Alelujáááá, prázdniny! Áňa má biochemii!
Je 4. července roku 2018, něco kolem páté odpolední. Před pouhými pár hodinami jsem udělala anatomii. Měla bych být nejspíš nechutně šťastná a spokojená, ale já ležím na posteli, čumím do stropu a brečím.
Brečím, protože jsem se podívala do studijního katalogu a došlo mi, že mě čeká druhák a s ním biochemie. A že jsem sice vyhrála jednu velkou bitvu, ale ta, které se příšerně bojím od okamžiku, kdy se v isu rozsvítila zelená ikonka "PŘIJATA", mě ještě čeká.
A já nemám sebemenší tušení, jak ji mám přežít.
Velice dobře si ten pocit pamatuju. Ten strach a smutek spojený s totálním zmatením z toho faktu, že bych přece měla být šťastná - vždyť mám po zkoušce, jediné, co mě ještě čeká, je latina, a tu dám přece i se zavřenýma očima. Přešlo mě to až po pár dnech, tak nějak se mi biochemii podařilo vytěsnit až kamsi do nejzapadlejšího koutu hlavy a celé prázdniny jsem ji prostě neřešila.
Oba dva semestry druhého ročníku jsem potom tak nějak biochemii stavěla až na druhé místo, protože fyziologie byla prostě zrádnější, bylo tam víc testů, víc nás s tím strašili, a navíc - přednášky nebyly v tak nekřesťanské hodiny jako ty biochemické, takže jsem na ně i byla ochotná chodit.
Hned v pátek po úspěšně zvládnuté fyziologii jsem se odměnila vytisknutím vypracovaných otázek do biochemie a zlehka jsem do nich nahlédla.
A zhrozila jsem se.
Celých prvních 47 otázek - v podstatě vzorec na vzorci. A všechny ty šílené názvy, které znějí strašně podobně, ale znamenají něco úplně jiného. Pojmy jako acetát, acetyl, acetoacetát, oxaloacetát, 2-oxoglutarát a všechny tyhle hnusy. I když jsem se vážně snažila během semestrů připravovat na semináře i na testy, nepamatovala jsem si v podstatě nic. Ani debilní vzorce aminokyselin.
Věděla jsem, že tomu musím dát maximum.
A věděla jsem, že to bude peklo.
Ale že k tomu dostanu zánět průdušek a strávím týden na antibiotikách a s horečkama, to jsem, přátelé, fakt nečekala. I přesto jsem pořád pracovala. Vlastně asi nejvíc za celou dobu svého studia, protože mi to FAKT MOC nešlo, a já se FAKT MOC bála.
Jo, bála jsem se i fyzioly, ale jinak - tam jsem prostě věděla, že tomu rozumím, že to umím, a že můj úspěch v podstatě závisí jen na tom, jak to zvládnu zkoušejícímu prodat, jak dobré kafe zkoušející po ránu měl, případně jestli si v trolejáku sednul, nebo ho ti hajzlíci malí jedoucí na kampus nepustili na jeho oblíbené místečko, nebo jestli mu ten kafomat u auly sám od sebe nesežral dvacku.
Jela jsem dvanáctky až čtrnáctky, hodiny a hodiny učení přerušované v podstatě jen pauzami na jídlo a na záchod. Budila jsem se každé ráno se slunkem, navíc moje super antibiotika měly jako nežádoucí účinek nespavost, takže toho spánku jsem si moc neužila. Byl to opravdu dost masakroidní měsíc.
Když jsem asi podesáté kreslila vzorec hemu a pořád jsem nebyla schopná nakreslit tam ty dvojné vazby správně, mrskla jsem otázkama do kouta a poprvé nahlas prohlásila, že to nemůžu zvládnout.
Úplně nejhorší byly dva dny před zkouškou.
Měla jsem hlavu jak meloun, těžce nadrcené vzorce mi vypadávaly i ušima. Jirka je po mně vždycky večer vysával, aby se nezašlapaly do koberce. Kuba, navrátivší se z Anglie, po ránu stoupl na vzorec karnitinu a zarazil si jeho -OH skupinu do palce levé nohy. No prostě žádnej med.
