Pičuitry gland, aneb důvod proč nemluvím anglicky

Tak mi zase něco došlo.
Že jsem se před dvěma týdny přihlásila na zkoušky z angličtiny.
Která je zítra.
Takže bych asi měla udělat něco proto, abych ji udělala, ideálně na něco lepšího, než je E, poněvadž mít éčko z angličtiny, to by mě profesorka Urubková zastřelila. Pokud by se o tom ovšem dozvěděla, ale já mám dobré kamarády. Jistě by jí to řekli už jenom proto, aby mě viděli trpět.
Vyčerpaná z pitvání, přemlouvání vyučujícího, aby mě pustil o 15 minut dřív, abych stihla tělocvik, který mě nakonec taky děsně vyčerpal, se snažím začít učit. Po přečtení vzorového zadání ústní zkoušky beru rýč, pytel na mrtvoly a jdu se zahrabat.
No jo, karma zdarma. Celý semestr jsem spolužákům během prezentací v angličtině vytýkala chabou gramatiku a výslovnostní faily. Teď si to vyžeru i s úroky.
Tak co, učit se angličtinu? Nebo pokračovat v anatomii?
Poté, co zjišťuji, že jsem dneska pitvala dvě hodiny žílu, která očividně běžela úplně jinudy, než měla, a že ten divný sval, který vedl někam do háje, měl vést na rameno, se cítím z anatomie natolik znechuceně, že začínám s angličtinou.
Snažím se vyslovovat ta nejpodezřelejší slovíčka.
Takové "diarrhea" - DAJARYA, jo, člověk to vždycky řekne blbě, ale aspoň to nezní tak ujetě. DŽEDŽUNUM a MAJOUMA už jsou o něco divnější. Ale proboha, Pane Bože, zařiď prosím, ať nemusím nahlas říkat "pituitary gland." Protože ať dělám co dělám, vždycky ze mě vyjde slovo PIČUITRY, a jakmile to řeknu, začnu se přiblble usmívat, prohlásím něco jako "haha, pičuitry," tím stylem jako mluví Mimoni v Já, padouch, a pak se poťouchle zachichotám.
Nevím, jestli u zkoušky odčítají body za poťouchlé chichotání, ale jestli jo, tak brzo skončím na nule. A zkoušející na psychiatrickém oddělení, protože jí ze mě hrábne.
Slyšeli jste někdy, jak se směje Eny?
Je to horší, než když se směje buldozer.
Aspoň že Jirkovi se to líbí. Nebo nemá to srdce na to, aby mi řekl, jak moc se mu to nelíbí. Ou maj gád!! Přece to nemůže být tak strašné, ne...? Je to jenom blbá angličtina, ne...?
No nic, jdu skončit s prokrastinací a konečně se začnu učit.
Jenom předtím uklidím pokoj, umyju koupelnu, naliju čistič do záchodu, vyvětrám v kuchyni a umyju nádobí.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Druhou nohou ve čtvrťáku

Dnes jsem udělala patfyz. Dnes jsem se dostala do čtvrťáku. Jsem v půlce studia. Jsem vyčerpaná, ale šťastná. Slyšela jsem, že na některých LF jsou patola a patfyz shrnuty do jedné vyčerpávající maxizkoušky. U nás to tak není, ale i tak mám pocit, že se mi to nějak slilo dohromady v obrovské přelévající se rozplizlé megamonstrum, finálního bosse třetího kola hry jménem "Studium medicíny". Po patole jsem si totiž nedopřála volno, takže jsem do učení patfyzu skočila rovnýma nohama - v podstatě hned den po první zkoušce. Musela jsem. Kdybych si dala pauzu, nedonutila bych se začít. Už se v tomhle trochu znám. Každopádně to, že jsem se začala učit takhle rovnou, znamená, že jsem v podstatě od května nezvedla zadek ze židle a trávila většinu času u svého pracovního stolu, s hromadou oranžových pastelek, s velkou krabicí papírových kapesníčků na slzičky a s učebnicemi rozloženými všude kolem. Myslím, že tak příšerně nervózní jako včera, v předvečer patfyzu, jsem ještě nikdy před
Další informace

Patola: Jednou nohou ve čtvrťáku (druhou v průseru)

(článek o tom, jak jsem dala jednu hnusnou zkoušku, začíná asi někde v pátém odstavci. Jestli vás nezajímají moje obecné poznámky k patole, přeskočte do oné části) Patologie zněla o prázdninách po druháku jako extrémně zajímavý předmět. Dokonce jsem si ji začala ještě před začátkem semestru číst, protože mi přišlo zatraceně hustý, že jsme se konečně dopracovali k předmětu, kde jsou nějaké NEMOCI. Doteď totiž všechno bylo hlavně o tom, jak má tělo fungovat. Patologie ukazovala, co se děje, když tělo nefunguje. Moje počáteční nadšení z tohoto předmětu vyprchalo hned první týden semestru, když jsem se málem nevešla na cvikách do učebny, protože nás bylo moc a židlí málo. Seděla jsem tam jak oukropeček v rožku a neviděla jsem pořádně ani na monitory počítačů, kde se promítaly preparáty patologicky změněných tkání, ani na vyučujícího, který mluvil navíc tak potichu, že jsem ho měla problém slyšet. Vážně mě to nebavilo. A první pitva? Na té jsem si prosím ověřila, že nejsem až takový nec
Další informace

Jak jsem se proletěla. Zase.

Víte, co je ta hlavní výhoda zkoušky z anatomie oproti biofyzice? Zkouší se v přízemí. Takže když se zkoušející rozhodne vás chytit za límec a vyhodit oknem, máte ještě šanci, že se vrátíte dveřma, a to po svých. U biofyziky, která je ve třetím patře, by mi v takovéto situaci šlo vážně o kejhák. No jo, měla jsem se líp učit. Nebo mít víc štěstí. No jo, mám štěstí v lásce, říkali mi, tak asi jinde nemám nárok. Musím uznat, že jsem to nečekala. Vytáhla jsem si docela pěkné otázky, měla jsem pocit, že vím dost. Zkoušející byl zjevně jiného názoru. Ale vyhazovat umí, to se musí nechat. Elegantně, krásná balistická křivka, radost se na to dívat, když zrovna nejste ten, co letí. Skoro to nebolí, teda aspoň než dopadnete na parkoviště za anatomickým ústavem, pěkně rypákem na beton. Tak si shrňme situaci. Máme hotový test, to je dobré. Opravné termíny jsou vypsané a je jich relativně dost, to je taky dobré. Jejich data se nám ani trochu nehodí, to není dobré. Ale někam se přihlásit zjevně m
Další informace