Fialový fleky everywhere aneb "kresli to střevo pořádně"
Ahoj blogu, vypadá to, že jsem na tebe zapomněla, že? Tak to ale samozřejmě není. Pravda je taková, že jsem se na tebe prostě a jednoduše vykašlala (tohle může trošku bolet, ale co už se mnou, jsem tak nepříjemně upřímná), protože jsem neměla zrovna moc času.
Objevil se však požadavek, abych tě vyštrachala odněkud z hlubin internetu a napsala něco hezkého o svojí poslední zkoušce.
Nuže.
Nečekala jsem od histologie a embryologie mnoho. Nebavila mě od té chvíle, co jsem zjistila, že si kvůli ní budu muset pravidelně ořezávat pastelky (to bylo ještě v druhém semestru, blahé paměti, kdy jsem ještě nevěděla, že ty blbý pastelky použiju i v mikrobiologii a kdo ví kde ještě) a neztrácet gumu.
Nuže.
Po úspěšně složené anatomii jsem měla pocit, že histologie bude děsná brnkačka a že bych se mohla půlku zimy flákat někde na horách a užívat si. Pak jsem slyšela hrozivé zvěsti o tom, že ideální délka přípravy na zkoušku jsou tři týdny.
Na anatomii jsem se učila patnáct dní. FAK! To zjištění mě vyděsilo tak upřímně, že jsem začala vážně uvažovat o tom, že se začnu učit už před Vánocema. Vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že anatomii jsem si mohla dovolit věnovat tak málo času jen kvůli tomu, že jsem ji poctivě drilovala během pitev a vlastně celý semestr předtím, a že jakože ty tři týdny na přípravu potřebuju pravděpodobně jen proto, že se ví, že studenti na tu histolu prostě prdí. Nejdřív kvůli anatomii a potom kvůli seminářům z fyzioly a biochemie.
Tákže jsem si srabsky chtěla zakliknout termín 18. ledna, začít už tak na Štěpána a od polovičky ledna mít klídeček a pohodičku.
Nuže.
Během zapisování termínů mi klekl internet, takže na mě zbyl termín 4. února, což se mi absolutně nehodilo už jen proto, že to bylo pondělí po plese, který jsem pořádala. Byla jsem řádně nasmolená, neboť jsem několik týdnů předtím každou večerní modlitbičku věnovala prosbičce, aby se mi podařilo přihlásit na takový termín, kdy to určitě zvládnu udělat. To, že jsem se shodou okolností dostala až na únorový termín, jsem brala jako signál, že o na mě Pánbůh zrovna dvakrát nesází.
Doufala jsem, že Ústav histologie a embryologie bude se studenty, kteří měli smůlu, trochu cítit, a vypíše další termíny, ale ukázalo se, že to z mnoha důvodů není možné.
A tak jediné, co jsem proti svému neštěstí mohla dělat, bylo hodit si zkoušku až na šestého, tedy mít aspoň čas zregenerovat se z toho plesu, a bušit pěstičkama do stolu, jakože se mi to nelíbí.
Vážně jsem se začala zlehka učit na Štěpána. Jenom tak kamarádsky, opatrně. Osmadvacátého mě to zase přešlo, devětadvacátého jsem byla moc unavená, třicátého jsem se připravovala na silvestra (a na silvestra se paří, neučí), no a na Nový rok? Přece nejsem blázen, učit se na Nový rok.
Moje pořádná příprava na zkoušku nakonec započala asi šestého ledna. Devátého ledna se mi podařilo přehodit termín na poslední lednový, na třicátého, a z toho jsem měla přímo obludnou radost. Jakože, bylo pár příležitostí dostat se ještě na dřívější, ale zas takový hazardér nejsem, takže jsem se smířila s třicátým lednem, poctivě drtila embryolu, a doufala v trošku toho pokakanýho štěstíčka.
Jak jsem se tak zuřivě soustředila na embryologii a opakování obecné histoly, kterou jsme dělali první semestr, úplně jsem zapomněla, že existují ještě jakási třetí skripta Mikroskopická anatomie, která jsou nejtlustší, a která mám samozřejmě taky umět. Takže mi na ně zbylo oproti embryole srandovně málo času, ale pořád dost na to, abych to jakž takž dávala.
Dva dny před zkouškou jsem chytla depku, že neumím blbý epiteliální výstelky jakože NIKDE, a že totálně nestíhám, takže jsem začala dost plašit.
