Kůžička a zoubky aneb dvě zkoušky ve dvou týdnech

 ORL mi sice pořádně lezlo krkem (hehe), derma se mi ovšem taky nikdy tak úplně nedostala pod kůži (chichi... vidíte? vidíte ten pun? Doufám, že ho vidíte). Popravdě jsem spíš u ní měla většinu času dojem, že z té kůže vyskočím dřív, než se mi podaří nacpat do hlavy názvy puchýřnatých onemocnění skupiny pemphigu a pemphigoidu. Na to, že jsem si původně myslela, že tohle by mohl být potenciálně můj budoucí obor, tak teda... jakože fakt ne.

Možná by to bylo maličko lepší, kdyby nás jedna z vyučujících na dermě neobvinila, že jsme jí šlohli chirurgické nůžky (spoiler allert: nešlohli) a taky kdyby nás tatáž dáma neustále neoznačovala za naprosto neschopnou skupinu, která nezvládá nic, co všichni ostatní v pohodě dávali.

Jo, taky by možná pomohlo, kdybych zvládla ten průběžný test, který jsem o bod nenapsala, protože jsem si nestihla ani přečíst otázky.

Každopádně, derma mě nebavila. Výpracky do dermy jsou peklíčko a učebnice nejsou o moc lepší, zato mají obrázky, při pohledu na které se okamžitě začínám škrábat. Myslím, že z některých mi dokonce naskákalo akné. Přesto všechno jsem se vážně snažila se co nejlíp připravit a od zkoušky jsem neočekávala nic až tak zlého.

Dokud jsem náhodně nezjistila, že můj báječný prezenční termín byl přesunutý do distančního režimu.

Do distančního... COŽE? Proč? Ne-e! Já chci prezenčně, chci živého zkoušejícího a ne obrazovku a taky nechci sedět doma na řiti a děsit se výpadku internetu či proudu... co když můj počítač přestane spolupracovat? To on umí, zničehonic se vypnout nebo aktualizovat... neeeee, můj život se právě stal totálním peklem!

Po zjištění, že zkouška probíhá úplně bez přípravy, a že v den zkoušky prostě jen čekám u zapnutých teamsů na zavolání a může to trvat několik hodin, než se ozvou, jsem vážně měla co dělat, aby mě z toho nekleplo. Ještě, že jsme měli doma víno... myslím, že večerní svařáky mi zachránily zbytky příčetnosti.

V den zkoušky jsem byla vážně o dost nervóznější než obvykle. Nejenom že zkoušející uvidí můj ksicht přes webkameru, která ze mě dělá rozplizlou obludu, takže se pravděpodobně lekne, nebo hůř, nepozná mě na isicu a bude si myslet, že jsem někdo jiný, ale navíc uvidí i můj pokojíček, takže si tu sakra musím uklidit.

"Myslíš, že jde přes webku vidět prach?" ptám se Jirky, zatímco zamyšleně přejíždím rukou po gramofonu.

"No, neutírali jsme ho fakt dlouho," odpovídá Jiří. Očima sleduje obří chuchvalce šedivého bordelu, který se při každém pohybu zvedá z gramofonu do vzduchu. "Ale myslím, že ne... ani tohle množství."

Od té doby, co se Jirka učí na státnice a já na několik předmětů současně, jde stav našeho pokoje poněkud do kytek. No, aspoň že ty kytky zalíváme. Občas.

Pro jistotu utřu gramofon, urovnám polštářky na křesle a vyhodím posmrkané kapesníky, které se nashromáždily kolem krabičky s wifinou. Asi je nemocná nebo co.

V 12:50 jsem už jak na jehlách. Píše mi kámoška - právě jí volají z dermy a bude zkoušená. Okusuju si pramínek vlasů. Čekám. Teď už se sakra nedá ani nikam odejít, protože nevím, za jak dlouho bude hotová... co když nepůjdu na řadu hned po ní? Co když na mě zapomenou a nechají mě tu čekat několik set let, až zapadám prachem a budu vypadat jako takový ten rytíř z Indiana Jonese, který hlídal svatý grál?

Co když... a, sakra, už volají. Je 13:25 a na mém monitoru svítí hovor od té zlé paní z dermy. Cvakám zubama a příjímám. Na druhém konci není zlá paní, ale docela hodná paní sekretářka, a říká, že mě bude zkoušet úplně hodňoučká paní docentka. Mám radost. Vysvětluje mi, jak si budu tahat otázky - vždycky řeknu číslo a zkoušející odpočítá tolik papírků s otázkami, kolik jsem řekla a ten poslední mi otočí - a chce po mně isica.

