"To máte vědět, kolegyně," pravil nejvyšší démon

Vždycky tam někde je. To jedno konkrétní oddělení a jeden konkrétní lékař, který má tamtu pověst. Nesnáší nepřipravené studenty - a kouzlo je v tom, že žádný student podle něj není dostatečně připravený. Je schopný jedním pohledem vyvolat panický záchvat a třemi slovy spustí u člověka pocit nejhlubšího zoufalství a zmaru.

Vždycky tam někde je. Nedá se mu vyhnout, čeká ve stínech na svou příležitost a jednoho dne se mu prostě stejně dostanete pod ruku, neboť takový je řád věcí. S trochou štěstí už ho pak nikdy neuvidíte; s trochou smůly se potkáte znovu, u zkoušky, u státnic, nebo hůř - u pracovního pohovoru. 

"Á, vy jdete dneska ještě za MUDr. XXX?" zeptá se vás dříve nebo později laskavá lékařka, která vás právě pochválila za zvídavé dotazy a inteligentní odpovědi. Už v tu chvíli uslyšíte v jejím hlase jistou účast a po zádech vám přejede mráz.

Musíte přikývnout, protože nemáte jinou možnost. "Doufám, že umíte perfektně vyšetřit pacienta," prohlásí ta hodná doktorka a mrkne na vás. "Pokud ne, tak si to ještě rychle zopakujte. Máte ještě deset minut, než to začne."

To začne. Obě víte, co začne. Apokalypsa. Nutnost hlásit se na tamtom oddělení a ptát se po MUDr. XXX. Cvakáte zubama, na wikipedii hledáte, co všechno je sakra součástí status praesens a nervózně poklepáváte na membránu fonendoskopu, jako byste doufali, že vám to pomůže v něm něco slyšet, i když jako obvykle uslyšíte úplný prd.

Jdete ke dveřím. Máte zvonit. Na polovině zvonků je pravděpodobně nápis "NEZVOŇTE"; na žádném nenajdete konkrétní jméno XXX. Jak tedy poznat ten správný? Na tom, který máte použít, je nejspíš krvavá šmouha a když ho stisknete, zastřený hlas odněkud ze záhrobí vám řekne "Utíkejte... utíkejte, chcete-li žít!" 

Nesmíte se ovšem zaleknout, to je zcela normální. Jasně a zřetelně vysvětlíte, že jste medici, jdete na praxi a máte se hlásit u MUDr. XXX. Ze zvonku se ozve zoufalé zakvílení a chodbou se prožene závan ledového vzduchu. To je taky normální, takže v klidu. Potom se velmi pomalu - se skřípěním - otevřou dveře. V pohodě. Prostě stiskněte v kapse lahvičku se svěcenou vodou, odříkejte nějakou základní modlitbu a vstupte dovnitř. Jo vy nemáte lahvičku se svěcenou vodou? No, tak to jste v prdeli, přátelé. Máte aspoň fonendoskop? Sakra, prosím, mějte aspoň fonendoskop, jinak to bude fakt VELKÝ ŠPATNÝ.

Vlezete dovnitř a jako obvykle se přimáčknete ke stěně, abyste nezavazeli. To je totiž přesně ten důvod, proč nosíte ty bílé pláště, že jo - abyste mohli co nejefektivněji splynout s omítkou. Váš obličej vám v tuhle chvíli zřejmě taky dost pomáhá, protože je úplně bílej.

Kdesi v dálce, za mlhou plnou pekelných výparů a sirného pachu se mihne sestřička. Jde směrem k vám a ptá se, na koho čekáte. Odpovíte, že vás má dnes učit MUDr. XXX.

"No, tak to hodně štěstí, hahahaHAHAHACHACHA, áchachaCHACHÁCHACHACHA," prohlásí ona sestra a doprovodí to démonickým záporáckým smíchem, který zní liduprázdnou chodbou oddělení ještě dlouho poté, co ona samotná s tichým puf zmizí v obláčku dýmu. 

V tuhle chvíli je pravý čas na to, abyste si pečlivě odezinfikovali ruce, uklidnili rozklepaná kolena a několika hlubokými nádechy a výdechy se poněkud zrelaxovali, protože MUDr. XXX už je na cestě k vám. Nezapomínejte, že je to vyšší démon z těch drsnějších pekelných kruhů, do kterých se vážně nechcete dostat, a když už jo, chcete s ním být zadobře, takže ho koukejte velmi slušně pozdravit. Je dobré přimět se příliš nezírat. Jakože chápu, že někoho s obřími kožnatými křídly, rohy skoro až po strop a kopyty narvanými v bílých lékařských pantoflích nevidíte úplně každej den, ale snažte se kontrolovat, ano?

Vyšší démoni mají obvykle tendence vás zkoušet ze základů propedeutiky, které si už dávno nepamatujete, nikdy nevysvětlují své otázky, a když odpovíte špatně, sežerou vás (je to podobné jako se sfingami). Zatímco vás přežvykují, říkají něco jako: "To byste měla už dávno vědět, kolegyně." A vy jenom můžete popřát dobrou chuť. Když vás pošlou k pacientům, nepočítejte s žádnou prací ve dvojicích, půjdete pěkně jeden na jednoho. A musíte vyšetřit fakt všechno, co půjde, udělat z toho dokonalý zápis (ideálně vlastní krví, ale to nevyžadují vždycky) a mít v tom perfektní přehled.

Když se vám podaří vyššího démona, tedy našeho modelového MUDr. XXX, přesvědčit, že nejste úplně vygumovaní a něco umíte, odmění se vám zlatem. A tím myslím zlato v podobě nabytých znalostí, protože démoni tohoto typu jsou překvapivě sdílní. Pravděpodobně se dozvíte spoustu věcí, které v učebnicích nenajdete, ale zato se vám budou hodit do praxe; obdržíte pár rad, které si dost možná budete pamatovat celý život.

Horší je to v situaci opačné, tedy když vyššího démona nepřesvědčíte, že máte alespoň bazální úroveň znalostí. To pak očekávejte - inu - peklo. Démon se změní do své finální formy, kdy je několik metrů vysoký, ostnatý, s hrubou rudočernou pokožkou a chrlí oheň. V tu chvíli doporučuji utíkat a modlit se. Vzhledem k tomu, jak špatná tato možnost je, radím vám, vždycky se snažte démona přesvědčit. Odpovídejte na jeho otázky. Snažte se komunikovat. Nemlčte. Mlčení je dohání k zuřivosti. 

Důležité je myslet na to, že démon má svou moc pouze v rámci oddělení. Jakmile překročíte jeho práh a dostanete se ven, už na vás nemůže. I pokud vás náhodou během hodiny sežvýká a pozře, na konci hodiny vás podsvětí zase propustí a když si dáte kafe a čokoládu, budete úplně v pořádku.

Bylo by bláhové myslet si, že se svým osobním démonem nikdy nepotkáte. Dříve nebo později to přijde a zřejmě to bude trochu bolet. MUDr. XXX číhá všude, každá nemocnice obsahuje aspoň jeden exemplář. Na některých fakultách z vás bude na konci studia hotový démonolog. 

Setkání s tímto konkrétním druhem lékaře vás zocelí. Když ho přežijete, můžete na sebe být právem pyšní. A taky si můžete dát kafe a dortík. Každá situace, která ve výsledku vede ke kafi a dortíku, je dobrá situace. Myslete na to pokaždé, když se dostanete do spárů někoho takového. A bude vám fajn.