V noci před zkouškou jsem překvapivě usnula i přes krev divoce bušící v uších. Zdál se mi však sen o tom, jak jsem zaspala a termín jsem nestihla. Probudila jsem se celá vyděšená, úplně zpocená. Po zkontrolování času na mobilu jsem zjistila, že je pět ráno. Pomyslela jsem si, že v tuhle hodinu vážně vstávat nehodlám a strávila jsem další dvě hodiny neklidným převalováním sem a tam.
V sedm jsem to vzdala a zvedla se.
Nahodila jsem svůj tradiční zkouškový oděv a líčení (jo, mám svoji tradiční rtěnku, halenku i sukni. Taky boty, ale ty už se trochu rozpadají, takže příští zkouškový budu dost trpět, protože mě změny znervózňují) a vydala se do kuchyně, abych do totálně staženého žaludku narvala aspoň kaiserku.
Všimla jsem si, že se zastavily hodiny.
To mě znervóznilo ještě víc.
Kaiserka byla suchá a bez chuti. Zapila jsem ji černým čajem. Připadal mi černější než obvykle.
Protože jsem vstala docela brzo, měla jsem hodně času. Příliš mnoho času. Nervózně jsem si opakovala některé otázky, zjišťovala, že pořád strašně moc věcí nevím.
Vyrazila jsem z bytu deset minut před odjezdem trolejbusu, a když konečně přijel, stočila jsem se na jedno ze sedadel jako malá nervózní hromádka neštěstí. Tohle přece nemůžu zvládnout.
"Aničko, Aničko, proč nepíšeš ty domácí úkoly..."
"Ale paní profesorko, když já tu chemii nikdy nebudu potřebovat..."
Nikdy. Nebudu. Potřebovat. Ozvěna mých vlastních slov mi zní v hlavě, když trolejbus přijíždí na zastávku Univerzitní kampus a já na se zvedám na vratké nohy a vystupuju.
U auly se potkávám s kamarádkou. Rozhovor s ní mi příliš naděje nepřidává - mimo jiné zjišťuju, že dnes zkouší i ten zkoušející, kterého se bojím. Cestou ke skříňce fňukám.
Na Biochemický ústav jsem ze své skupiny dorazila jako první. Všude tma, nikde ani noha. Rychlá kontrola dat a časů na mobilu prokázala, že jsem tu správně, přesto jsem byla zatraceně nervózní. Nakonec ostatní dorazili.
V devět jsme začali psát test.
Myslela jsem, že s touhle částí nebudu mít problém.
Jenže biochemie je biochemie.
Na první čtení jsem na půlku otázek zírala jak zjara, prostě jsem vůbec nechápala, co po mně chtějí. Panický záchvat, panický záchvat!!! Hyperventilace, tachykardie, respirační alkalóza! Dýchej, dýchej! Ne počkej... nedýchej vlastně, a teď dýchej pomaleji! Táááák, hezky. A teď si ten test přečti ještě jednou.
Na druhé čtení jsem to už tak nějak zvládala. Vyplnila jsem odpovědi, asi u tří otázek jsem střílela od boku. Holka vedle mě ukládá test a končí. Neudělala ho. Moje nervozita roste. Znovu si to po sobě čtu.
Pane Bože, pane Bože, pane Bože! Jedna malá rezavá ne moc dobrá katolička tě teď vážně vážně vážně moc potřebuje, prosím ať to vyjde!
Ukládám test.
Dvacet bodů. Doprčic, někde tam je pět chyb. Značím si otázky, které jsem nevěděla, na šmírák, co jsme dostali. U východu z místnosti mi ho asistentka sprostě sebere. Do prkvančic! Já potřebuju vědět, kde ty chyby mám, diskuze o testu je součástí zkoušky!
Dýchej, dýchej.
Dohledávám správné odpovědi ve vypracovaných otázkách. Ty tři, co jsem nevěděla, nacházím. Samozřejmě jsem je tipla blbě. Ty další dvě jsou mi záhadou.
Jsme zavoláni zpátky a rozlosováni ke zkoušejícím.
Samozřejmě jdu k tomu, kterého se bojím nejvíc.
Moje naděje na úspěšné zvládnutí zkoušky právě spadly někam k nule.
Jím banán. Na žal.
Netrvá to ani půl hodiny a zkoušející mě volá na přípravu. Táhnu si otázky.
Syntéza hemu. Hmm, bezva, jedna z nejtěžších otázek první série. Syntéza kolagenu. Hmmmmm, nejspíš nejtěžší otázka druhé série. Syntéza glukokortikoidů. TO SI SNAD DĚLÁŠ PRDEL?!