Den před zkouškou jsem už jenom fňukala, házela skripta do kouta a jedla čokoládu po kilech. Jirka se zavřel do skříně ve snaze schovat se před svou emočně labilní ženou a Kuba, jehož depresivní nálada po neúspěšném kolokviu mi moc nepřidávala, se mnou naopak vyhledával kontakt, zjevně doufaje, že ho při záchvatu vzteku zabiju a zbavím ho tak povinnosti jít na opakovaný termín.
Večer jsem naklopila cider, abych usla, nachystala si do batohu proteinovou tyčku a banán a šla spát.
Budík mě probudil v naprosto nekřesťanskou hodinu, neboť zkouška začínala už 7:30, a já byla donucena rozlepit očička, namalovat si na slizem olezlý ksicht nějaký obličej, a vyrazit do tmy.
Bylo -7 stupňů, a protože jsem neměla žádné slušné kalhoty, vyrazila jsem na zkoušku v máminých "jakože společenských" legínách. Připadalo mi to jako jít na zkoušku v teplákách, ale protože bych v sukni asi umrzla, neměla jsem na výběr.
Ve škole jsem na zmrzlé nohy obula fešné papučky s kožešinkou a vyrazila na popraviště. Ta strašně miloučká paní doktorka, zbožňovaná všemi studenty, stála ve dveřích do laboratoře a pouštěla hrůzu.
Naklusali jsme ke stolům s rozklepanými koleny a divným suchem v ústech.
Test byl překvapivě v pohodě. Dokonce jsem si ho dovolila odevzdat o něco dřív a jít se ven dopovat čokoládou. Hroznový cukr, který mi na posilněnou před zkouškou poskytla jedna spolužačka, totiž nestačil. Proti mozkomorům je totiž vždycky nejlepší čokoláda.
U preparátů jsem spoléhala na to, že si prostě sednu k nějaké sadě s nízkým číslem a bude to žůžo labůžo. Jenže vyučující na nás vyzráli, a čísla sad zakryli papírem, takže jsem vůbec netušila, kam si sedám. Prostě jsem si vybrala stůl s mikroskopem, který jsem znala.
V okamžiku, kdy jsem sundala papír z osudné sady a podívala se na její číslo, se mi za levým ramenem objevil takový ten rytíř z Indiana Jonese a poslední křížové výpravy a pravil: "Zvolilas... moudře."
Měla jsem kliku. Sada obsahovala dva naprosto nezaměnitelné preparáty (jícen a vaječník) a i ten zbytek se dal rozpoznat v podstatě na nejmenší zmenšení, i když jsem samozřejmě všechno kontrolovala dvakrát, než jsem lísteček s čísly preparátů odevzdala.
Deset z deseti, a Anička jde zase svačit. Tentokrát úspěšně likviduji banán, který mi po nevalné snídani přišel zvláště k duhu. Rozdělení ke zkoušejícím. Jdu k té, ke které jsem chtěla. Jupí! Nicméně nejsem v první trojičce, která jde na přípravu. Nepříjemné. To si asi počkám.
Čekání je nekonečné. Už tu zbývám jen já a jedna slečna z vedlejší skupiny. Kecáme o blbostech, když v tom se objeví schlíplý student a sdělí nám, že zkouší i profesor, který tam původně vůbec neměl být, a že ho právě vyhodil.
Pojala nás nesmírná hrůza, že bychom nemusely jít ke "své" zkoušející, a tak jsme se preventivně schovaly do šatny před laboratoří, kdyby profesorův asistent náhodou chodil kolem a vybíral "oběti" jako to bylo na velkých pitvách. On na histole vlastně žádný ze zkoušejících není zlý, ALE když už máte svoje jistý v podobě paní doktorky, která vás měla celý semestr na cvičení, fakt se vám nechce chodit ke zkoušejícímu, kterého jste viděli jen dvakrát na přednášce.
Z laboratoře vychází asistent "naší" zkoušející s tím, že jedna z nás dvou může jít už na přípravu. Pouštím svou kolegyňku před sebe a zůstávám poslední. Proklínám se za své gentlewomanství a zkouším, jestli se vejdu do jedné z těch šatních skříněk. Nevejdu.
Prosím panenku Marii a všechny svatý, abych si už mohla jít sednout na přípravu.
KONEČNĚ! Vpálím dovnitř jako raketa a ženu se ke krabičkám s otázkami. Je mi řečeno, že si budu tahat až za chvíli. Schlíple se usadím do rohu místnosti a čekám. Hlavně netáhnout vývodní pohlavní cesty, hlavně netáhnout vývodní pohlavní cesty... embryola je mi jednu, tu fakt umím.
"Tak si tahej," dojde ke mně konečně asistent a já s ulehčením hrabu do krabičky.
