Černá ovce kruhu aneb jak mi šly očička šejdrem

 O očním jsem si od začátku říkala, že je to jeden z nejnudnějších oborů medicíny, a že mě teda ale absolutně nezajímá. A víte co? Většina z toho opravdu je nuda, šeď a přidržování víček oběma rukama, abych u toho neusnula, ale operativa je fakt nechutně zajímavá.

Na oku jde totiž všechno vidět ( :D haha, já jsem tak vtipná dneska). Ale jako doopravdy - prostě oko je na to, jak je to strašně mrňavá oblast, hrozně přehledné, ty operace jsou čisté a logické a prostě se mi jako šíleně líbily, ačkoliv bych to samozřejmě nemohla dělat, protože jsem manuálně zcela nezručná (což mimochodem zaručeně souvisí s mým leváctvím, na které medicína prostě není připravená. Ehem. Tím si to vysvětluju. A pššššt, tichučko, je mi úplně jasné, že někde existuje nějaká Liga levorukých chirurgů nebo tak něco, ale já si prostě potřebuju něčím omluvit, jak strašně nešikovná jsem).

Každopádně, zkouška z očního. Když jsme se bavily s kámoškou, která studuje v pedikruhu, tak nám říkala, že oni zkoušku jako takovou vůbec neměli, jen psali nějakou písemku. Byla jsem poněkud zklamaná, když se ukázalo, že v našem případě se zřejmě nic takového nechystá. Tak jsem si slavnostně vytiskla výpracky z očního, začala si je podtrhávat, šla jsem do toho celkem poctivě. Popřihlašovali jsme se na termíny do Bohunic.

A potom, zcela překvapivě, vypsala termíny i dětská nemocnice a ukázalo se, že na ně i my nepediatři můžeme. Povím vám sladké tajemství. Většina zkoušek je na dětské tak trochu lepší, takže když dostanete možnost tam jít, skočte po ní. Já možnost měla a neskočila jsem, protože jsem blbeček. 

Nakonec jsem na svém termínu v Bohunicích zůstala jediná. Jakože really jediná, nikdo jiný tam přihlášený nebyl. Vyrazila jsem včas, dle instrukcí od spolužačky z jiného kruhu jsem dorazila do učebny a tam... tma. Ticho. Nikde nikdo. Počkala jsem tam až do 12:00, kdy měla zkouška začínat, a jelikož nikdo nepřicházel, šla jsem obtěžovat sekretářku.

"Dobrý den, já tu mám mít dneska zkoušku, a zkoušející nějak nedorazil..."

"...Zkoušku? Dneska?!" 

*V duchu dvakrát překontroluju datum a čas*

"Ano. Dnes. Od dvanácti."

Sekretářka zvedá telefon. Následuje deset minut shánění kohokoliv, kdo by mě vyzkoušel. Většina z těch, kdo by mohli, zrovna operuje. Přichází zkoušející, o němž se až zpětně dozvídám, že je to samozřejmě ten nejnáročnější.

"Tak vy jste tu dneska jediná? A to se vám sem chtělo?"

"Ani ne, no," přiznávám. Tahám otázky. Samozřejmě jsou úplně na kočku; jedna z nich ani není ve výprackách. Mám okno. Snažím se říct všechno, na co si vzpomenu, a přemýšlím, jaká to bude sranda, když celý můj kruh bude mít A z dětské a mě vyhodí v Bohunicích.

"Tak za B, kolegyně... máte index?" táže se zkoušející a mně padá kámen ze srdce. Je to moje první béčko od zkoušky z fyziologie, a upřímně, hrozně mě sere, protože zrovna na to oční jsem se fakt snažila. Ale co už - hlavně, že je hotovo. Červený diplom už stejně nikdy nedostanu, tak co. 

Odcházím ze zkoušky a slavím polovičatý úspěch eskymem. Bylo rozmražené a zase zmražené, takže za moc nestojí, stejně jako můj dnešní výkon. Přesto si ho užívám. A na překrásné oční operace budu vzpomínat ještě dlouho. Jaká to škoda, že mám obě ruce levé! A očička mi jdou šejdrem. :))

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Druhou nohou ve čtvrťáku

Patola: Jednou nohou ve čtvrťáku (druhou v průseru)

Jak jsem se proletěla. Zase.