Kdesi v pozadí slyším chechot nebeského chóru, který jsem před chvílí žádala o pomoc. Připadám si jako v sitcomu.
Píšu si přípravu. Překvapeně zjišťuju, že i když jsou to hnusné otázky, jsou to taky jedny z těch otázek, které si pamatuju nejvíc. Prostě - jak byly tak odporné, hodně jsem se jim věnovala. Trochu tápu v regulacích a mám problém nakreslit příčné můstky v kolagenu, ale jinak to jde.
Na přípravě hustě popíšu a pokreslím sedm stran papíru.
Můj zkoušející právě vyhodil jednu slečnu. Prohlásil, že tyhle znalosti by měla mít už ze střední školy. Cítím, jak se mi opotilo čelo.
"Aničko, Aničko... proč jen si nepíšeš ty úkoly..."
"Když já to nebudu potřebovat... nebudu potřebovat... nikdy nebudu potřebovat..."
Zkoušející odchází, zjevně se někam uklidnit.
Když se vrací, zrovna končím s přípravou. Necítím se vůbec připraveně. Mám tep tak sto čtyřicet a v ústech sucho.
"Můžu si jít pro vodu?" zahajuju zkoušení obligátní větou. "Když on se mi aktivoval sympatikus... to už je takový kolorit, zkouška začíná a Kouřilová nemá sliny," vysvětluju.
Zkoušející se chichotá. Pobavila jsem ho.
"No vidíte, jak si to umíte hezky vysvětlit. To ne každý student ví, že se mu aktivoval sympatikus a proto nemůže mluvit," směje se.
Vlastně takhle zblízka už nevypadá tak strašidelně.
Vedeme krátkou debatu o nervozitě a o povahách. Pak ho překvapuju tím, že už vím o některých chybách v testu. Rychle ho proletí a pak začíná zkoušení.
Sypu ze sebe všechno co vím, snažím se to propojovat s fyziologií, s histologií, prostě se vším co někde vyhrabu. Vzorec hemu mám správně. Jsem pochválena.
Nějak přežívám doplňující otázky.
Kolagen. Snažím se tvářit co nejvíc sebevědomě a prostě to okecat. Vyšlo to. Doplňující otázky mě táhnou zpět k histologii, zodpovídám je jak nejlíp umím.
Glukokortikoidy mě potrápí nejvíc.
Zkoušející chce vědět regulační enzymy a jak přesně jsou regulovány. Jakž takž to dám dohromady, ale pořád není spokojený. Omlouvám se, že líp to nepůjde.
"Ale no tak, já tu furt přemýšlím nad známkou, tak mě už přesvědčte."
Pokorně přiznávám, že pokud to není rozdíl E nebo F, klidně si vezmu tu horší, protože to ze sebe prostě už nedostanu.
"Ale já vám to áčko vážně chci dát!"
Padá mi huba.
Co že mi chce dát?
Ech. Jéžinkote. Všechno ve mně křičí "vezmi béčko a táhni" - všechno kromě mojí pomalu se k zemi sunoucí dolní čelisti, která najednou s vypětím všech sil zaskočí zpět do pantu a pomůže mi zartikulovat: "Měla jsem hodně dobré výsledky přes semestr." Nech toho, nebo nedostaneš nic, neblbni! Držko držkatá.
"Já to vidím," odpovídá zkoušející.
"Ale mně to béčko fakt nevadí, s těmihle otázkami je to super známka," uklidňuju jeho i svou nevymáchanou čelist.
"Tak mi dejte index."
Dávám. Úplně zpocenou rukou.
"Víte, kdybyste mi dal áčko, tak mi to stejně nikdo neuvěří," říkám.
"Asi bude muset," podává mi index zpět. S ÁČKEM.
Jééééžišku na křížku! Pane Bože a všichni svatí a světice co jsem vzývala za bezesných nocí, dííííík! Zní to jako vtip. Jako sen. Koktavě děkuju a pakuju se z místnosti.
Volám to mámě. Na druhé straně telefonu je několik dlouhých vteřin ticha. Pak se ozve: "Jsem strašně pyšná."
Ty jsi pyšná? Já jdu po chodbě a naparuju se jak holub!
...
