Perný den
Testy na seminářích z fyziologie jsou hnus, co si budem povídat. Je třeba se na ně připravit, co si budem povídat. Ideálně líp, než tím, že usnete s hlavou položenou na úvodní stránce Lindy a s rukou objímající Sibernaglův atlas.
Já jsem se samozřejmě jako obvykle snažila vložit do učení všechno, takže jsem byla velmi dobře připravená (hehe), takže mě samozřejmě nemohla vyvést z míry ani ta extrémně komplikovaná přednáška (hehe na druhou), která mi vysvětlila naprosto všechno, co jsem dosud nepochopila čtením učebnic (hehe na třetí) a přiměla mě tento předmět milovat zase o kousek více (hehe na čtvrtou. S fyziologií máme takový sado-masochistický vztah. Sadistickou část zajišťuje styl výuky, masochistickou já, když se donutím se to učit.)
Obvykle pro mě Hnusné úterý, jak nazývám každé druhé úterý od začátku semestru, neboť se v něm píše fyziologický test, končí nejpozději s úderem páté, kdy už zaručeně končí seminář, ale tento týden to tak nebylo.
Já blbec jsem si totiž po milém testu ještě domluvila kontrolu u doktorky, a po té kontrole ještě sezení s kámoškou.
Plán dne byl jasný - přežít fyziolu, stihnout bus 16:49 na Mendlák, chytit šalinu, skočit k doktorce, v 18:00 se hlásit na České, potkat se s kámoškou, zalézt do kavárny, dát si kapučíno a dort (protože my medici si to zasloužíme), a večer vyřešit nějaké záležitosti ohledně skautského plesu.
No.
Nečekala jsem, že stihnu úplně všechno načas.
Ale že bus, který měl jet 16:49, nepřijede VŮBEC, a pojede až ten další o pět minut později, takže jsem na Mendlák dorazila pozdíš než jsem chtěla a tím pádem jsem k doktorce dostala minutu před termínem schůzky, s jazykem na vestě a tepem asi 180, to mě fakt nenapadlo.
A že doktorka, která mě vždycky bere přesně na čas, mě tentokrát kvůli všemožným technickým potížím nechá v čekárně sedět pětačtyřicet minut, to mě taky nenapadlo.
Hlavně že jsem ještě z fyzioly kámošce psala, že to určitě stihnu před šestou.
No. No ne.
V 18:00 píšu z čekárny prostou zprávu "Zalez nekam do kavarny. Jeste me nevzala."
Odpověď - "To jsem uplne nechtela slyset."
Překlad odpovědi - "Asi tě zastřelím."
V 18:15 naskakuju na šalinu, opět s jazykem na vestě, vystupuju na České, běžím do čajovny, kde na mě čeká kámoška, mléčný oolong a pita. Vysvětluju jí, co se stalo, kde jsem byla, a samozřejmě se strašně omlouvám.
Ona si mě změří pohledem a pomalu praví: "Říkalas, žes byla na Šilingráku?"
"Jo," odpovídám.
"A víš, že kdybys to sem doběhla pěšky, bylo by to o dost rychlejší? A kratší než běžet z České?"
Oh fuck.
Můj orientační smysl mě jednou zabije. Snažím se tvářit, že jsem o tom samozřejmě věděla, jen jsem měla nutkavou potřebu projet se tramvají.
Přijíždím domů někdy po osmé, hladová, unavená, v kapse mi vibruje mobil, volá kámoška č. 2, aby se mnou řešila skautský ples.
Po hodině strávené sestavováním rozpočtu jí na cosi odpovídám "To zní příjmově" místo "To zní prímově."
Asi jdu radši spát, než ze mě vypadne nějaký další skvost. Pro dnešek mám kost. Totiž dost.
Já jsem se samozřejmě jako obvykle snažila vložit do učení všechno, takže jsem byla velmi dobře připravená (hehe), takže mě samozřejmě nemohla vyvést z míry ani ta extrémně komplikovaná přednáška (hehe na druhou), která mi vysvětlila naprosto všechno, co jsem dosud nepochopila čtením učebnic (hehe na třetí) a přiměla mě tento předmět milovat zase o kousek více (hehe na čtvrtou. S fyziologií máme takový sado-masochistický vztah. Sadistickou část zajišťuje styl výuky, masochistickou já, když se donutím se to učit.)
Obvykle pro mě Hnusné úterý, jak nazývám každé druhé úterý od začátku semestru, neboť se v něm píše fyziologický test, končí nejpozději s úderem páté, kdy už zaručeně končí seminář, ale tento týden to tak nebylo.
Já blbec jsem si totiž po milém testu ještě domluvila kontrolu u doktorky, a po té kontrole ještě sezení s kámoškou.
Plán dne byl jasný - přežít fyziolu, stihnout bus 16:49 na Mendlák, chytit šalinu, skočit k doktorce, v 18:00 se hlásit na České, potkat se s kámoškou, zalézt do kavárny, dát si kapučíno a dort (protože my medici si to zasloužíme), a večer vyřešit nějaké záležitosti ohledně skautského plesu.
No.
Nečekala jsem, že stihnu úplně všechno načas.
Ale že bus, který měl jet 16:49, nepřijede VŮBEC, a pojede až ten další o pět minut později, takže jsem na Mendlák dorazila pozdíš než jsem chtěla a tím pádem jsem k doktorce dostala minutu před termínem schůzky, s jazykem na vestě a tepem asi 180, to mě fakt nenapadlo.
A že doktorka, která mě vždycky bere přesně na čas, mě tentokrát kvůli všemožným technickým potížím nechá v čekárně sedět pětačtyřicet minut, to mě taky nenapadlo.
Hlavně že jsem ještě z fyzioly kámošce psala, že to určitě stihnu před šestou.
No. No ne.
V 18:00 píšu z čekárny prostou zprávu "Zalez nekam do kavarny. Jeste me nevzala."
Odpověď - "To jsem uplne nechtela slyset."
Překlad odpovědi - "Asi tě zastřelím."
V 18:15 naskakuju na šalinu, opět s jazykem na vestě, vystupuju na České, běžím do čajovny, kde na mě čeká kámoška, mléčný oolong a pita. Vysvětluju jí, co se stalo, kde jsem byla, a samozřejmě se strašně omlouvám.
Ona si mě změří pohledem a pomalu praví: "Říkalas, žes byla na Šilingráku?"
"Jo," odpovídám.
"A víš, že kdybys to sem doběhla pěšky, bylo by to o dost rychlejší? A kratší než běžet z České?"
Oh fuck.
Můj orientační smysl mě jednou zabije. Snažím se tvářit, že jsem o tom samozřejmě věděla, jen jsem měla nutkavou potřebu projet se tramvají.
Přijíždím domů někdy po osmé, hladová, unavená, v kapse mi vibruje mobil, volá kámoška č. 2, aby se mnou řešila skautský ples.
Po hodině strávené sestavováním rozpočtu jí na cosi odpovídám "To zní příjmově" místo "To zní prímově."
Asi jdu radši spát, než ze mě vypadne nějaký další skvost. Pro dnešek mám kost. Totiž dost.
Komentáře
Okomentovat