Věci, které můžou hořet

Tak jsem zase vařila. Historky o mém bramborovém pudingu a kořínkové polévce letí světem už nějakou dobu - a já se je vždycky snažím vyvrátit s tím, že to nebyl můj nápad a už vůbec ne moje vina - ale přiznávám, že Jamie Oliver ze mě asi nebude. Spíš tak pan Werich když hrál v Byl jednou jeden král. "A koření?" "Přiměřeně!" "A vajíčka i se skořápkou?" "To se vstřebá..." "A ta miska?" "To se taky vstřebá!"
Nicméně, dostaňme se k jádru pudla. Vyfasovala jsem při odjezdu z domova od rodičů dva ukázkové exempláře červené řepy. Toho dne, půvabného pátečního dopoledne prozářeného podzimním sluncem, jsem se rozhodla je zpracovat. Mělo mě zastavit už to, že je pátek třináctého. Mělo mě zastavit to, že jsme v bytě neměli škrabku a já musela běžet do města, abych ji koupila, ale bohužel - když se pro něco rozhodnu, NIC mě nezastaví.
Očistila jsem milou řepu - dlaně rudé jako po brutální vraždě - a nakrájela ji na plátky s tím, že ji udělám v trojobalu. Našla jsem si vhodnou pánev, růžovou, velikosti XL. Velká pánev bude potřebovat hodně oleje, říkala jsem si, když jsem ho tam lila.
Taky pořádnej, velkej vařič. A hodně plynu.
Už nejspíš začínáte čuchat, že je tady něco v nepořádku, a pokud ne, tak brzy bude.
Plyn zahořel a pánev se začala rozpalovat. Doběla. Na ní se smažila červená řepa. Do černa.
Do prdele!
Vypínám plyn a sundávám řízky potažené vrstvou karbonu z pánve. Přichází Jirka. "Jé, a já myslel, že už bude oběd hotový... Jsem si pěstoval hlad..." zklamaně pohlédne na prázdnou plotnu.
Pokorně žádám o pomoc. S obalováním. "A seš si tím jistá? Já to nikdy nedělal..."
Usmívám se na něj a sladkým hlasem mu sděluji, že mě ještě může vystřídat u plotny. Krčí rameny a obaluje. Vajíčka, strouhanka a mouka jsou úplně všude. "A já tu včera vysával," bručí.
"Když chceš jíst, musím vařit. Když vařím, dělám bordel. Když je bordel, zvykej si," hučím v odpověď a znovu zapaluju plyn. "A oškrábej brambory, ať je můžu dát taky vařit."
Jirka jednou rukou obaluje a druhýma dvěma škrábe brambory. Je fakt dobrý, jak dokáže zvýšit svou výkonnost, když má hlad. Házím brambory do hrnce, zalívám pěkně vodou a dávám vařit.
Na rozpálené pánvi se smaží druhá várka řízků.
Chvíli v kuchyni panuje řád a až božský klid.
To je samozřejmě signál, že o pár minut později se něco brutálně podělá.
Víte, jak to vypadá, když hoří plynový hořák, že? A víte, jak to vypadá, když hoří celý sporák? Ne? Já jo!
"Do hájééééé!" Plameny šlehají do výšky deset centimetrů, možná víc. Duchapřítomně sundávám z plotny pánev ve snaze zachránit řepu. Pak se klepu a čumím do plamenů.
"Broučku, to dělají ty brambory," poznamenává můj budoucí muž a s bohorovným klidem vypíná hořák. "Víš, ta voda, jak z nich kape..."
"Jo aha," vypravím ze sebe jenom. Vrhnu pohled na řepu na pánvi. Je černá jak můj humor. A svědomí. "Z toho zbytku asi radši uděláme salát," rozhoduju. Pro naše vlastní bezpečí.

Pak jsme čtyři dny jedli řepu. Jenom řepu.
Myslím si, že mám obarvené vnitřnosti. Akorát nevím, jestli na červeno, nebo na černo.