Eny píše blog

Stres je sviňa. A nejhorší na něm je, že ho někdy vůbec necítíte psychicky. Místo toho se projeví nějak jinak. Třeba tím, že se vám znovu probudí puberta a označkuje si celý váš obličej. Jo, fajn, mohla jsem to čekat. Začala jsem bydlet se dvěma chlapama, dýchám vzduch nabitý tím jejich testosteronem. Mohlo to dopadnout hůř, aspoň mi nerostou fousy. I když, to možná taky přijde. Pokouším se zvýšit procento estrogenu ve vzduchu aromatickými svíčkami v kuchyni, pouštěním holčičí hudby a neustálým sundáváním záchodového prkýnka dolů. Začínám uvažovat o tom, že ho přimontuju napevno. Veškerá moje snaha však zjevně není dostatečná. Na mém obličeji se objevilo něco, co vypadá jako topografická mapa Slovenska. Červenofialová topografická mapa Slovenska. "Mám na xichtu Kilimandžáro," hlásím Jirkovi po ránu. Zhodnotí můj obličej krátkým pohledem. "Kilimandžáro má sněhovou špičku. Tohle je spíš Uluru." To mi fakt pomůže, díky. "Hmm... ty máš něco s obličejem? Já si...

Tak jsem zase vařila. Historky o mém bramborovém pudingu a kořínkové polévce letí světem už nějakou dobu - a já se je vždycky snažím vyvrátit s tím, že to nebyl můj nápad a už vůbec ne moje vina - ale přiznávám, že Jamie Oliver ze mě asi nebude. Spíš tak pan Werich když hrál v Byl jednou jeden král . "A koření?" "Přiměřeně!" "A vajíčka i se skořápkou?" "To se vstřebá..." "A ta miska?" "To se taky vstřebá!" Nicméně, dostaňme se k jádru pudla. Vyfasovala jsem při odjezdu z domova od rodičů dva ukázkové exempláře červené řepy. Toho dne, půvabného pátečního dopoledne prozářeného podzimním sluncem, jsem se rozhodla je zpracovat. Mělo mě zastavit už to, že je pátek třináctého. Mělo mě zastavit to, že jsme v bytě neměli škrabku a já musela běžet do města, abych ji koupila, ale bohužel - když se pro něco rozhodnu, NIC mě nezastaví. Očistila jsem milou řepu - dlaně rudé jako po brutální vraždě - a nakrájela ji na plátky s tím, že ji...

Strávila jsem celý víkend na brigádě, pěkně za pokladnou v potravinách. Jsem už zvyklá, že k pokladním se občas lidi chovají zvláštně. Někdy projevují účast, že tam musím sedět, někdy čekám, kdy z nich vypadne "Upřímnou soustrast" nebo podobný skvost, občas jen vrčí a remcají na fronty a drahé máslo a cherry rajčátka, někteří však mají tendenci flirtovat. Je fakt, že za pokladnami obvykle nesedávají vítězky soutěže Miss, takže oproti některým z těch žen (a mužů... aspoň myslím, že tam jsou. Nemůžou to přece všechno být ženské s knírkem, no ne?) asi jsem takový ten "jednooký mezi slepými králem", ale přece jen... co je moc, to je moc. Hlášky jako "Ach slečno, kdyby mělo víc lidí takový úsměv jako vy, to by bylo dobře na světě!" potěší a zahřejí u srdíčka, zvlášť, když je říká devadesátiletá stařenka a očividně to myslí naprosto upřímně. Trochu na pováženou je už "Hele, kdyby vás to tady nebavilo, pojďte pracovat za náma do restaurace," řečeno z...

Další pondělí, další nečekané zážitky. Byla jsem nucena (ne počasím, ale maminkou) vytáhnout zimní bundu. Nutno přiznat, že čtyři stupně po ránu - to je fakt docela kosa, takže se mi ta bunda celkem hodila. V trolejbusu jsem dokonce potkala holku, co měla na rukou chlupaté zimní rukavice. Nebylo mi to divné až do chvíle, co jsem si všimla, že má na nohách žabky. Jako fakt, žabky. Bosé nohy a žabky. Ve čtyřech stupních. Určitě to mělo co dělat s tím, že bylo pondělí ráno. Pondělní rána jsou fakt vražedná. Tentokrát mi nikdo nehacknul skříňku, ale nestihla jsem si koupit kafe, takže jsem celý den ve škole prožila tak nějak... v mlze. Když jsem však dorazila domů, mlhy se zázračně rozplynuly. Vlastně ne až tak zázračně. Šokem. Otevřela jsem dveře a hned za nimi Jirka. A dřív, než jsem stačila pozdravit či zout boty či obojí, vybalil na mě památnou hlášku: "Představ si, že jsi balvan." Nechápala jsem. "Sedni si. To prostě musíš slyšet." Usadil mě na židli v kuchy...

Kafe je droga. Takže by se to s ním nemělo přehánět, pokud tedy nechcete tančit po chodbách kampusu a zpívat, že jste duhová víla, nebo si v kosťárně při učení podpírat bradu rukou, která není vaše, a pak marně přemítat, kam se poděl ten model, který máte zkoumat. Zas na druhou stranu, pokud chcete vidět bakterie i bez mikroskopu, pořádné kafe je k tomuto účelu ideální. A jo, o tomhle mluvím proto, že jsem si ráno koupila dvojité cappuccino. A poté, co jsem ho vypila, byste nenašli stopy kofeinu v mé krvi, ale stopy krve v mém kofeinu. Moje smysly se zostřily a svaly jsou silnější. Slyším bublání krve v arteriích. Ve vlastních, ale taky v arteriích studenta vedle mě. Mám pocit, že zvládnu uběhnout maraton. Po rukách. A dokonce jsem schopná udržet pozornost během přednášky Ochrana a podpora zdraví. A to je fakt co říct. Nicméně. Pokud jste co se kafe týče feťák-začátečník tak jako já, možná se vám bude hodit pár níže uvedených rad: 1. Nevadí, když vaše kafe stojí víc než váš oběd. B...