Malé bolístky
Asi jste ode mě zvyklí, že píšu v podstatě jenom veselé články. Že jsem taková vždycky veselá, vždycky střelená, bez zatěžujících starostí ohledně stavu světa, politiky, školy, zdraví a vůbec.
Chci, abyste věděli - zvlášť někteří z vás, kteří tohle čtete - že je normální nebýt vždycky veselá. Nebýt vždycky v klidu. Nebýt vždycky nad věcí.
Ono totiž být smutný a úplně v háji je někdy očišťující. Pláč je osvobozující. Moct si do něčeho pořádně kopnout a vyhodit něco z okna (opakovaně) je posilující. Vyběhnout na kopec a řvát z plných plic něco o všech fyziolozích světa a co přesně si můžou, zatímco se vám po tvářích koulí slzičky, protože máte už dost toho, jak se někteří lidi dělají lepší než jiní jen proto, že jsou zrovna v pozici, kdy vás můžou psychicky trápit a vy můžete jen držet hubu a krok, z nosu vám teče nudla až na bradu a smrdíte jako prase, protože deodorant skončil za pračkou a ta je zaseklá a nejde odtáhnout, je kombinací všech těch tří popsaných účinků.
Myslím, že na konci tohoto semestru - tedy spíš tohoto zkouškového - budu dokonale očištěná, osvobození a posílená. Haha.
Nechci, aby tenhle článek vyzněl jako dlouhá litanie na téma "druhý ročník medicíny je prostě hnusnej a myslím, že fyziologie je můj kryptonit", přestože bych takovou litanii asi teď právě chtěla napsat, protože pocity z několika posledních přednášek, současné snahy opakovat neurofyziolu a nějak zvládat i ostatní předměty jsou prostě strašný, ale jde mi tu o něco jiného.
Jde mi o to, že každý se na své cestě potkáme s kryptonitem. Někdy se zrníčkem, jindy s valounkem, jindy s obrovským balvanem ležícím přes většinu pruhů naší životní dálnice. Vtip je v tom, že když máme něco, co na nás působí jako kryptonit, znamená to, že jsme taky tak trochu superman, ne? A superman vždycky nakonec vyhraje. Takže jediné, co nám zbývá, je ten otravnej zelenej valounek vzít a odsunout z cesty. Bude to pravděpodobně bolet a vysaje to z nás spoustu síly, ale nakonec to zvládneme, protože i když to bolí a vypadá to, že je to nahovno, pořád je to mnohem lepší než před tím šutrem stát, zírat na něj a smířit se s tím, že nás prostě pomalu zlikviduje.
A to i když máme pocit, že nás prostě pomalu zlikviduje, protože je to podělanej stoprocentní kryptonit a my jsme asi jenom pětadvaceti procentní superman.
Hm. Jak to čtu, měla bych přestat mluvit v podobenstvích a začít se vyjadřovat nějak srozumitelně.
Asi se mi nechce.
Jde o to... že máme každý právo se někdy cítit slabý. Ne dost dobrý. Ne tak chytrý jako ostatní.
Někdy, když se poměřuju s lidmi kolem sebe, mám pocit, že pořád jen zaostávám, prohrávám, musím do všeho investovat úsilí, zatímco u nich to vypadá, jako by jen tak mávli kouzelným proutkem. Je to ve většině případů jen zdání, jak se dříve nebo později ukazuje. A i když náhodou není, co na tom doprdele záleží, že jste co se prospěchu týče někde v dolní třetině?
Jediné, o čem to vypovídá, je to, že prostě nemáte takovou kliku jako někdo, kdo se naučí tři otázky, dvě z nich si na zkoušce vytáhne, dá to a pak chodí kolem vás jak ten kohout na smětišti a tváří se, jak to bylo strašně lehký. Je v podstatě dobré nemít kliku - jen vás to donutí víc pracovat, víc se snažit. (... a víc vzteky brečet v koutku. Buďme realisti.)
Jo jo, tak to vypadá, že jsem napsala hoodně dlouhej článek naprosto o ničem, co? Sorry jako. Myslím, že si občas trochu toho filozofování můžu dovolit.
A co se fyziologie týče... Někdo to možná vzdá. Někdo možná podlehne tomu strachu, bezmoci, tomu pocitu, že jsme tak zoufale v právu... a přesto prohráváme. Někdo možná.
