Zkouška z otorhinolarynblablablué

 Otorhinolagyrnolologie. Do háje. Ještě jedno. Orothinolary... Ok, zase špatně. Oto. Rhino. Laryngo. Logie. Ha, a jsme doma. K oboru "ušní, nosní, krční" jsem od začátku přistupovala s jistou ostražitostí. Pamatovala jsem totiž na všechny ty škaredé zkušenosti, které jsem získala při návštěvách ordinací nesoucích tento název. V dětství jsem si totiž infekcí v oblasti horních dýchacích cest a uší užila víc, než by mi bylo milo. Při oznámení, že vzhledem k omezení výuky na pacientech (protože covid, covid everywhere), si praktické ORL vyšetření vyzkoušíme na sobě navzájem, se aktivoval můj vysoce citlivý dávicí reflex a všechny obranné systémy bily na poplach. 

Hele, strachům je třeba čelit, ne před nimi utíkat, pomyslím si. Myslím si to až do doby, než mi kolegyně strká do krku výhružně se lesknoucí laryngoskopické zrcátko a já ji s hrůzou v očích odstrkuju pryč. Přírodu neoblbneš. Když to nejde, tak to nejde. Ale snažila jsem se, ne?

Musí se nechat, že ORL bylo jedním z mála předmětů, který se snažil nám opravdu dát do praxe co nejvíc, a to i za značně komplikujících podmínek letošního roku. Viděli jsme živé pacienty, osahali jsme si nástroje, pustili nám videozáznamy z operací. S nahranými přednáškami v isu se to zkrátka nedá srovnávat, i když, na druhou stranu, díky bohu aspoň za ty nahrávky - když si vzpomenu, že v minulém semestru v některých předmětech nehnuli ani prstem a nechali nás se v tom prostě plácat a pak hurá na zkoušku, je to podstatné zlepšení.

Po přednáškách, které vzhledem k situaci probíhaly v SIMU, jsme dokonce dostali od paní doktorky seznam otázek ke zkoušce. Neuvěřitelné! Byl sice jiný, než ten loňský, ale nevadí - rozhodly jsme se s kámoškami vypracovat nové otázky tak, aby to odpovídalo.

Když jsme měly hotovo, dopsáno, vytištěno a začínaly jsme se učit, přišel jeden kolega ze zkoušky s tím, že se zkoušelo podle starých otázek. Jakto?! Prý se situace řeší, budeme informováni. Ale žádné informace nepřišly a o týden později se zkoušelo znovu podle starých otázek. Vzhledem k tomu, že se můj termín 10. prosince blížil mílovými kroky, vytiskla jsem starý seznam a skripta z dětské nemocnice a začala obojí kombinovat s našimi výpracky.

Od školy jsme během semestru celkově dostávali pořádně na frak. Část lidí lítala po nemocnicích kvůli pracovní povinnosti, jiní, jako třeba já, učili prváky v SIMU, a když jsme se náhodou připojili k povětšinou online probíhající blokové výuce, ještě jsme byli seřváni, že jsme naprosto nepoužitelní, neplníme úkoly a neumíme napsat jednoduché testy, které VŠICHNI OSTATNÍ ZVLÁDAJÍ. Zkrátka studijní prostředí nic moc. Ze čtyř kamarádek, které se na začátku listopadu přihlásily na předtermín z ORL, jsme tam nakonec zbyly jen dvě. Já byla ta, která měla termín o dva dny později, takže když kámoška zkoušku úspěšně zdolala (a ano, pořád se zkouší podle starých otázek, Áňo), musela jsem se doma ještě 48 hodin klepat strachy, jestli to dám taky.

Ono se to řekne, předmět za dva kredity, to přece nic není. Jenže ORL současně byla první ústní zkouška v druhé polovině mého studia, první klinický předmět, který jsem měla zakončit, a tak jsem měla docela nahnáno. Večer před zkouškou ke mně navíc doputovala informace, ať si radši vezmu šaty, že prý sekretářka z ORL příšerně znepříjemňuje život zkoušeným děvčatům v kostýmku, což mě dost znervóznilo. V zimě šaty nenosím, zvlášť ne na zkoušky. Ne, že bych měla něco proti klasické dámské módě, spíš jsem prostě jen zatraceně zimomřivá a když mrznu, tak mi to nemyslí.

