Jebáčky

Stres je sviňa. A nejhorší na něm je, že ho někdy vůbec necítíte psychicky. Místo toho se projeví nějak jinak. Třeba tím, že se vám znovu probudí puberta a označkuje si celý váš obličej. Jo, fajn, mohla jsem to čekat. Začala jsem bydlet se dvěma chlapama, dýchám vzduch nabitý tím jejich testosteronem. Mohlo to dopadnout hůř, aspoň mi nerostou fousy. I když, to možná taky přijde.
Pokouším se zvýšit procento estrogenu ve vzduchu aromatickými svíčkami v kuchyni, pouštěním holčičí hudby a neustálým sundáváním záchodového prkýnka dolů. Začínám uvažovat o tom, že ho přimontuju napevno.
Veškerá moje snaha však zjevně není dostatečná. Na mém obličeji se objevilo něco, co vypadá jako topografická mapa Slovenska. Červenofialová topografická mapa Slovenska.
"Mám na xichtu Kilimandžáro," hlásím Jirkovi po ránu.
Zhodnotí můj obličej krátkým pohledem. "Kilimandžáro má sněhovou špičku. Tohle je spíš Uluru."
To mi fakt pomůže, díky.
"Hmm... ty máš něco s obličejem? Já si nevšim," poznamenává Kuba.
Nevím, jestli mám být uražená nebo nadšená. Kuba měl dlouho problém poznat, jestli jsem vůbec holka, nebo ne. Doufám, že u své přítelkyně si je jistý.
Vytáhla jsem ze skříně malířský váleček a jala se zatírat problémové partie obličeje. To jest všechny. Do 7:50 potřebuju zvládnout tři nebo čtyři vrstvy, aby aspoň některé pupeny nebyly vidět. Zapínám fén a pomáhám makeupu zasychat.
Hele, puberto, tohle jsme si nedomluvily. V prosinci je mi dvacet. Jdi obtěžovat někoho jiného. Nohy mám chlupatější než můj vlastní tata, prsa jen o něco větší než on, tohle se mi nelíbí. Budu si na tebe stěžovat.