D jako DOKONALÁ. Nebo dutá.

Po pitevním týdnu musí zákonitě přijít zlatý hřeb, na který se nepochybně všichni medici náležitě těší. Přezkoušení z pitvaných preparátů. Od pátku jsem byla celkem smířená s tím, že pro mě tenhle zlatý hřeb bude současně hřebíčkem do rakve, přesto jsem však o víkendu zabrala a snažila se dostat do hlavy aspoň něco.
Metoda spaní na Netterově anatomickém atlase v bláhové naději, že něco přejde do mozku pomocí osmózy, však zřejmě nebyla příliš účinná.
Nezaspala jsem budík. To byl první krok k úspěchu. Ze skříně jsem ještě po tmě hrabala šatstvo. Svoje oblíbené ponožky, v nichž jsem absolvovala všechny své lety letadlem, jsem pro jistotu uklidila do kouta už včera. Zatím jsem v nich vždycky letěla. Nemusela bych v nich i vyletět od zkoušky. Ale zas na druhou stranu, jsou tak teplé a měkoučké... no nic.
Stihla jsem autobus. To byl druhý krok k úspěchu. Dokonce jsem nasedla do 25, toho správného čísla.
Ve škole se mi však podařilo ve skříňce nechat nejdřív index a pak ISIC. Takže jsem se vracela. Dvakrát. Na pitevnu jsem samozřejmě doběhla pozdě. Než jsem se stihla rozhlédnout, kde kdo vůbec zkouší, už mě ruka osudu táhla do jedné z místností.
Mé srdce se zatetelilo radostí, když jsem zjistila, že tu zkouší ta naše báječná doktorka, která naši skupinu vede celý semestr v semináři. Jenže, jak už to tak bývá... nebyla tu sama. Na mě samozřejmě vyšel druhý zkoušející. V okamžiku, kdy jsem vcházela dovnitř, se zrovna zkoušející snažil ze spolužačky vytáhnout informace, o nichž jsem vůbec netušila, že jsem je někdy četla. Spolužačka byla v tváři sinalejší než vypitvané preparáty a stejně jako v nich by se ani v ní zřejmě krve nedořezal. Pan zkoušející každou chybnou odpověď doprovodil hlubokým povzdechem a výrazem v očích, který jsem jasně četla jako "pane bože na nebesích, do čehos tu dušu vrazil". Upřímně jsem se zkoušenou cítila, neboť jsem věděla, že jakmile přijdu na řadu, budu ještě mnohem horší než ona. Dostala jsem strach, zda zkoušejícího z mé neschopnosti náhodou neklepne, a přemítala jsem, jestli když ho tady budu resuscitovat, dostanu aspoň zápočet z první pomoci.
Moje zuby cvakaly v tichém staccatu, když šla na řadu další spolužačka. Drtivou většinu jejích otázek bych věděla. Sakra! Co na mě asi vyjde?
Proboha, vždyť já už nepoznám ani ruku od nohy. Budu hledat nervus femoralis na paži, už se úplně vidím. A zkoušející mě uškrtí. Šlachou musculus plantaris.
Za dveřmi pitevny mi již vyzkoušení spolužáci ukazují vztyčené palce a zuřivě gestikulují, že to dám. Naznačuji jim, že z pitevny zřejmě živá nevyjdu.
Jsem na řadě.
Několik odpovědí zřejmě říkám správně. Několik odpovědí vyvolává výraz "to snad není možné" a "to se mi snad zdá". Na poslední otázce zkoušející zamyšleně vrtí hlavou, tváří se pochmurně. No výborně. Asi se trochu proletím.
"Tak za D, kolegyně."
Fajn, přehodnocuju. Asi se složím. Pípám nějaké poděkování. Ale je to fakt pípnutí, takže by mi rozuměl asi jen R2D2. Nebo Sputnik.
Vycházím z pitevny, dveře se za mnou zavírají.
Marně přemýšlím, na co se mě vlastně zkoušející ptal. Mám déčko. Doufám, že už mi konečně přestane být předhazováno, jaký jsem šprt. Jsem už totiž dál. Bylo oficiálně uznáno, že jsem Dokonalá. Nebo Dutá.
To už asi záleží na výkladu.

PS: Rozhodla jsem se radši neuvádět jména konkrétních zkoušejících. Však vy, co je znáte, si je snadno dosadíte ;)