Takže jsem na ORL vyrazila v černém kalhotovém kostýmu, sekretářka nesekretářka. Na místě jsem byla jako první (pochopitelně, že jo, kdo jiný by chodil půl hodiny dopředu) a profesor, který nás měl zkoušet, mě upozornil, že mám zazvonit na sekretářku (tu zlou) až se na chodbě sejdeme všichni, kdo jsme na termín přihlášeni.

Brzy jsem zjistila, že tu budu jediná v kalhotech. Totiž, jediná ženská v kalhotech, ten jediný borec, co s námi byl zkoušen, je měl pochopitelně taky. Jakmile jsme se sešli všichni, odvážně jsem zazvonila na sekretářku a o krok ustoupila, aby neměla můj zarespirátorovaný ksicht těsně před obličejem, až otevře dveře.

Ten krok zpět byla ovšem strategická chyba, neboť se ukázalo, že žádná sekretářka nevyjde - to my máme jít dovnitř, což signalizoval bzučák ohlašující, že jsou dveře otevřeny. Než jsem stihla vzít za kliku, bylo po bzučáku. Zvoním znovu. Bzučák se ozve zase. Zdá se mi to, nebo zní podstatně popuzeněji? Otevírám dveře a celá naše pětičlenná skupinka vchází dovnitř.

"Dobrý den, my jdeme na zkoušku, chtěli jsme se zeptat, kam máme..." začínám nejslušněji, jak dovedu.

Paní sekretářka se tváří, jako kdybych ji ve čtyři ráno probudila z tvrdého spánku, tedy dost nakvašeně. "A na jakou zkoušku jako jdete?"

"No... z otorhinolarblgularg... ech, totiž" - vzdávám snahu o souvislé vyjadřování - "Na zkoušku z ORL," vysvětluji. Zbytek skupinky zaraženě mlčí.

"A co je napsáno tady na těch dveřích? UMÍTE PÍSMENKA?!" táže se ta sekretářka tónem, který naznačuje, že by ze mě nejradši udělala dvě malý.

"N-na těch dveřích je napsáno s-sekretariát dětské ORL?" odpovídám zmateně. Vůbec nechápu, o co jí jde, což zřejmě nechápe ani zbytek skupiny. Sekretářka nicméně popuzeně vstává a vede nás do učebny. "Vás je strašně moc, no to nevím teda, jak vás pan profesor bude zkoušet..." komentuje si zřejmě spíš pro sebe, než pro nás.

Bílí jako stěny vcházíme do učebny a odkládáme si věci bokem. "Pojďte si tahat otázky," žádá paní sekretářka. Postupně si všichni losujeme ze tří hromádek, z každé bereme jeden papírek. "No co se tváříte tak nešťastně? Tady se přece skoro nevyhazuje... a vy jdete všichni jak na pohřeb..." poznamenává sekretářka. Najednou to zní, jako by nás chtěla podpořit, což nás mate ještě víc. "Já být vámi, tak si na zkoušku beru barevné oblečení, ne černé... ORL, taková radostná zkouška!" prohlašuje a povzneseně odchází.

Wow. Zatím to teda moc radostně nevypadalo. Píšu si přípravu. Moc to nejde, protože v učebně nejsou stoly, ale jen takové židličky s ministolkem na opěradle a na tom se píše fakt mizerně. Po jedné větě mi dopíše pero. Sakra. Tahám propisku. Padá mi na zem. Shýbám se pro ni, přičemž mi ze stolku sjede papír s přípravou. Znovu zasakruji. Pak už to nějak jde.

