Malé radosti

 Prý nejsem moc aktivní na svém blogu.

Asi je to fakt. Když jsem začínala tenhle internetový deníček před čtyřmi lety psát, svatosvatě jsem si slibovala, že sem určitě budu dávat hodně článků, nejenom o medicíně, ale o všem, co se u nás v doupěti téměř na konečné tramvaje čtyři děje. Tak jako, asi by stálo za to si přiznat, že to tak úplně nevyšlo.

Mohlo. Ale nevyšlo. Já totiž nemám úplně pevnou vůli - většina pevné vůle, kterou jsem si s vypětím všech sil vypěstovala, jsem vrazila do studia medicíny, takže na blog až tak moc času nezbývá.

Jo, a taky jsem občas psala básničky, no.

A fanfiction.

A povídky.

Občas hrála divadlo. A režírovala jsem, než mi ten zas*** virus zkazil všechny mé ambice a donutil mě sedět na zadku a opravdu se na férovku učit.

Zkrátka, nebylo by fér tvrdit, že sem tolik nepíšu, protože mi medicína žere veškerý čas. Nežere. To prosím vy, mladší ročníky, které tohle čtete, berte jako slova naděje, protože kromě medicíny vážně můžete mít i život - když o něj totiž stojíte. A nebojíte se. Ony ty zkoušky nikam neutečou a není žádná ostuda je dělat nadvakrát. Vlastně je skvělý nechat se vyhodit hned na té první, jak se to povedlo mě - to totiž potom víte, že už stejně nemáte šanci na červený diplom, jste mnohem klidnější a ty áčka pak padají samy. (Haha. Nepadají. Chce to tvrdou dřinu, ocelové nervy a železnou prdel, co si budeme, ale ve výsledku máte po každé zkoušce pocit, že jste toho "až tolik moc neřekli" a vlastně si to vůbec nezasloužíte).

Proč tohle divný noční zamyšlení vlastně teď píšu? Chci vlít novou sílu do žil mých medických spolubojovníků? Chci vás namotivovat, nabít energií a nebo vás naopak přimět zamyslet se nad tím, jak zoufale málo toho oproti mě stíháte? No - ani ne. Vlastně se chci pochlubit. 

Já jsem totiž zjistila, že mám fanynku. Fakt, opravdovou, živou, dýchající fanynku, pro jejíž existenci mám písemný důkaz. A co je na tom nejlepší? Já ji neznám. Je to prostě asi jen někdo, komu google někdy vyhodil odkaz na můj blog a ten někdo mě začal číst.

A zatraceně, lidi, je to fakt dobrej pocit. Připadám si jako totální superhrdina, protože moje články někoho uklidnily na cestě medicínou, pobavily ho. Není to boží?

A taky to vypadá, že se lidi začínají učit ze skriptíček, které jsem pomáhala psát - a líbí se jim to.

Wow. Chápete to? Občas jsem si říkala, jestli vůbec existuju. A víte co? Možná jsem trochu o kredenc praštěná antihrdinka spíš než hrdý člen Avengers, ale jsem tu. Jsem Eny na cestě MUNI, jsem Kokotyčinka a Tajemný Květák. Existuju. 

A lidi si toho začínají všímat. :))))))))))

Takže jo, napíšu vám ten článek o praxi, na které teď jsem, a možná se zmíním i o pár dalších věcech. Není totiž větší radosti, než být autor a zjistit, že mě čte víc lidí, než mí nejbližší kamarádi a máma.