B jako BÁJEČNÁ. Nebo blbá?
Ach ano, nestydatě kopíruju název článku o zimních pitevnách. Tentokrát se mi však podařilo vybojovat béčko, pročež jsem celou cestu domů ze školy přemýšlela, jak ten nadpis formuluju tentokrát. B jako boží? B jako bezchybná? To je technicky vzato blbost, protože kdybych byla bezchybná, neměla bych B. Kdybych byla bezchybná a basically better than you in everything, nosila bych dlouhý cop a říkala bych si Shatterstar.
Jenže bezchybná nejsem. Takže jsem ráno vstala, na čele s červenou kontrolkou ohlašující, že je něco špatně, pod očima krááásné černé kruhy. Levé ucho zalehlé, v krku knedlík. Bezva. Anička se nám nachladila a teď ji chytá tradiční červnový zánět nosohltanu. Nó super. Aspoň neucítím na pitevně ten mrtvolný smrad.
Maskuju kruhy pod očima makeupem a zkouším se na sebe usmát. Vypadá to... no... Jaktože mám tak mastné vlasy, sakra, když jsem si je včera myla?
Klid, klid. Hlavně dýchat. To se lehko řekne, když mi někdo zřejmě během noci nalil do obou nosních dírek beton!
Mám čtyři a půl hodiny do zkoušky. Měla bych se učit. Ještě během snídaně vytahuju skripta a začínám si opakovat. Když si spokojeně čtu lymfatický systém, zapípá mi mobil. Jedna ze zkoušejících ráno nedorazila, bude zkoušet odpoledne. Je to jedna z těch náročných. Bojím se jí víc než smrti a docenta.
Cítím, jak se mi dělá husí kůže. Otevírám PDF verzi Grima a čtu si topografii. Sacrebleu, nepamatuju si ohraničení régií! A nepamatuju si peritoneum! A nepamatuju si projekci orgánů!
A kam sakra leze ramus femoralis nervi genitofemoralis??
Z hodin odkapávají syčící vteřiny a dělají mi díry do sebevědomí. Smolím na to, jedu na oběd. Jídlo vždycky pomůže.
V trolejbusu je horko. Víte, co je výhoda těchhle letních nachlazení a viróz? Vůbec je nemusíte vypotit v posteli. Stačí se přitulit k tyči v MHD a během pěti minut jste zpocení až na gluteu maximu, abych byla slušná.
Na Mendláku přistoupil do trolejbusu chlápek v sutaně s kolárkem. Přemýšlela jsem, jestli si nenechat udělit poslední pomazání.
Cestou z obědu jsem potkala houf spolužaček, které už měly zkoušku za sebou. Úspěšně. Řekly mi, jaké měly otázky. Věděla jsem velké kulové. Zalitovala jsem, že jsem si nenechala udělit to poslední pomazání.
Půl hodiny do času nula. Čas vyrazit na anatomický ústav. Vzhůru do sklepení!
Na chodbě před pitevnou bivakuje několik bledých tváří. Má je zkoušet pan docent. Nevypadají z toho zrovna moc nadšeně.
"Občas tu krouží profesor," hlásí jedna z bivakujících. "Pár lidí vtáhne dovnitř, vezme nejbližší mozek, dá jim na něj deset otázek... a pak je vyhodí," dodává temným hlasem. Někde z dálky slyším, jak zahřmělo.
V hlavě mi začíná hrát smuteční pochod. Mám pocit, že nic nevím. Po nekonečně dlouhé době přichází zkoušející, ke které jsem napsaná. Deru se dovnitř, takříkajíc přes mrtvoly. Zkoušející mě usazuje na jednu z židliček a táhne si svůj první úlovek, drobnou blondýnku z P-poolu, k pitevnímu stolu.
Běhá s ní od srdce k játrům, křepčí kolem rozpitvané pánve. Mně běhají před očima hvězdičky. Je tu horko a smrad. Blondýnka dostává áčko, spokojeně odchází. "Bestie P-poolácký," mumlá slečna vedle mě. "Věděj všechno." Já nic neříkám. Nechci si zkazit karmu.
Ještě jedna je zkoušená, vybojuje céčko.