Uf, dobrý, poznala mě, nejsem až tak škaredá. Přichází paní docentka a já si táhnu otázky - fototerapii, pyodermie vázané na folikuly, terapii syfilis a recept na indiferentní nesmývatelnou pastu.

Chce po mně vlnové délky od UVC až po viditelné světlo. Nevím. Šklebí se. Koktám, ale jdu dál. Zbytek otázky se jí celkem líbí, druhou zvládám bez potíží a třetí taky. Umím i recept. Popisuje mi pacienta s ulcerací na noze, chce diferenciální diagnostiku. Prokřupu si klouby a jdu na to - diferenciální diagnostiku bércového vředu ze sebe sypu jako nic. Dostávám několik doplňujících dotazů. Je spokojená.

"Dám vám áčko. Až na to zaváhání s vlnovými délkami to bylo velmi dobré," chválí mě. Nadšeně poskakuju na své židli, děkuji a vypínám hovor. Áčko z dermy je achievement, který jsem za tenhle semestr opravdu nečekala, že získám.

Hele, vážně tě to ještě překvapuje, ty áčka? psala mi před nedávnem kamarádka, jedna z pravidelných čtenářek tohoto blogu. Ano, pořád mě to překvapuje. Pořád z toho mám radost. A pořád jsem tím sladkým, štěněcím způsobem zamilovaná do oboru, který dělám.

Přesto, po dermě jsem si vážně chtěla dát pauzu. Vzhledem k tomu, že jsem však měla hned další pondělí - tedy dnes - další zkoušku, moc velké pauzičkování jsem si úplně dovolit nemohla - a tak jsem se rovnou stomatologii podívala na zoubek. (Haha! Ha! Ty moje vtipy... dneska jsem fakt ve formě, chichi, chrocht... občas pobavím i sama sebe)

Stomatologie je oproti jiným zkouškám pohlazení po duši. Obsahuje jen 17 otázek na 40 stranách výpracek a pár namluvených prezentací z distančních cvik. No big deal. Navíc jsem věděla, že to tam moc nehrotí - Káťa, jedna z mých kámošek už u zkoušky totiž byla a říkala, že to bylo úplně v pohodě.

No jo, jenže ona byla v jiné nemocnici, než do které jsem měla jít já, jak jsem zjistila v neděli.

"Cože, já nejsem ve sv. Anně?!" divila jsem se šokovaně.

"Ještě abys byla ve sv. Anně, vždyť máš u toho termínu psané 17. patro... kde bys to tam chtěla prosím tě hledat?"

V podzemí nejspíš jedině. Takže Bohunice. No bezva, odtamtud nemám žádné zprávy. Ještě že jdu s Ninou, budeme tam spolu a vzájemně se podpoříme, když to bude průser...

...jestli to vůbec najdem, obě máme orientační smysl žížaly.

Překvapivě však na zkoušku dorážíme včas - ještě s jednou kolegyňkou z kruhu. Taháme otázky, píšeme přípravu. Na řadu jdu jako druhá. Vypadá to, že zkouška bude spíš takové příjemné popovídání. Doplňující dotazy jsou sice celkem záludné, ale bývají provázeny celou řadou zajímavých informací, které se můžou hodit do praxe. Baví mě to. Zkoušející je prima. Píše mi obligátní áčko (oukej, teď pro jednou nejsem překvapená, protože mi to vážně šlo) a jde zkoušet dál. Protože zlatíčko Ninuška jde na řadu až jako poslední, neboť má jako obvykle ze zkoušky stažené půlky, i když to zase beztak perfektně umí, čekám tu s ní.

Po chvíli se zkouška mění v jeden z nejlepších seminářů, jaké jsem na medicíně zažila. Zdržíme se dokonce i po vyzkoušení Niny, která samozřejmě zkoušku zvládá taky. Poté, co zkoušející zjistil, že má před sebou tři budoucí praktické lékařky, ze sebe jenom sype zajímavosti a tipy, které se vážně můžou někdy hodit. Poprvé v životě jsem skoro smutná, že zkouška končí a jde se domů.

Čas nakrmit obyvatelstvo mého zubního plaku. Dám si něco sladkého ;)))