První embryola. Vývoj plodových obalů a vícečetná těhotenství. Nejlehčí otázka. Fak. Jsem naštvaná, protože jsem doufala, že embryolou si spravím známku, a s nejlehčí otázkou moc neprokážu, že to umím.
Táhnu histolu. Vývodní pohlavní cesty (žena), ovariální a menstruační cyklus. Někdo tam nahoře se zjevně dobře baví. Zatraceně, tohle jsem ve skriptech četla tak před týdnem. Dost dlouhá doba na to, aby to bylo překryto zapojením neuronů v isokortexu a stavbou vlasu.
Píšu si přípravu. Mám pocit, že tu histolu nemůžu dát pořádně dohromady, a že si trhnu příšernou ostudu. Slečna přede mnou odchází, zvedám se a na vratkých nohou kráčím k první lavici. Pod makeupem naštěstí není vidět, jak postupně zelenám. Kéž by tak zelenalo i to políčko v isu!
"Jé, vy jste ta co se nám vdala," vítá mě zkoušející. "A jakže se to teď vlastně jmenujete?"
Polknu. Tohle bych ještě mohla vědět. Odpovídám, zkoušející je spokojená. Byla bych ráda, kdyby mi za můj vrcholný výkon zapsala známku a nechala mě jít domů, ale ne, vážně chce slyšet, co jsem si napsala na přípravě.
Ech, tak nic. Mluvím, mluvím, jsem přerušována a doplňována. Moji milovanou embryologii, zatím jediný předmět, o němž můžu s čistým svědomím říct, že jsem se ho fakt naučila, utne v půlce s tím, že to stačí a že zkoušku mám.
"Píšu vám jedničku."
WAT?
Podávám zkoušející index, pro který si předtím samozřejmě musím zaběhnout do šatny, a nechávám si zapsat svoje první áčko z velké zkoušky. Cestou na oběd si pískám Bohemian rhapsody, protože si fakt nejsem jistá, jestli je to real life nebo just fantasy.
V průchodu k našemu bytu někdo napsal na zeď "WAR IS OVER". Hledím na ten nápis a říkám si - kéž by. Byla to jen malá bitva.
V létě čekají další. A horší.
V létě mě čeká final boss tohohle ročníku. Jen když na něj pomyslím, obloha se zatáhne a kolem proletí hejno vran.
The war is not over... not over yet.
Ale to neznamená, že si teď nedám horkou čokoládu, nohy hore a ruky za hlavu! Sorry, školo, začnu tě vnímat, až když to bude nezbytně nutné. Do té doby... netflix a chill.
Objevil se však požadavek, abych tě vyštrachala odněkud z hlubin internetu a napsala něco hezkého o svojí poslední zkoušce.
Nuže.
Nečekala jsem od histologie a embryologie mnoho. Nebavila mě od té chvíle, co jsem zjistila, že si kvůli ní budu muset pravidelně ořezávat pastelky (to bylo ještě v druhém semestru, blahé paměti, kdy jsem ještě nevěděla, že ty blbý pastelky použiju i v mikrobiologii a kdo ví kde ještě) a neztrácet gumu.
Nuže.
Po úspěšně složené anatomii jsem měla pocit, že histologie bude děsná brnkačka a že bych se mohla půlku zimy flákat někde na horách a užívat si. Pak jsem slyšela hrozivé zvěsti o tom, že ideální délka přípravy na zkoušku jsou tři týdny.
Na anatomii jsem se učila patnáct dní. FAK! To zjištění mě vyděsilo tak upřímně, že jsem začala vážně uvažovat o tom, že se začnu učit už před Vánocema. Vůbec mi v tu chvíli nedošlo, že anatomii jsem si mohla dovolit věnovat tak málo času jen kvůli tomu, že jsem ji poctivě drilovala během pitev a vlastně celý semestr předtím, a že jakože ty tři týdny na přípravu potřebuju pravděpodobně jen proto, že se ví, že studenti na tu histolu prostě prdí. Nejdřív kvůli anatomii a potom kvůli seminářům z fyzioly a biochemie.
Tákže jsem si srabsky chtěla zakliknout termín 18. ledna, začít už tak na Štěpána a od polovičky ledna mít klídeček a pohodičku.
Nuže.
Během zapisování termínů mi klekl internet, takže na mě zbyl termín 4. února, což se mi absolutně nehodilo už jen proto, že to bylo pondělí po plese, který jsem pořádala. Byla jsem řádně nasmolená, neboť jsem několik týdnů předtím každou večerní modlitbičku věnovala prosbičce, aby se mi podařilo přihlásit na takový termín, kdy to určitě zvládnu udělat. To, že jsem se shodou okolností dostala až na únorový termín, jsem brala jako signál, že o na mě Pánbůh zrovna dvakrát nesází.