Pak jdu já.
Ruce se mi klepou. "Co je tohle?" ptá se zkoušející a tahá za nějaký špagát.
"Nervus laryngeus recurrens," odpovídám. Zkoušející spokojeně kývá, ptá se na doplňující otázky. Není to tak zlé. Postupně se suneme od hrudníku do pánve. A pak přichází kámen úrazu.
"Povězte mi, kde je projekční bod žlučníku na břišní stěnu."
Jooo, paní doktorko, to bych taky ráda věděla, myslím si. "Ehmmm..." vypadává ze mě. Můj vlastní žlučník mi radí. Píchá mě v něm. Au. Co jsem to zase snědla? "Tady!" ukazuju na sobě vítězoslavně.
"No, a teď mi to řekněte anatomicky."
"Éééé... ech... nooo..."
Zkoušející se fakt snaží. Kreslí mi příslušné čáry na mrtvolu. Nakonec to dávám dohromady, ale je to porod. "Tak mi řekněte ještě Desjardinův pankreatický bod."
"Nooo, tak ten bude mít něco společného se slinivkou..."
You don't say, Anička. Házím po zkoušející nejistý úsměv. "A bude na spojnici pupku a pravé spiny iliacy." Už v tom okamžiku, kdy to říkám, mi dochází, že je něco špatně.
Jo, tak odteď máte kyčel v podpaždí, kdyby vás to zajímalo. Jenom úplné pako si splete pojem "axilla" a "spina iliaca anterior superior". Protože je prostě úplně jednoduché zaměnit pojem, který obsahuje jedno slovo, s pojmem, který obsahuje čtyři.
Nakonec dostávám béčko. Mám ještě tu chucpe, že zdržuju všechny ostatní a nechávám si to zapsat hezky do indexu, že mám započteno. Pak odcházím.
Joo, zas jsem měla kliku, jak to tak vypadá, ve dveřích se totiž srážím s profesorem. Věnuju mu sladký úsměv a pozdrav. Něco bručí. Zdrhám z piteven a plná nadšení odjíždím domů.
Až v trolejbuse mi dochází, že jsem si zapomněla koupit sprej do nosu.
A pastilky s lišejníkem.
A pečivo.
A jogurt, na který jsem měla fakt chuť.
Ale co už, vem to čert. Člověk nemůže mít všechno, ne?
Jenže bezchybná nejsem. Takže jsem ráno vstala, na čele s červenou kontrolkou ohlašující, že je něco špatně, pod očima krááásné černé kruhy. Levé ucho zalehlé, v krku knedlík. Bezva. Anička se nám nachladila a teď ji chytá tradiční červnový zánět nosohltanu. Nó super. Aspoň neucítím na pitevně ten mrtvolný smrad.
Maskuju kruhy pod očima makeupem a zkouším se na sebe usmát. Vypadá to... no... Jaktože mám tak mastné vlasy, sakra, když jsem si je včera myla?
Klid, klid. Hlavně dýchat. To se lehko řekne, když mi někdo zřejmě během noci nalil do obou nosních dírek beton!
Mám čtyři a půl hodiny do zkoušky. Měla bych se učit. Ještě během snídaně vytahuju skripta a začínám si opakovat. Když si spokojeně čtu lymfatický systém, zapípá mi mobil. Jedna ze zkoušejících ráno nedorazila, bude zkoušet odpoledne. Je to jedna z těch náročných. Bojím se jí víc než smrti a docenta.
Cítím, jak se mi dělá husí kůže. Otevírám PDF verzi Grima a čtu si topografii. Sacrebleu, nepamatuju si ohraničení régií! A nepamatuju si peritoneum! A nepamatuju si projekci orgánů!
A kam sakra leze ramus femoralis nervi genitofemoralis??
Z hodin odkapávají syčící vteřiny a dělají mi díry do sebevědomí. Smolím na to, jedu na oběd. Jídlo vždycky pomůže.
V trolejbusu je horko. Víte, co je výhoda těchhle letních nachlazení a viróz? Vůbec je nemusíte vypotit v posteli. Stačí se přitulit k tyči v MHD a během pěti minut jste zpocení až na gluteu maximu, abych byla slušná.
