc od toho nečekejte. Já byla na neurochirurgii v Bohunicích, což teda bylo super. Sestřičky byly milé, pacienti relativně komunikativní a to oddělení je celkem malé, takže hladina stresu automaticky trochu nižší.

Po druháku v létě máte první letní praxi. Je to nejspíš to poslední, na co myslíte, protože řešíte všechny ty biochemky a fyzioly a vzývání všemožných božstev, abyste prolezli, ale tato praxe je povinná a někde si ji zařídit musíte - a pozor, všechny prázdninové praxe si zařizujete SAMI, studijní vám s tím nepomůže! Musíte prostě oslovit nějakou nemocnici. Já šla v místě bydliště, tzn. do okresní nemocnice v Kyjově. Můžete vybírat z lůžkového oddělení chirdy nebo interny; osobně jsem šla na internu, protože mi to doporučila známá, která učí zdravotní sestřičky a říkala, že interna je taková pomalejší, pro vystresované medičky, kterým se klepou ruce jen co šáhnou na na injekci, značka ideál. Praxe je ošetřovatelská, což znamená, že děláte sesterskou, nebo sanitářskou práci a nic víc. 

Je hrozně důležité být aktivní, ptát se, co se jak dělá, a snažit se dostat k co nejvíc věcem, nepostávat tam jak pasivní dřevo. Moje praxe byla skvělá, měla jsem štěstí na výborné sestřičky, které mě byly ochotné vážně učit a měly se mnou svatou trpělivost. Kromě třesoucích se rukou jsem totiž na praxi trpěla nadměrným pocením dlaní, což úžasně komplikovalo práci - ze začátku jsem nebyla vůbec schopná pracovat s plastovými součástkami, protože mi prostě klouzaly, takže byl prostě problém spojit a rozpojit infuzi, nachystat injekce s inzulinem, otevřít debilní plastový sáček, ve kterém je něco zabalené (spoiler allert: všechno je zabalené v plastových sáčcích, které je třeba trhat) zkrátka problém jak Brno.

Ale nakonec to nějak šlo. Zkusila jsem si párkrát odebrat krev, měřila jsem tlaky a tepy, chystala jsem léky, píchala inzuliny a clexany, to vše pod ostřížím zrakem sester, které mě fakt nenechaly udělat žádnou větší botu. Jo, jednou se mi podařilo rozlít odebranou krev, protože se mi prostě ta lahvička otevřela, a taky jsem měla menší nedorozumění se skleněnou lahvičkou s antibiotiky (takové ty, které otevíráte lámáním vršku. Bacha na ně! Pravidelně se mi stává, že mi prasknou v ruce a pořežou mě, to je děs... krve jak z vola, pacienti vyděšení, sestry vyděšené, práce se komplikuje). Byla jsem se podívat na kolonoskopii, na echokardiografii a párkrát jsem vezla pacienta na sál. Praxe trvá dva týdny, v pokynech máte, že máte absolvovat i noční a víkendovou směnu, ale spousta pracovišť vám dá jen dopolední směny nebo dvanáctky, většinou je to na vás, jestli na tu noční fakt chcete.

Celkově mě to moc bavilo a myslím, že je fakt super si to ošetřovatelství zkusit, protože vám velmi brzy dojde, že dělat sestru není žádná prdel a prostě je vážně moc, ale opravdu moc potřebujeme. Někteří spolužáci si uvědomí, že vážně nechtějí ty ošetřovatelské věci dělat; mně osobně to nevadilo. Jako jo, utírat někomu zadnici asi není úplně to, co bych chtěla dělat celý život, ale nepřijde mi to jako něco odporného. 

Ve třeťáku máte propedeutiku, která by měla být alespoň v interní části hodně praktická. Teď v době covidové je to dost na kočku, nám covid sežral v podstatě celý jeden semestr propedeutiky, což je děs. Ale! Přece jen se snad něco naučíte, zjistíte, že ve fonendoskopu nic neslyšíte (normálka) a vaše klepání nikdy nevydá tak krásný jasný zvuk, jako když klepe vaše vyučující. Na chirdě s trochou štěstí uvidíte nějakou operaci, ale nenechají vás dělat nic; šít se naučíte na patfyzu na chudáčcích potkáncích. Po skončení letního semestru máte absolvovat týden praxe v primární péči = tedy u obvoďáka. Mně se čistou náhodou podařilo dostat na jednu polikliniku v Brně, kde jsem byla u naprosto úžasné paní doktorky, která nejenže mě nechala vést pár preventivních prohlídek a zapisovat do zpráv, ale doučovala mě i tu část propedeutiky, kterou jsem za covidu nemohla absolvovat. Byla prostě skvělá a její přístup k pacientům mi dal úplně nový vzor, jak se jako lékař chovat. I tahle praxe mě moc bavila, nejspíš podstatně víc než ta první - ostatně, tohle je obor, který bych třeba jednou chtěla dělat.