Dobrou noc.
Chci, abyste věděli - zvlášť někteří z vás, kteří tohle čtete - že je normální nebýt vždycky veselá. Nebýt vždycky v klidu. Nebýt vždycky nad věcí.
Ono totiž být smutný a úplně v háji je někdy očišťující. Pláč je osvobozující. Moct si do něčeho pořádně kopnout a vyhodit něco z okna (opakovaně) je posilující. Vyběhnout na kopec a řvát z plných plic něco o všech fyziolozích světa a co přesně si můžou, zatímco se vám po tvářích koulí slzičky, protože máte už dost toho, jak se někteří lidi dělají lepší než jiní jen proto, že jsou zrovna v pozici, kdy vás můžou psychicky trápit a vy můžete jen držet hubu a krok, z nosu vám teče nudla až na bradu a smrdíte jako prase, protože deodorant skončil za pračkou a ta je zaseklá a nejde odtáhnout, je kombinací všech těch tří popsaných účinků.
Myslím, že na konci tohoto semestru - tedy spíš tohoto zkouškového - budu dokonale očištěná, osvobození a posílená. Haha.
Nechci, aby tenhle článek vyzněl jako dlouhá litanie na téma "druhý ročník medicíny je prostě hnusnej a myslím, že fyziologie je můj kryptonit", přestože bych takovou litanii asi teď právě chtěla napsat, protože pocity z několika posledních přednášek, současné snahy opakovat neurofyziolu a nějak zvládat i ostatní předměty jsou prostě strašný, ale jde mi tu o něco jiného.
Jde mi o to, že každý se na své cestě potkáme s kryptonitem. Někdy se zrníčkem, jindy s valounkem, jindy s obrovským balvanem ležícím přes většinu pruhů naší životní dálnice. Vtip je v tom, že když máme něco, co na nás působí jako kryptonit, znamená to, že jsme taky tak trochu superman, ne? A superman vždycky nakonec vyhraje. Takže jediné, co nám zbývá, je ten otravnej zelenej valounek vzít a odsunout z cesty. Bude to pravděpodobně bolet a vysaje to z nás spoustu síly, ale nakonec to zvládneme, protože i když to bolí a vypadá to, že je to nahovno, pořád je to mnohem lepší než před tím šutrem stát, zírat na něj a smířit se s tím, že nás prostě pomalu zlikviduje.
A to i když máme pocit, že nás prostě pomalu zlikviduje, protože je to podělanej stoprocentní kryptonit a my jsme asi jenom pětadvaceti procentní superman.
Hm. Jak to čtu, měla bych přestat mluvit v podobenstvích a začít se vyjadřovat nějak srozumitelně.
Asi se mi nechce.
Jde o to... že máme každý právo se někdy cítit slabý. Ne dost dobrý. Ne tak chytrý jako ostatní.
Někdy, když se poměřuju s lidmi kolem sebe, mám pocit, že pořád jen zaostávám, prohrávám, musím do všeho investovat úsilí, zatímco u nich to vypadá, jako by jen tak mávli kouzelným proutkem. Je to ve většině případů jen zdání, jak se dříve nebo později ukazuje. A i když náhodou není, co na tom doprdele záleží, že jste co se prospěchu týče někde v dolní třetině?
Jediné, o čem to vypovídá, je to, že prostě nemáte takovou kliku jako někdo, kdo se naučí tři otázky, dvě z nich si na zkoušce vytáhne, dá to a pak chodí kolem vás jak ten kohout na smětišti a tváří se, jak to bylo strašně lehký. Je v podstatě dobré nemít kliku - jen vás to donutí víc pracovat, víc se snažit. (... a víc vzteky brečet v koutku. Buďme realisti.)
Jo jo, tak to vypadá, že jsem napsala hoodně dlouhej článek naprosto o ničem, co? Sorry jako. Myslím, že si občas trochu toho filozofování můžu dovolit.
A co se fyziologie týče... Někdo to možná vzdá. Někdo možná podlehne tomu strachu, bezmoci, tomu pocitu, že jsme tak zoufale v právu... a přesto prohráváme. Někdo možná.
Dobrou noc.
Komentáře
Okomentovat