B jako BOŽSKÁ. A teď ještě tu biochemii.

Tohle je první článek, u kterého jsem si nějak tak nerozmýšlela půl roku dopředu, co do něj budu psát. A to z jednoho prostého důvodu - protože jsem tak nějak nevěřila, že se tohle jako fakt může stát, a že jako fakt můžu udělat tu odpornou, démonickou fyziologii napoprvé. Ale je to tam. Jednou ranou. Goliáš je mrtvej. MÁM HOTOVOU FYZIOLOGII!! Popravdě, asi je to můj nejlepší den v životě. 

Jsem ten nejšťastnější člověk na světě. 

Pomalu vycházím z takové té "studentům nepřístupné" části ústavu, kde jsou jednotlivé kanclíky vyučujících a jakmile se za mnou zabouchnou dveře, spouštím vítězný taneček. Ani mi nějak extra nevadí, že mám na obou patách maxipuchýře; prostě si jen tak tančím. V indexu ještě teplá známka. Povoluje tonus sympatiku, probouzí se migrující motorický komplex v žaludku. Šupajdím si to na oběd. 

A vy byste asi chtěli slyšet, jak se tohle všechno semlelo, že? 

No. Nebudu kecat. Ještě včera večer jsem byla přesvědčená, že tohle jako fakt nepůjde. Dřela jsem na tom od začátku dubna a stejně jsem měla dojem, že nevím skoro nic. Navíc moje kámošky už samozřejmě měly fyziolu za sebou, takže jsem měla komu závidět. Jo, já vím, že závidět se nemá. A já jim to samozřejmě hrozně moc přála, ale... chtěla jsem to už taky mít za sebou.

Večerní depresi jsem zaháněla friscem a koukáním na Švestku. Asi po půl hodině jsem seznala, že na Cimrmany nemám den před zkouškou nervy a začala jsem si znovu procházet ty nejhrozivější otázky. Takže všechny.

Marnou snahu nacpat do hlavy ještě něco navíc jsem ukončila někdy kolem půl jedenácté, a zalezla jsem do sprchy. Samozřejmě mi došel můj autistický sprcháč, co používám vždycky. Špatné znamení? Jo, pak mi ještě zapadlo holítko za pračku. To prostě chceš. 

Před zkouškou zásadně nespím a ani tato noc nebyla žádnou výjimkou. Minimálně do půl třetí se mi honily před očima receptory sympatiku, faktory krevního srážení a fibrinolýzy a antigen-prezentující buňky. 

Probudila jsem se samozřejmě hodinu před budíkem, protože proč ne, že jo. To je totiž přesně to, co chceš. Můj sympatikus se probudil pochopitelně se mnou, takže okamžitě naběhla tachykardie, snížená produkce slin. Myslím, že jsem měla krevní tlak někde v hodnotách "dokonale napumpovaná pneumatika autobusu". Tak jsem teda vstala.

Tři dny stará kaiserka nebyla úplně ideální vyváženou snídaní, ale když jsem ji zalila černým čajem, dalo se to strávit.

Na silonce jsem objevila oko - ale až když jsem vyrazila z domu. No nic. Stáhnu si holt tu sukni trošku níž.

Příšerně foukalo a ocelově šedé nebe vypadalo, že se co nevidět roztrhne a vylije na mě celý bazén studeného deště, aby mi dalo najevo, jak jsem pitomá, neschopná a mokrá. 

Už jsem říkala, že příšerně foukalo? Takže když jsem dojela na kampus, měla jsem místo svého perfektně uhlazeného účesu na hlavě čapí hnízdo. Fujtajxl! Zkusila jsem si to na záchodkách trochu upravit, ale moc to nepomohlo. Aspoň ten čáp uletěl. Šťastlivec. Ten dělat zkoušku nemusí.

Test jsme začali psát o deset minut později, než jsme měli. Zase se mi krásně zkroutil, jak se mi báječně potily ruce. Ale výsledek dobrý. Dvacet ze dvaceti, Anička válí.

Anička tahá otázku na praktické. Jídelníček, zásady správné výživy. A dopytle. Tohle je přesně ta otázka, kterou jsem fakt, ale fakt nechtěla. Samá teorie, navíc vitamíny a vypisování energetických hodnot z tabulek. Blebleble. A jako zkoušející jsem si táhla samozřejmě taky tu, které jsem se bála.

