Paradox bramborového salátu

Dva týdny do Vánoc, jeden týden do zápočťáků, jeden den do začátku pitev. Táta smaží rybu. Asi aby ukrátil to nekonečné čekání na Štědrý den. Motám se po kuchyni a snažím se nezranit, jak to mívám při vaření ve zvyku. Ryba syčí a voní. Táta slintá. Slintám taky.
Před očima mi vytane vzpomínka na loňské vánoce, dokonale propečeného pstruha, protože kapry jsme u nás nikdy nejedli, a především na bramborový salát.
Tátův bramborový salát je pokrm bohů. Je to něco, co pravděpodobně ukradl Prométeus z Olympu společně s ohněm a je to ten skutečný důvod, proč ho přikovali ke skále a nechali orla, aby mu neustále užíral játra. Protože oheň? Pfff. Ale tenhle bramborový salát?! Zeus musel brutálně zuřit.
Ten salát se rozplývá na jazyku a každé sousto uvádí i netrénovaného jedince do nirvány. Ten salát je způsob, jak sjednotit všechna světová náboženství a nastolit trvalý mír.
"Prosím tě, nemotej se tu, když pracuju s horkýma věcma," upozorňuje mě můj drahý otec a vytrhává mě ze zamyšlení.
"Jo, promiň. Já jen... strašně se těším na Vánoce. Na bramborový salát."
Táta obrací rybu. Vůně se zintenzivňuje. Ježinkote, já mám fakt hlad.
"Neboj, salát bude. Ale teď jsem ho nechtěl dělat, aby sis nemyslela, že už jsou Vánoce."
"Jenže na Vánoce bude po zápočtech... po pitvách... teď si ho ještě zasloužím, ale co když neudělám zkoušku z pitev? Nebo nějaký zápočtový test?" ptám se. "Pak si přece ten salát nezasloužím."
Otec odstupuje od pánve s prskající treskou, v očích zamyšlený výraz.
"Víš, vtip je v tom, že ho vždycky dostaneš. I kdybys nezvládla ani jeden zápočet, tak ho dostaneš."
Tato hluboce teologická myšlenka mě naprosto uzemňuje.
"Takže... takže dostanu něco takového, jako je bramborový salát, i když všechno totálně podělám, jenom za to, že jsem se snažila?"
"Jo," odpovídá táta klidně. "V tom je ta krása bramborového salátu. Dostaneš ho, i když si ho ani trochu nezasloužíš."
Některé věci jsou nelogické. Ale jsou nelogické hrozně krásným způsobem.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Druhou nohou ve čtvrťáku

Dnes jsem udělala patfyz. Dnes jsem se dostala do čtvrťáku. Jsem v půlce studia. Jsem vyčerpaná, ale šťastná. Slyšela jsem, že na některých LF jsou patola a patfyz shrnuty do jedné vyčerpávající maxizkoušky. U nás to tak není, ale i tak mám pocit, že se mi to nějak slilo dohromady v obrovské přelévající se rozplizlé megamonstrum, finálního bosse třetího kola hry jménem "Studium medicíny". Po patole jsem si totiž nedopřála volno, takže jsem do učení patfyzu skočila rovnýma nohama - v podstatě hned den po první zkoušce. Musela jsem. Kdybych si dala pauzu, nedonutila bych se začít. Už se v tomhle trochu znám. Každopádně to, že jsem se začala učit takhle rovnou, znamená, že jsem v podstatě od května nezvedla zadek ze židle a trávila většinu času u svého pracovního stolu, s hromadou oranžových pastelek, s velkou krabicí papírových kapesníčků na slzičky a s učebnicemi rozloženými všude kolem. Myslím, že tak příšerně nervózní jako včera, v předvečer patfyzu, jsem ještě nikdy před
Další informace

Patola: Jednou nohou ve čtvrťáku (druhou v průseru)

(článek o tom, jak jsem dala jednu hnusnou zkoušku, začíná asi někde v pátém odstavci. Jestli vás nezajímají moje obecné poznámky k patole, přeskočte do oné části) Patologie zněla o prázdninách po druháku jako extrémně zajímavý předmět. Dokonce jsem si ji začala ještě před začátkem semestru číst, protože mi přišlo zatraceně hustý, že jsme se konečně dopracovali k předmětu, kde jsou nějaké NEMOCI. Doteď totiž všechno bylo hlavně o tom, jak má tělo fungovat. Patologie ukazovala, co se děje, když tělo nefunguje. Moje počáteční nadšení z tohoto předmětu vyprchalo hned první týden semestru, když jsem se málem nevešla na cvikách do učebny, protože nás bylo moc a židlí málo. Seděla jsem tam jak oukropeček v rožku a neviděla jsem pořádně ani na monitory počítačů, kde se promítaly preparáty patologicky změněných tkání, ani na vyučujícího, který mluvil navíc tak potichu, že jsem ho měla problém slyšet. Vážně mě to nebavilo. A první pitva? Na té jsem si prosím ověřila, že nejsem až takový nec
Další informace

Jak jsem se proletěla. Zase.

Víte, co je ta hlavní výhoda zkoušky z anatomie oproti biofyzice? Zkouší se v přízemí. Takže když se zkoušející rozhodne vás chytit za límec a vyhodit oknem, máte ještě šanci, že se vrátíte dveřma, a to po svých. U biofyziky, která je ve třetím patře, by mi v takovéto situaci šlo vážně o kejhák. No jo, měla jsem se líp učit. Nebo mít víc štěstí. No jo, mám štěstí v lásce, říkali mi, tak asi jinde nemám nárok. Musím uznat, že jsem to nečekala. Vytáhla jsem si docela pěkné otázky, měla jsem pocit, že vím dost. Zkoušející byl zjevně jiného názoru. Ale vyhazovat umí, to se musí nechat. Elegantně, krásná balistická křivka, radost se na to dívat, když zrovna nejste ten, co letí. Skoro to nebolí, teda aspoň než dopadnete na parkoviště za anatomickým ústavem, pěkně rypákem na beton. Tak si shrňme situaci. Máme hotový test, to je dobré. Opravné termíny jsou vypsané a je jich relativně dost, to je taky dobré. Jejich data se nám ani trochu nehodí, to není dobré. Ale někam se přihlásit zjevně m
Další informace