Šmakuje, šmakuje?!

Zase přišel ten čas. Zase na pitevnách. Zase Padesát odstínů hnědé, kam se podíváš. Větší sadomaso asi člověk nezažije. Nikdo nestíhá, tedy nejspíš kromě těch lidí, kteří zvládli někde oloupit Hermionu a ukrást jí obraceč času, nebo za rohem zmydlili Dr. Strange a šlohli mu Agramotovo oko. Propadám střídavě depresi a záchvatům vzteku. Chci se vrátit v čase a naučit se líp věci z minulého semestru. Nebo - naučit se je aspoň trochu.
Aničko, Aničko, ty jsi zase něco zaspala.
V pondělí jsem přišla na pitevnu s nepříjemným pocitem, že nic nevím, a ještě k tomu vím, že nic nevím, takže se cítím o to hůř. Začínala jsem pitvou hlavy. Celé hlavy. Aspoň, že se začíná od kůže. Tu poznám. Možná pak ještě vlasy a zuby.
Po menších komplikacích a pár menších nedorozuměních s vyučujícím jsme se pustily do preparace kůže. Víte, co je pod kůží?
Je tam tuk.
Víte, co dělá tuk, když je teplo?
Napovím vám - teče.
Víte, co se stane s tekutými věcmi, když do nich prudce plácnete skalpelem?
Vystříknou.
Jedna rada, až budete jednou sami někoho pitvat. Nikdy u toho nevyplazujte jazyk. Já to dělám vždycky, když se maximálně soustředím, a fakt to není dobrý plán.
Kapička tuku odstřelila a lup mi na špičku jazyka.
"Huáá, blechbleblech!"
Výborně, asi je ze mě kanibal. Prskáním, šklebením a nadáváním jsem se snažila kapku tuku přesvědčit, aby někam zmizela. Nepovedlo se.
"Prosím tě, Ani, nevíš jak se jmenuje ten nerv, co vždycky zapomeneme, jak se jmenuje?" položila mi spolužačka preparující vedle mě záludný dotaz.
S pocitem, že budu konečně užitečná, a s jazykem stále vyplazeným jsem odpověděla: "Jhoo, tho je then gloffofalyngeuf."
"Co?" Moje snaha nebyla zjevně pochopena.
"Then... glofsofalyngeuf!" opakuju znovu.
Kolem prochází vyučující a dívá se na mě, jako by přemýšlel, jak je možné, že mi z toho hrabe už v půlce prvního dne. Vývoj situace mě přinutí dojít k názoru, že pokud se ta kapka tuku měla dostat z mého jazyka, už to udělala, a pokud ne, tak tam prostě zůstane.
Polknu. Fujtajxl. Podaří se mi konečně říct název nervu správně. Cítím se užitečně. Konečně. Jenom jsem právě ztratila veškerou chuť k jídlu.
Na obědě vykládám svoji kanibalskou historku kamarádkám. Nina, ta vzrůstem nejmenší, avšak držkatostí největší ze všech, mi na to povídá, zřejmě aby tomu nasadila korunu: "A co Aničko, šmakuje preparát, šmakuje?"
Šmakoval o poznání míň než ta čočka, co jsem si dala, ale měl dost podobnou barvu.
"A to víš, že se na pitevnách nesmí jíst, že jo?"
"A vynášet preparáty z pitevny! V žaludku!"
Rozhodla jsem se dát si zmrzlinu, abych si spravila chuť. Na zimní pitevně jsem měla takovou radost, že se mi podařilo nic nepřeříznout. Teď mám pocit, že místo hlášky "Šafránek něco přeříz!" bude u nás platit "Handlířová něco sežrala!"
Ještě, že v létě změním jméno. Budu mít šanci začít s čistým štítem.