Dalších několik hodin je silně rozmazaných a celkově zahalených tajemstvím endorfinů. Odpoledne zjišťuju, že jsem v rauši koupila totálně šílené boty a zářivě růžové tričko. Jo, a domluvila si kadeřnici. Budu si barvit vlasy na modro.
Je 4. července roku 2019, něco kolem páté odpolední. Ležím na posteli a čumím do stropu. Kdyby mi před rokem někdo řekl, že zvládnu fyziologii i biochemii napoprvé, a na B a A, asi bych ho hnala k psychiatrovi. Ale ono se to vážně stalo.
Jsem šťastná? Jsem zatraceně šťastná.
Na zeď vedlejšího domu někdo začátkem září načmáral nápis War is over. Chodila jsem kolem něj celé dva semestry a vždycky jsem si říkala, kdy asi skončí ta moje válka, ten věčný boj uvnitř mě samotné - kdy sama sobě dokážu, že na tu medicínu, na obor, který vážně strašně moc miluju, vážně mám. Kdy se konečně dokážu nadechnout s pocitem, že tam patřím.
Je to dneska.
Dneska jsem zabila svého démona.
Můj strašný strach, že mě dožene moje flákačství ze střední, že doplatím na svou nebetyčnou pýchu a ignoranství, se kterým jsem přistupovala k většině předmětů včetně chemie, je pryč. Protože dneska jsem si dokázala, že když se zakousnu, dokážu pracovat i víc než jiní. Že dokážu pochopit i fakt složité věci, když vážně chci a opravdu se snažím.
War is over; vyhrála jsem. Jsem ve třeťáku a už si nepřipadám jako někdo, kdo měl jen příšernou kliku, že ho vzali na průměr, a kdo jen čeká, až ho někdo vyhodí za límec z přednáškového sálu.
Vyhrála jsem sama nad sebou.
Přede mnou se rozkládá pohled na celý svět. A já vím, že když nepřestanu pracovat, můžu si z něj vzít cokoliv budu chtít.
A teď mě omluvte, jdu plánovat invazi do New Yorku. To je totiž něco, co každý správný záporák musí aspoň jednou za život zkusit, a já... já letos hodlám využít toho, že je Spiderman tak trochu Far from home, a užiju si trochu blbnutí v jeho městě. Muhahahaha!
Brečím, protože jsem se podívala do studijního katalogu a došlo mi, že mě čeká druhák a s ním biochemie. A že jsem sice vyhrála jednu velkou bitvu, ale ta, které se příšerně bojím od okamžiku, kdy se v isu rozsvítila zelená ikonka "PŘIJATA", mě ještě čeká.
A já nemám sebemenší tušení, jak ji mám přežít.
Velice dobře si ten pocit pamatuju. Ten strach a smutek spojený s totálním zmatením z toho faktu, že bych přece měla být šťastná - vždyť mám po zkoušce, jediné, co mě ještě čeká, je latina, a tu dám přece i se zavřenýma očima. Přešlo mě to až po pár dnech, tak nějak se mi biochemii podařilo vytěsnit až kamsi do nejzapadlejšího koutu hlavy a celé prázdniny jsem ji prostě neřešila.
Oba dva semestry druhého ročníku jsem potom tak nějak biochemii stavěla až na druhé místo, protože fyziologie byla prostě zrádnější, bylo tam víc testů, víc nás s tím strašili, a navíc - přednášky nebyly v tak nekřesťanské hodiny jako ty biochemické, takže jsem na ně i byla ochotná chodit.
Hned v pátek po úspěšně zvládnuté fyziologii jsem se odměnila vytisknutím vypracovaných otázek do biochemie a zlehka jsem do nich nahlédla.
A zhrozila jsem se.
Celých prvních 47 otázek - v podstatě vzorec na vzorci. A všechny ty šílené názvy, které znějí strašně podobně, ale znamenají něco úplně jiného. Pojmy jako acetát, acetyl, acetoacetát, oxaloacetát, 2-oxoglutarát a všechny tyhle hnusy. I když jsem se vážně snažila během semestrů připravovat na semináře i na testy, nepamatovala jsem si v podstatě nic. Ani debilní vzorce aminokyselin.
Věděla jsem, že tomu musím dát maximum.
A věděla jsem, že to bude peklo.