Ale bylo to v pohodě. Dokonce ze mě byla vyloženě nadšená, že jsem jí jako řekla přesně to, co chtěla slyšet.

Pak mě poslala nahoru zase čekat, než přijdu na přípravu. Čekala jsem, že si tam posedím takovou hodinku, lehce něco zopáknu, uklidním se. HOUBY. Stihla jsem taktak natlačit banán do chřtánu (protože ta jedna kaiserka byla fakt málo a hlad se hlásil) a už jsem šla na řadu.

Táhla jsem si polygrafii a glomerulární filtraci + její regulace. Úplně "BOŽÍ" kombo. Jedno strašně moc kreslící, druhé zase hodně popisné. Navíc v té regulaci jsem měla totální guláš. Takový, že když jsem začínala psát přípravu, ve vzduchu zavoněla paprika a hovězí.

Nějak jsem si to nakreslila - ještě že jsem si s sebou vzala vícero barevných fixek, jinak bych byla někde - a pak jsem s hotovou přípravou mučivě dlouho čekala, než mě odvedou ke zkoušejícímu. Ptala jsem se, kdo mě bude zkoušet, řekli, že neví. Že to záleží kdo bude zrovna volný. To mi moc na klidu nepřidalo.

Nakonec jsem šla k docentce. Měla nasazený dokonalý pokerface; vůbec se nedalo odhadnout, jakou má náladu. Začala jsem s popisem té polygrafie, to se jí líbilo. A mně taky. Možná bych mohla mluvit jenom o té polygrafii...? Né? Ne. Stopla mě po pár větách, jakože super, že to umím, a ať pokračuju tou filtrací.

Opotila jsem se až někde víte kde, jak to řekla. S pocitem, že nervozitou asi exploduji, jsem začala popisovat, co jsem měla v přípravě.

Víte co? Ona je fakt dobrá v odhadování lidí. Okamžitě našla moje slabá "místečka" a zaměřila se na ně. Jak raptor v jurském parku, který prostě přesně ví, kam vás má seknout tím svým drápkem. Ale naváděla mě. Byla strašně ochotná, mnohem víc, než jsem čekala. Když jsem nebyla schopná pochopit její otázku, tak mi to dokonce i nakreslila. To byla fakt pecka. Už poučená od ostatních spolužáků jsem prostě pořád uvažovala nahlas, a po očku sledovala její reakce. Jak říkám, měla fakt poker face, ale když viděla, že se snažím, naváděla mě, kam bylo třeba.

Po asi deseti minutách glomerulování a filtrování mě totálně zradily sliny. Prostě došly. A jak známo z učebnic fyziologie, bez slin se dost špatně artikuluje. Poprosila jsem o pauzičku na pití. Bylo mi vyhověno. "To je ten sympatikus," okomentovala to zkoušející. "To se nám tu stává často."

"Jo jo, já vím, malé množství vysoce mucinózních slin," odpověděla jsem na to. Ten "vtip" jsem chtěla říct já. Vyloženě mi ho sebrala z jazyka. Ale aspoň že to vypadá, že jsme na stejné vlně.

Když ze mě dostala všechno, co uznala za vhodné, chvilku koukala na moji kartu a pak zapsala známku. Béčko. S tím, že na A to za ty chyby u regulačních mechanismů nevytáhnu.

V tu chvíli mi to bylo úplně šumák. Béčko je tak o sto procent lepší výsledek než jsem čekala!

Úplně dokonale rozklepanou rukou jí podávám index a koktavě děkuju. Gratuluje mi, pak mi podává papír s dotazníkem. Málem brečím štěstím. Ten dotazník vyplňují jen úspěšní studenti. Mám chuť tam všude místo odpovědí nakreslit srdíčka, ale fakt se snažím a něco tam napíšu. Odevzdávám, odcházím.

Pomalu vycházím z takové té "studentům nepřístupné" části ústavu, kde jsou jednotlivé kanclíky vyučujících a jakmile se za mnou zabouchnou dveře, spouštím vítězný taneček. Ani mi nějak extra nevadí, že mám na obou patách maxipuchýře; prostě si jen tak tančím. V indexu ještě teplá známka. Povoluje tonus sympatiku, probouzí se migrující motorický komplex v žaludku. Šupajdím si to na oběd. 

Jsem ten nejšťastnější člověk na světě.