Doufala jsem, že Ústav histologie a embryologie bude se studenty, kteří měli smůlu, trochu cítit, a vypíše další termíny, ale ukázalo se, že to z mnoha důvodů není možné.
A tak jediné, co jsem proti svému neštěstí mohla dělat, bylo hodit si zkoušku až na šestého, tedy mít aspoň čas zregenerovat se z toho plesu, a bušit pěstičkama do stolu, jakože se mi to nelíbí.
Vážně jsem se začala zlehka učit na Štěpána. Jenom tak kamarádsky, opatrně. Osmadvacátého mě to zase přešlo, devětadvacátého jsem byla moc unavená, třicátého jsem se připravovala na silvestra (a na silvestra se paří, neučí), no a na Nový rok? Přece nejsem blázen, učit se na Nový rok.
Moje pořádná příprava na zkoušku nakonec započala asi šestého ledna. Devátého ledna se mi podařilo přehodit termín na poslední lednový, na třicátého, a z toho jsem měla přímo obludnou radost. Jakože, bylo pár příležitostí dostat se ještě na dřívější, ale zas takový hazardér nejsem, takže jsem se smířila s třicátým lednem, poctivě drtila embryolu, a doufala v trošku toho pokakanýho štěstíčka.
Jak jsem se tak zuřivě soustředila na embryologii a opakování obecné histoly, kterou jsme dělali první semestr, úplně jsem zapomněla, že existují ještě jakási třetí skripta Mikroskopická anatomie, která jsou nejtlustší, a která mám samozřejmě taky umět. Takže mi na ně zbylo oproti embryole srandovně málo času, ale pořád dost na to, abych to jakž takž dávala.
Dva dny před zkouškou jsem chytla depku, že neumím blbý epiteliální výstelky jakože NIKDE, a že totálně nestíhám, takže jsem začala dost plašit.
Den před zkouškou jsem už jenom fňukala, házela skripta do kouta a jedla čokoládu po kilech. Jirka se zavřel do skříně ve snaze schovat se před svou emočně labilní ženou a Kuba, jehož depresivní nálada po neúspěšném kolokviu mi moc nepřidávala, se mnou naopak vyhledával kontakt, zjevně doufaje, že ho při záchvatu vzteku zabiju a zbavím ho tak povinnosti jít na opakovaný termín.
Večer jsem naklopila cider, abych usla, nachystala si do batohu proteinovou tyčku a banán a šla spát.
Budík mě probudil v naprosto nekřesťanskou hodinu, neboť zkouška začínala už 7:30, a já byla donucena rozlepit očička, namalovat si na slizem olezlý ksicht nějaký obličej, a vyrazit do tmy.
Bylo -7 stupňů, a protože jsem neměla žádné slušné kalhoty, vyrazila jsem na zkoušku v máminých "jakože společenských" legínách. Připadalo mi to jako jít na zkoušku v teplákách, ale protože bych v sukni asi umrzla, neměla jsem na výběr.
Ve škole jsem na zmrzlé nohy obula fešné papučky s kožešinkou a vyrazila na popraviště. Ta strašně miloučká paní doktorka, zbožňovaná všemi studenty, stála ve dveřích do laboratoře a pouštěla hrůzu.
Naklusali jsme ke stolům s rozklepanými koleny a divným suchem v ústech.
Test byl překvapivě v pohodě. Dokonce jsem si ho dovolila odevzdat o něco dřív a jít se ven dopovat čokoládou. Hroznový cukr, který mi na posilněnou před zkouškou poskytla jedna spolužačka, totiž nestačil. Proti mozkomorům je totiž vždycky nejlepší čokoláda.
U preparátů jsem spoléhala na to, že si prostě sednu k nějaké sadě s nízkým číslem a bude to žůžo labůžo. Jenže vyučující na nás vyzráli, a čísla sad zakryli papírem, takže jsem vůbec netušila, kam si sedám. Prostě jsem si vybrala stůl s mikroskopem, který jsem znala.
V okamžiku, kdy jsem sundala papír z osudné sady a podívala se na její číslo, se mi za levým ramenem objevil takový ten rytíř z Indiana Jonese a poslední křížové výpravy a pravil: "Zvolilas... moudře."
Měla jsem kliku. Sada obsahovala dva naprosto nezaměnitelné preparáty (jícen a vaječník) a i ten zbytek se dal rozpoznat v podstatě na nejmenší zmenšení, i když jsem samozřejmě všechno kontrolovala dvakrát, než jsem lísteček s čísly preparátů odevzdala.