Ale že k tomu dostanu zánět průdušek a strávím týden na antibiotikách a s horečkama, to jsem, přátelé, fakt nečekala. I přesto jsem pořád pracovala. Vlastně asi nejvíc za celou dobu svého studia, protože mi to FAKT MOC nešlo, a já se FAKT MOC bála.
Jo, bála jsem se i fyzioly, ale jinak - tam jsem prostě věděla, že tomu rozumím, že to umím, a že můj úspěch v podstatě závisí jen na tom, jak to zvládnu zkoušejícímu prodat, jak dobré kafe zkoušející po ránu měl, případně jestli si v trolejáku sednul, nebo ho ti hajzlíci malí jedoucí na kampus nepustili na jeho oblíbené místečko, nebo jestli mu ten kafomat u auly sám od sebe nesežral dvacku.
Jela jsem dvanáctky až čtrnáctky, hodiny a hodiny učení přerušované v podstatě jen pauzami na jídlo a na záchod. Budila jsem se každé ráno se slunkem, navíc moje super antibiotika měly jako nežádoucí účinek nespavost, takže toho spánku jsem si moc neužila. Byl to opravdu dost masakroidní měsíc.
Když jsem asi podesáté kreslila vzorec hemu a pořád jsem nebyla schopná nakreslit tam ty dvojné vazby správně, mrskla jsem otázkama do kouta a poprvé nahlas prohlásila, že to nemůžu zvládnout.
Úplně nejhorší byly dva dny před zkouškou.
Měla jsem hlavu jak meloun, těžce nadrcené vzorce mi vypadávaly i ušima. Jirka je po mně vždycky večer vysával, aby se nezašlapaly do koberce. Kuba, navrátivší se z Anglie, po ránu stoupl na vzorec karnitinu a zarazil si jeho -OH skupinu do palce levé nohy. No prostě žádnej med.
V noci před zkouškou jsem překvapivě usnula i přes krev divoce bušící v uších. Zdál se mi však sen o tom, jak jsem zaspala a termín jsem nestihla. Probudila jsem se celá vyděšená, úplně zpocená. Po zkontrolování času na mobilu jsem zjistila, že je pět ráno. Pomyslela jsem si, že v tuhle hodinu vážně vstávat nehodlám a strávila jsem další dvě hodiny neklidným převalováním sem a tam.
V sedm jsem to vzdala a zvedla se.
Nahodila jsem svůj tradiční zkouškový oděv a líčení (jo, mám svoji tradiční rtěnku, halenku i sukni. Taky boty, ale ty už se trochu rozpadají, takže příští zkouškový budu dost trpět, protože mě změny znervózňují) a vydala se do kuchyně, abych do totálně staženého žaludku narvala aspoň kaiserku.
Všimla jsem si, že se zastavily hodiny.
To mě znervóznilo ještě víc.
Kaiserka byla suchá a bez chuti. Zapila jsem ji černým čajem. Připadal mi černější než obvykle.
Protože jsem vstala docela brzo, měla jsem hodně času. Příliš mnoho času. Nervózně jsem si opakovala některé otázky, zjišťovala, že pořád strašně moc věcí nevím.
Vyrazila jsem z bytu deset minut před odjezdem trolejbusu, a když konečně přijel, stočila jsem se na jedno ze sedadel jako malá nervózní hromádka neštěstí. Tohle přece nemůžu zvládnout.
"Aničko, Aničko, proč nepíšeš ty domácí úkoly..."
"Ale paní profesorko, když já tu chemii nikdy nebudu potřebovat..."
Nikdy. Nebudu. Potřebovat. Ozvěna mých vlastních slov mi zní v hlavě, když trolejbus přijíždí na zastávku Univerzitní kampus a já na se zvedám na vratké nohy a vystupuju.
U auly se potkávám s kamarádkou. Rozhovor s ní mi příliš naděje nepřidává - mimo jiné zjišťuju, že dnes zkouší i ten zkoušející, kterého se bojím. Cestou ke skříňce fňukám.
Na Biochemický ústav jsem ze své skupiny dorazila jako první. Všude tma, nikde ani noha. Rychlá kontrola dat a časů na mobilu prokázala, že jsem tu správně, přesto jsem byla zatraceně nervózní. Nakonec ostatní dorazili.
V devět jsme začali psát test.
Myslela jsem, že s touhle částí nebudu mít problém.