A co dál? Po třeťáku vám začíná bloková výuka, od které si moc praxe neslibujte. Ve skupině je vás moc, ochotných pacientů málo a málokdy se k něčemu pořádnému dostanete - když ano, buďte za to vděční. Pokud chcete praxe víc, musíte si ji shánět po vlastní ose. Mně se podařilo přes inzerát ze studijního dostat na urologickou ambulanci, kam momentálně chodím 1-2x měsíčně na pár hodin. Časově mi to úplně stačí a myslím, že se tam naučím dost. Urologie je samozřejmě dost specifický obor, zabývá se oblastí, která je dost intimní, takže to asi není pro každého, ale opět, mně to nepřijde jako nic hrozného. Prostě část těla jako každá jiná. Už jsem se naučila asi dvacet různých způsobů, jak se člověka zeptat, kdy naposledy močil, umím na ultrazvuku najít a změřit močový měchýř a prostatu, trochu bojuji s ledvinami. Za ten měsíc, co tam chodím, jsem se mimo jiné byla podívat na cystoskopii (a držela jsem ten cystoskop v ruce a koukala do močového měchýře!! Bomba!), biopsii prostaty a opakovaně jsem asistovala u výměny permanentního močového katetru.

Moje hlavní práce na urologii teď spočívá v tom, že dělám ultrazvuky močového měchýře a prostaty, vyhodnocuji uroflowmetrické křivky a všechno to hážu do systému. Je to hrozně super v tom, že na téhle konkrétní ambulanci je přístup takový, že medici můžou samostatně dělat tyhle jednoduchá vyšetření, a lékař po nich jejich práci jen kontroluje, takže ten kontakt s pacientem je vyloženě na mně. Myslím, že to dost pomáhá se trochu "otrkat", naučit se komunikovat a taky pracovat s medicínskými databázemi, což je teda pěkný vopruz, ale jednou se to zaručeně bude hodit.

Taková vtipná praxe/nepraxe, kterou dělám a jsem za ni i placená, je psaní takových poloodborných článků z lékařských kongresů. Jak jste asi zjistili, tak mi psaní celkem jde a baví mě, takže je docela fajn se tím "živit". Kdyby mi ale někdo před dvěma lety řekl, že moje brigáda bude sezení v teple na zadku a psaní článků, které mám za dvě hoďky hotové a budu za to královsky odměněna, fakt bych nevěřila :D Myslím, že pro kohokoliv jiného než pro mě by to asi bylo celkem obtížné, ale já se tím vážně bavím a když mám dobrý měsíc a jsou zdroje, tak těch článků napíšu třeba deset. A potom těmi znalostmi dobře machruju u zkoušek - pomohlo mi to už fakt mockrát.

Co z toho všeho plyne? Praxí je třeba se nebát, být trochu voprsklej a snažit se vecpat, kam to jde; nebát se ptát, přiznat, že něco nevím, a všechno si vyzkoušet co nejvíce krát. Praxe bude vždycky málo a pořád budete mít pocit, že vlastně neumíte vůbec nic, ale to je vlastně v pořádku. Čím víc toho neumíte, tím větší potřebu máte se učit a přesně to potřebujete. Čím víc věcí si osaháte, tím míň budete mít pocit, že máte obě ruce levé. I když... já bych si občas obě ruce levé přála. Jsem totiž levák, takže ta levička je šikovnější. Podstatně. A většina medicínského světa je dělaná pro praváky, takže dost často musím pracovat opačnou rukou, než jsem zvyklá... ale o tom zase jindy.

Važte si každé praxe, ke které se dostanete, zkoušejte všechno, co půjde, a bojte se skleněných lahviček s antibiotiky, protože jsou to mrchy.

Všem, kteří dočetli až sem, přeji krásný den a hodně štěstí při shánění těch nejvypečenějších praxiček ;)


Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Druhou nohou ve čtvrťáku

Patola: Jednou nohou ve čtvrťáku (druhou v průseru)

Jak jsem se proletěla. Zase.