Deset z deseti, a Anička jde zase svačit. Tentokrát úspěšně likviduji banán, který mi po nevalné snídani přišel zvláště k duhu. Rozdělení ke zkoušejícím. Jdu k té, ke které jsem chtěla. Jupí! Nicméně nejsem v první trojičce, která jde na přípravu. Nepříjemné. To si asi počkám.
Čekání je nekonečné. Už tu zbývám jen já a jedna slečna z vedlejší skupiny. Kecáme o blbostech, když v tom se objeví schlíplý student a sdělí nám, že zkouší i profesor, který tam původně vůbec neměl být, a že ho právě vyhodil.
Pojala nás nesmírná hrůza, že bychom nemusely jít ke "své" zkoušející, a tak jsme se preventivně schovaly do šatny před laboratoří, kdyby profesorův asistent náhodou chodil kolem a vybíral "oběti" jako to bylo na velkých pitvách. On na histole vlastně žádný ze zkoušejících není zlý, ALE když už máte svoje jistý v podobě paní doktorky, která vás měla celý semestr na cvičení, fakt se vám nechce chodit ke zkoušejícímu, kterého jste viděli jen dvakrát na přednášce.
Z laboratoře vychází asistent "naší" zkoušející s tím, že jedna z nás dvou může jít už na přípravu. Pouštím svou kolegyňku před sebe a zůstávám poslední. Proklínám se za své gentlewomanství a zkouším, jestli se vejdu do jedné z těch šatních skříněk. Nevejdu.
Prosím panenku Marii a všechny svatý, abych si už mohla jít sednout na přípravu.
KONEČNĚ! Vpálím dovnitř jako raketa a ženu se ke krabičkám s otázkami. Je mi řečeno, že si budu tahat až za chvíli. Schlíple se usadím do rohu místnosti a čekám. Hlavně netáhnout vývodní pohlavní cesty, hlavně netáhnout vývodní pohlavní cesty... embryola je mi jednu, tu fakt umím.
"Tak si tahej," dojde ke mně konečně asistent a já s ulehčením hrabu do krabičky.
První embryola. Vývoj plodových obalů a vícečetná těhotenství. Nejlehčí otázka. Fak. Jsem naštvaná, protože jsem doufala, že embryolou si spravím známku, a s nejlehčí otázkou moc neprokážu, že to umím.
Táhnu histolu. Vývodní pohlavní cesty (žena), ovariální a menstruační cyklus. Někdo tam nahoře se zjevně dobře baví. Zatraceně, tohle jsem ve skriptech četla tak před týdnem. Dost dlouhá doba na to, aby to bylo překryto zapojením neuronů v isokortexu a stavbou vlasu.
Píšu si přípravu. Mám pocit, že tu histolu nemůžu dát pořádně dohromady, a že si trhnu příšernou ostudu. Slečna přede mnou odchází, zvedám se a na vratkých nohou kráčím k první lavici. Pod makeupem naštěstí není vidět, jak postupně zelenám. Kéž by tak zelenalo i to políčko v isu!
"Jé, vy jste ta co se nám vdala," vítá mě zkoušející. "A jakže se to teď vlastně jmenujete?"
Polknu. Tohle bych ještě mohla vědět. Odpovídám, zkoušející je spokojená. Byla bych ráda, kdyby mi za můj vrcholný výkon zapsala známku a nechala mě jít domů, ale ne, vážně chce slyšet, co jsem si napsala na přípravě.
Ech, tak nic. Mluvím, mluvím, jsem přerušována a doplňována. Moji milovanou embryologii, zatím jediný předmět, o němž můžu s čistým svědomím říct, že jsem se ho fakt naučila, utne v půlce s tím, že to stačí a že zkoušku mám.
"Píšu vám jedničku."
WAT?
Podávám zkoušející index, pro který si předtím samozřejmě musím zaběhnout do šatny, a nechávám si zapsat svoje první áčko z velké zkoušky. Cestou na oběd si pískám Bohemian rhapsody, protože si fakt nejsem jistá, jestli je to real life nebo just fantasy.
V průchodu k našemu bytu někdo napsal na zeď "WAR IS OVER". Hledím na ten nápis a říkám si - kéž by. Byla to jen malá bitva.
V létě čekají další. A horší.
V létě mě čeká final boss tohohle ročníku. Jen když na něj pomyslím, obloha se zatáhne a kolem proletí hejno vran.
The war is not over... not over yet.
Ale to neznamená, že si teď nedám horkou čokoládu, nohy hore a ruky za hlavu! Sorry, školo, začnu tě vnímat, až když to bude nezbytně nutné. Do té doby... netflix a chill.
Komentáře
Okomentovat