Jenže biochemie je biochemie.
Na první čtení jsem na půlku otázek zírala jak zjara, prostě jsem vůbec nechápala, co po mně chtějí. Panický záchvat, panický záchvat!!! Hyperventilace, tachykardie, respirační alkalóza! Dýchej, dýchej! Ne počkej... nedýchej vlastně, a teď dýchej pomaleji! Táááák, hezky. A teď si ten test přečti ještě jednou.
Na druhé čtení jsem to už tak nějak zvládala. Vyplnila jsem odpovědi, asi u tří otázek jsem střílela od boku. Holka vedle mě ukládá test a končí. Neudělala ho. Moje nervozita roste. Znovu si to po sobě čtu.
Pane Bože, pane Bože, pane Bože! Jedna malá rezavá ne moc dobrá katolička tě teď vážně vážně vážně moc potřebuje, prosím ať to vyjde!
Ukládám test.
Dvacet bodů. Doprčic, někde tam je pět chyb. Značím si otázky, které jsem nevěděla, na šmírák, co jsme dostali. U východu z místnosti mi ho asistentka sprostě sebere. Do prkvančic! Já potřebuju vědět, kde ty chyby mám, diskuze o testu je součástí zkoušky!
Dýchej, dýchej.
Dohledávám správné odpovědi ve vypracovaných otázkách. Ty tři, co jsem nevěděla, nacházím. Samozřejmě jsem je tipla blbě. Ty další dvě jsou mi záhadou.
Jsme zavoláni zpátky a rozlosováni ke zkoušejícím.
Samozřejmě jdu k tomu, kterého se bojím nejvíc.
Moje naděje na úspěšné zvládnutí zkoušky právě spadly někam k nule.
Jím banán. Na žal.
Netrvá to ani půl hodiny a zkoušející mě volá na přípravu. Táhnu si otázky.
Syntéza hemu. Hmm, bezva, jedna z nejtěžších otázek první série. Syntéza kolagenu. Hmmmmm, nejspíš nejtěžší otázka druhé série. Syntéza glukokortikoidů. TO SI SNAD DĚLÁŠ PRDEL?!
Kdesi v pozadí slyším chechot nebeského chóru, který jsem před chvílí žádala o pomoc. Připadám si jako v sitcomu.
Píšu si přípravu. Překvapeně zjišťuju, že i když jsou to hnusné otázky, jsou to taky jedny z těch otázek, které si pamatuju nejvíc. Prostě - jak byly tak odporné, hodně jsem se jim věnovala. Trochu tápu v regulacích a mám problém nakreslit příčné můstky v kolagenu, ale jinak to jde.
Na přípravě hustě popíšu a pokreslím sedm stran papíru.
Můj zkoušející právě vyhodil jednu slečnu. Prohlásil, že tyhle znalosti by měla mít už ze střední školy. Cítím, jak se mi opotilo čelo.
"Aničko, Aničko... proč jen si nepíšeš ty úkoly..."
"Když já to nebudu potřebovat... nebudu potřebovat... nikdy nebudu potřebovat..."
Zkoušející odchází, zjevně se někam uklidnit.
Když se vrací, zrovna končím s přípravou. Necítím se vůbec připraveně. Mám tep tak sto čtyřicet a v ústech sucho.
"Můžu si jít pro vodu?" zahajuju zkoušení obligátní větou. "Když on se mi aktivoval sympatikus... to už je takový kolorit, zkouška začíná a Kouřilová nemá sliny," vysvětluju.
Zkoušející se chichotá. Pobavila jsem ho.
"No vidíte, jak si to umíte hezky vysvětlit. To ne každý student ví, že se mu aktivoval sympatikus a proto nemůže mluvit," směje se.
Vlastně takhle zblízka už nevypadá tak strašidelně.
Vedeme krátkou debatu o nervozitě a o povahách. Pak ho překvapuju tím, že už vím o některých chybách v testu. Rychle ho proletí a pak začíná zkoušení.
Sypu ze sebe všechno co vím, snažím se to propojovat s fyziologií, s histologií, prostě se vším co někde vyhrabu. Vzorec hemu mám správně. Jsem pochválena.
Nějak přežívám doplňující otázky.
Kolagen. Snažím se tvářit co nejvíc sebevědomě a prostě to okecat. Vyšlo to. Doplňující otázky mě táhnou zpět k histologii, zodpovídám je jak nejlíp umím.