Táhla jsem chronické záněty středního ucha, nádory slinných žláz a nádory orbity (to je očnice, nikoliv oběžná dráha, po které se naše krásná modrá planeta pohybuje kolem sluníčka, jak by někoho mohlo napadnout). Nádory orbity jsou profesorova oblíbená otázka, takže jsem značně nervózní.

Po necelé půlhodince přichází profesor. Odevzdáváme protokoly, kde jsou naše jména a otázky, které jsme si táhli. "To je divné... tady si dva lidi vytáhli stejnou otázku!" diví se profesor. No to ne! Snad nebude žádná rychlozměna na poslední chvíli?! Snad to není jedna z mých otázek?!

"Jakou otázku, pane profesore?" ptá se odvážně jedna z děvčat.

"Meniérova choroba," odpovídá profesor. Úlevně si oddechnu. Ta kolegyně, které se ptala, a ještě jedna další svorně zezelenají. "No, uděláme to tak, že vy půjdete za dveře," ukáže na tu bližší z obou dívek. "A vás si vyzkouším. A pak se prohodíte."

Uff, takže se to nakonec obejde bez větších potíží. Profesor zkouší tak, že se každého zeptá na jednu ze tří otázek, potom klade doplňující dotazy a následně jede nové kolo. V prvním kole odpovídám jako poslední - celkem slušně.

Ve druhém kole přijdu na řadu dřív a mluvím o těch nádorech orbity. Profesor ze mě tahá chirurgicko-anatomické znalosti, které nemám. "No, že byste mě nějak nadchla, to se říct nedá," komentuje můj výkon. Červenám se. Sakra!!

Do třetího kola vstupuju se zoufalou snahou udržet si reputaci. Nádory slinných žláz popíšu, jak nejlíp to jde, ale profesor se ptá na sialolithiázu a opět na chirurgické řešení. Nevím. Snažím se improvizovat. Profesor mě navádí jako maják loď do bezpečného přístavu hotové zkoušky, ale já mám pocit, že v tom pěkně pluju a všude kolem je zatracená mlha a vlnobití.

"Slečno, vyberte si otázku, kterou umíte nejlépe, rozhoduju se mezi známkami," požádá profesor kolegyni vedle mě. Ke mně neříká nic a mezitím dozkušuje toho jediného medika, který má stejně jako já kalhoty. Pak se vrací k té slečně vedle mě. "Výborně, dejte mi všichni indexy... totiž až na vás," kývá na mě. "Vy mi ještě řekněte něco k otoskleróze."

Doprdele. S vědomím, že mi pravděpodobně jde o kejhák, protože si neřekl o můj index, začínám koktat, co si pamatuju o otoskleróze. Ostatní zkoušení se už spokojeně balí, šustí indexy a oblékají si kabáty. A já v tom šrumci rozklepaným hlasem řeším, jak se chirurgicky léčí otoskleróza.

"Fajn, teď mi dejte index," žádá profesor. A zapisuje mi áčko. Wat?! To myslí vážně?! Já si celou dobu myslela, že mě chce vyhodit, a on váhal mezi áčkem a béčkem? Listuje pozpátku mým indexem. Nad každým předcházejícím "A" uznale kývne hlavou, až přijde k anatomii, nad kterou nesouhlasně zamlaská. A pak vytřeští oči na biofyziku, jíž jsem tenkrát prošla jen taktak, s odřenýma ušima a nosem. "Co jste tam prosím vás, kolegyně dělala?!"

"Právěže nic," odpovídám popravdě. "To jsem ještě nevěděla, že tu medicínu fakt chci dělat," hájím se.

Profesor nás propouští domů, můj index je o jednu známku těžší a moje hlava o jednu starost lehčí. To mi ale dalo práce, to ORL. A přitom je to taková blbost, co? Za dva všivý kredity! Holt co nadělám. Ve čtvrťáku už se ty bodíky sbírají pomaleji. Ale aspoň, že to nějak jde. V tomhle roce jsem vděčná, že vůbec nějak studuju a zatím nás nikdo nenutí opakovat kvůli situaci celý ročník.