Co je sakra polární rozpouštědlo?! aneb Anička zpytuje svědomí
Víte, navzdory všem předpokladům (a předsudkům) jsem nikdy nebyla pravověrným šprtem, jak si o mně řada lidí myslí. Naopak, když mě předmět nezajímal, sklouzávala jsem k druhému extrému - k pravověrnému flákačství, které se projevovalo například psaním přisprostlých básniček či kreslením komiksů do sešitů ZSV, literatury, angličtiny, dějepisu, zeměpisu, francouzštiny a... ano, chemie.
Víte, navzdory všem předpokladům a mému zjevnému (haha) zaujetí lékařstvím jsem nikdy neočekávala, že zakotvím na medicíně. A jelikož jsem si nedokázala představit, jak by moje Nemesis, chemie, mohla souviset s plánovaným studiem odborné fyziky, kvůli kterému jsem trpěla hodiny a hodiny s matematikou a počítáním fyzikálních příkladů, prostě jsem ji s gustem a elegancí sobě vlastní hodila přes palubu.
"Aničko, Aničko, proč si jen nepíšeš úkoly," říkávala mi moje zbožňovaná chemikářka, neskutečně klidná ženská, která mi i přes všechny moje prohřešky nikdy neomlátila třídnici nebo můj vlastní počmáraný sešit o hlavu, když jako každou hodinu zjistila, že opět nemám napsanou ani polovinu domácí úlohy, neboť přestávky jsou krátké a svačina dobrá (a ano, ani v naší chemické laboratoři se nesmělo jíst, ale řekni to mému žaludku).
"Ale paní profesorko, vždyť já tu chemii nikdy nebudu potřebovat," odpovídala jsem jí pravidelně, na rtech svůj nejnevinnější úsměv.
A ona nade mnou stála, s pohledem Kláry Issové v pohádce Anděl Páně, s těma rukama složenýma jako v modlitbě, a pokaždé na tu moji odpověď říkala vědoucným hlasem: "Aničko, nikdy nevíš, třeba se ti to jednou bude hodit."
Úplně se vidím jak ten Ivan Trojan s tou příšernou parukou na hlavě, v té bílé noční košilce a s křídly, jak na ni koukám, a znovu a znovu jí odporuju, že jsem přece budoucí odborný fyzik, a ti přece potřebují matiku, a tu chemii dělat nebudu, a nebudu, a nebudu... A ona se tváří smutně, protože prostě VÍ, a já vím, že to věděla už tehdy, protože má prostě vyšší zdroje a jo, já jsem ji měla poslouchat a teď se tady plahočím ve skutečném světě vytržená ze svého gympláckého ráje (dlouhodobě považovaného spíše za holubník) v převleku za žebravýho mnicha a svoji Dorotku mám ještě k tomu v Olomouci (tímto zdravím. A doufám, že budeš happy, i když si nevezmeš hraběte Maxmiliána. On bude Max taky docela rád, že si tě nebere).
Ach ano, cesty Páně jsou nevyzpytatelné, a cesta Áně tak vedla na lékařskou fakultu. A tak si tu vyplňuju protokol do biochemie, nadávám jak dlaždič a v levým oušku slyším známý hlas paní profesorky-chemikářky: "Petroneli, Petronelku... proč si jen nepíšeš úkoly..."
Chtělo by to pomoc shůry. Tak jo, google, který svatý že to má na starosti zoufalé mediky?
Doufám, že ne svatý TrhniSi. Pak už zbývá leda ta čertovská mošna. A přijdu do pekla. Ale to nevadí, protože znám spoustu budoucích právníků. Třeba mi někdo z nich uvolní místo ve svém kotli.
PS: Omlouvám se všem, kteří neznají pohádku Anděl Páně, a tudíž je pro ně tento článek naprosto nečitelný. Když já tu představu svaté profesorky chemie, která nade mnou vždycky držela ochranou ruku, prostě nemůžu dostat z hlavy.
Víte, navzdory všem předpokladům a mému zjevnému (haha) zaujetí lékařstvím jsem nikdy neočekávala, že zakotvím na medicíně. A jelikož jsem si nedokázala představit, jak by moje Nemesis, chemie, mohla souviset s plánovaným studiem odborné fyziky, kvůli kterému jsem trpěla hodiny a hodiny s matematikou a počítáním fyzikálních příkladů, prostě jsem ji s gustem a elegancí sobě vlastní hodila přes palubu.
"Aničko, Aničko, proč si jen nepíšeš úkoly," říkávala mi moje zbožňovaná chemikářka, neskutečně klidná ženská, která mi i přes všechny moje prohřešky nikdy neomlátila třídnici nebo můj vlastní počmáraný sešit o hlavu, když jako každou hodinu zjistila, že opět nemám napsanou ani polovinu domácí úlohy, neboť přestávky jsou krátké a svačina dobrá (a ano, ani v naší chemické laboratoři se nesmělo jíst, ale řekni to mému žaludku).
"Ale paní profesorko, vždyť já tu chemii nikdy nebudu potřebovat," odpovídala jsem jí pravidelně, na rtech svůj nejnevinnější úsměv.
A ona nade mnou stála, s pohledem Kláry Issové v pohádce Anděl Páně, s těma rukama složenýma jako v modlitbě, a pokaždé na tu moji odpověď říkala vědoucným hlasem: "Aničko, nikdy nevíš, třeba se ti to jednou bude hodit."
Úplně se vidím jak ten Ivan Trojan s tou příšernou parukou na hlavě, v té bílé noční košilce a s křídly, jak na ni koukám, a znovu a znovu jí odporuju, že jsem přece budoucí odborný fyzik, a ti přece potřebují matiku, a tu chemii dělat nebudu, a nebudu, a nebudu... A ona se tváří smutně, protože prostě VÍ, a já vím, že to věděla už tehdy, protože má prostě vyšší zdroje a jo, já jsem ji měla poslouchat a teď se tady plahočím ve skutečném světě vytržená ze svého gympláckého ráje (dlouhodobě považovaného spíše za holubník) v převleku za žebravýho mnicha a svoji Dorotku mám ještě k tomu v Olomouci (tímto zdravím. A doufám, že budeš happy, i když si nevezmeš hraběte Maxmiliána. On bude Max taky docela rád, že si tě nebere).
Ach ano, cesty Páně jsou nevyzpytatelné, a cesta Áně tak vedla na lékařskou fakultu. A tak si tu vyplňuju protokol do biochemie, nadávám jak dlaždič a v levým oušku slyším známý hlas paní profesorky-chemikářky: "Petroneli, Petronelku... proč si jen nepíšeš úkoly..."
Chtělo by to pomoc shůry. Tak jo, google, který svatý že to má na starosti zoufalé mediky?
Doufám, že ne svatý TrhniSi. Pak už zbývá leda ta čertovská mošna. A přijdu do pekla. Ale to nevadí, protože znám spoustu budoucích právníků. Třeba mi někdo z nich uvolní místo ve svém kotli.
PS: Omlouvám se všem, kteří neznají pohádku Anděl Páně, a tudíž je pro ně tento článek naprosto nečitelný. Když já tu představu svaté profesorky chemie, která nade mnou vždycky držela ochranou ruku, prostě nemůžu dostat z hlavy.
Komentáře
Okomentovat