Na Mendláku přistoupil do trolejbusu chlápek v sutaně s kolárkem. Přemýšlela jsem, jestli si nenechat udělit poslední pomazání.
Cestou z obědu jsem potkala houf spolužaček, které už měly zkoušku za sebou. Úspěšně. Řekly mi, jaké měly otázky. Věděla jsem velké kulové. Zalitovala jsem, že jsem si nenechala udělit to poslední pomazání.
Půl hodiny do času nula. Čas vyrazit na anatomický ústav. Vzhůru do sklepení!
Na chodbě před pitevnou bivakuje několik bledých tváří. Má je zkoušet pan docent. Nevypadají z toho zrovna moc nadšeně.
"Občas tu krouží profesor," hlásí jedna z bivakujících. "Pár lidí vtáhne dovnitř, vezme nejbližší mozek, dá jim na něj deset otázek... a pak je vyhodí," dodává temným hlasem. Někde z dálky slyším, jak zahřmělo.
V hlavě mi začíná hrát smuteční pochod. Mám pocit, že nic nevím. Po nekonečně dlouhé době přichází zkoušející, ke které jsem napsaná. Deru se dovnitř, takříkajíc přes mrtvoly. Zkoušející mě usazuje na jednu z židliček a táhne si svůj první úlovek, drobnou blondýnku z P-poolu, k pitevnímu stolu.
Běhá s ní od srdce k játrům, křepčí kolem rozpitvané pánve. Mně běhají před očima hvězdičky. Je tu horko a smrad. Blondýnka dostává áčko, spokojeně odchází. "Bestie P-poolácký," mumlá slečna vedle mě. "Věděj všechno." Já nic neříkám. Nechci si zkazit karmu.
Ještě jedna je zkoušená, vybojuje céčko.
Pak jdu já.
Ruce se mi klepou. "Co je tohle?" ptá se zkoušející a tahá za nějaký špagát.
"Nervus laryngeus recurrens," odpovídám. Zkoušející spokojeně kývá, ptá se na doplňující otázky. Není to tak zlé. Postupně se suneme od hrudníku do pánve. A pak přichází kámen úrazu.
"Povězte mi, kde je projekční bod žlučníku na břišní stěnu."
Jooo, paní doktorko, to bych taky ráda věděla, myslím si. "Ehmmm..." vypadává ze mě. Můj vlastní žlučník mi radí. Píchá mě v něm. Au. Co jsem to zase snědla? "Tady!" ukazuju na sobě vítězoslavně.
"No, a teď mi to řekněte anatomicky."
"Éééé... ech... nooo..."
Zkoušející se fakt snaží. Kreslí mi příslušné čáry na mrtvolu. Nakonec to dávám dohromady, ale je to porod. "Tak mi řekněte ještě Desjardinův pankreatický bod."
"Nooo, tak ten bude mít něco společného se slinivkou..."
You don't say, Anička. Házím po zkoušející nejistý úsměv. "A bude na spojnici pupku a pravé spiny iliacy." Už v tom okamžiku, kdy to říkám, mi dochází, že je něco špatně.
Jo, tak odteď máte kyčel v podpaždí, kdyby vás to zajímalo. Jenom úplné pako si splete pojem "axilla" a "spina iliaca anterior superior". Protože je prostě úplně jednoduché zaměnit pojem, který obsahuje jedno slovo, s pojmem, který obsahuje čtyři.
Nakonec dostávám béčko. Mám ještě tu chucpe, že zdržuju všechny ostatní a nechávám si to zapsat hezky do indexu, že mám započteno. Pak odcházím.
Joo, zas jsem měla kliku, jak to tak vypadá, ve dveřích se totiž srážím s profesorem. Věnuju mu sladký úsměv a pozdrav. Něco bručí. Zdrhám z piteven a plná nadšení odjíždím domů.
Až v trolejbuse mi dochází, že jsem si zapomněla koupit sprej do nosu.
A pastilky s lišejníkem.
A pečivo.
A jogurt, na který jsem měla fakt chuť.
Ale co už, vem to čert. Člověk nemůže mít všechno, ne?
Komentáře
Okomentovat