Glukokortikoidy mě potrápí nejvíc.
Zkoušející chce vědět regulační enzymy a jak přesně jsou regulovány. Jakž takž to dám dohromady, ale pořád není spokojený. Omlouvám se, že líp to nepůjde.
"Ale no tak, já tu furt přemýšlím nad známkou, tak mě už přesvědčte."
Pokorně přiznávám, že pokud to není rozdíl E nebo F, klidně si vezmu tu horší, protože to ze sebe prostě už nedostanu.
"Ale já vám to áčko vážně chci dát!"
Padá mi huba.
Co že mi chce dát?
Ech. Jéžinkote. Všechno ve mně křičí "vezmi béčko a táhni" - všechno kromě mojí pomalu se k zemi sunoucí dolní čelisti, která najednou s vypětím všech sil zaskočí zpět do pantu a pomůže mi zartikulovat: "Měla jsem hodně dobré výsledky přes semestr." Nech toho, nebo nedostaneš nic, neblbni! Držko držkatá.
"Já to vidím," odpovídá zkoušející.
"Ale mně to béčko fakt nevadí, s těmihle otázkami je to super známka," uklidňuju jeho i svou nevymáchanou čelist.
"Tak mi dejte index."
Dávám. Úplně zpocenou rukou.
"Víte, kdybyste mi dal áčko, tak mi to stejně nikdo neuvěří," říkám.
"Asi bude muset," podává mi index zpět. S ÁČKEM.
Jééééžišku na křížku! Pane Bože a všichni svatí a světice co jsem vzývala za bezesných nocí, dííííík! Zní to jako vtip. Jako sen. Koktavě děkuju a pakuju se z místnosti.
Volám to mámě. Na druhé straně telefonu je několik dlouhých vteřin ticha. Pak se ozve: "Jsem strašně pyšná."
Ty jsi pyšná? Já jdu po chodbě a naparuju se jak holub!
...
Dalších několik hodin je silně rozmazaných a celkově zahalených tajemstvím endorfinů. Odpoledne zjišťuju, že jsem v rauši koupila totálně šílené boty a zářivě růžové tričko. Jo, a domluvila si kadeřnici. Budu si barvit vlasy na modro.
Je 4. července roku 2019, něco kolem páté odpolední. Ležím na posteli a čumím do stropu. Kdyby mi před rokem někdo řekl, že zvládnu fyziologii i biochemii napoprvé, a na B a A, asi bych ho hnala k psychiatrovi. Ale ono se to vážně stalo.
Jsem šťastná? Jsem zatraceně šťastná.
Na zeď vedlejšího domu někdo začátkem září načmáral nápis War is over. Chodila jsem kolem něj celé dva semestry a vždycky jsem si říkala, kdy asi skončí ta moje válka, ten věčný boj uvnitř mě samotné - kdy sama sobě dokážu, že na tu medicínu, na obor, který vážně strašně moc miluju, vážně mám. Kdy se konečně dokážu nadechnout s pocitem, že tam patřím.
Je to dneska.
Dneska jsem zabila svého démona.
Můj strašný strach, že mě dožene moje flákačství ze střední, že doplatím na svou nebetyčnou pýchu a ignoranství, se kterým jsem přistupovala k většině předmětů včetně chemie, je pryč. Protože dneska jsem si dokázala, že když se zakousnu, dokážu pracovat i víc než jiní. Že dokážu pochopit i fakt složité věci, když vážně chci a opravdu se snažím.
War is over; vyhrála jsem. Jsem ve třeťáku a už si nepřipadám jako někdo, kdo měl jen příšernou kliku, že ho vzali na průměr, a kdo jen čeká, až ho někdo vyhodí za límec z přednáškového sálu.
Vyhrála jsem sama nad sebou.
Přede mnou se rozkládá pohled na celý svět. A já vím, že když nepřestanu pracovat, můžu si z něj vzít cokoliv budu chtít.
A teď mě omluvte, jdu plánovat invazi do New Yorku. To je totiž něco, co každý správný záporák musí aspoň jednou za život zkusit, a já... já letos hodlám využít toho, že je Spiderman tak trochu Far from home, a užiju si trochu blbnutí v jeho městě. Muhahahaha!
Komentáře
Okomentovat