Soudní, aneb "Se v tom tak nepitvej, Áňo"

 Tak jsem zase dělala zkoušku. Zas jsem měla pocit, že mě zaručeně vyhodí. A víte co? Nevyhodili. Překvápko, co? :D Pro mě asi ještě pořád jo.

Je fakt, že ve čtvrťáku jsou ty zkoušky prostě jiné než v dřívějších ročnících. Průměrná doba učení dosahuje sotva 10 dní, zatímco na fyziologii se člověk učil asi tak 100 let, aby měl šanci to dát na E. Já se na fyziologii začala učit někdy v období Velké francouzské revoluce a bylo to tak tak; mnohem lepší je začínat už s upálením Mistra Jana Husa a za zvuků Marseillaisy už jenom opakovat. Už to zase dělám, že? No jo. Když já tak strašně ráda přeháním. Zpátky k tématu. Ve čtvrťáku se sice na zkoušky učí podstatně kratší dobu, ale zato vám za krkem trvale sedí farmakologie, a to je prosím hnus fialovej, o tom žádná. Farmakologie je v podstatě stejný zlo jako kolonaliasmus a růžový třpytky, takže fakt fest. 

Ale zpět k soudnímu. Už ve třeťáku vám vysvětlí, že patologie a soudní lékařství fakt není to samé - a stejně jako vám to říkali patologové, i soudní lékaři vám to zdůrazní znovu. Na rozdíl od patologie je soudní lékařství obor pěkně drsný a člověk na něj vážně musí mít žaludek.

Jestli na něj mám žaludek já? Ne, nemám, děkuji pěkně. Jakože ne že by se mi dělalo zle z pitev, příjemné to úplně není, ale asi bych zvládla dělat, ale soudní lékařství je fakt o obětech trestných činů a to prostě nedám. Probouzí to ve mně mstitele, prostě mám takový vztek, jak vidím ty fotky zmlácených ženských, které zavraždil přítel a zabitý děti a prostě... ne, tohle dělat nemůžu. 

Vlastně se mi na to ani nechtělo učit, vůbec to nebylo téma, do kterého bych se chtěla pouštět. Vím, že to nejspíš zní divně od někoho, kdo napsal osm, byť ne zrovna dobrých, detektivek, ale vážně mě to soudní nebavilo. Začala jsem se učit, až když to bylo bezpodmínečně nutné, tj. asi deset dní před zkouškou, a učila jsem se tak jako na půl oka - z našich kokotyčinčích výpracek, které daly dohromady mé báječné spolužačky. Já přispěla pouze titulkou, protože, jak už jsem řekla, tohle vážně nebyl můj šálek čaje. 

Na soudním taháte tři otázky, první legislativní (fuj, ale moc šikovně zpracováno ve výprackách, takže dobrý), druhé dvě jsou v podstatě "co všechno vás může zabít a jak to bude vypadat". Jsou tam otázky na posmrtné změny, na různé typy poranění, otravy, sražení autem a takovéhle chuťovky. Fakt mi to stačilo.

Můj zkouškový termín byl odpolední, začínal ve 14:00 hodin, což znamená, že jsem ještě měla celé dopoledne na opakování (hehe, jakože jsem určitě opakovala, to víte že jo). Bylo pěkně hnusně, horko, před bouřkou, a já si jenom říkala, ať hlavně sakra neprší, protože déšť na zkoušce je pro mě vždycky špatné znamení. Ústav soudního lékařství je na Tvrdého, tzn. od našeho bytu se tam dá dojít pěšky, takže jsem tam pěkně capkala v těch svých podpatcích a při přecházení silnice myslela na obraz bílé ledviny při vykrvácení po přejetí tramvají.

Na ústav jsem dorazila jako druhá; ten den nás šlo ke zkoušce pět. Jakmile jsme se sešly všechny, byly jsme odvedeny do patra na sekretariát, kde jsme si tahaly otázky. Na soudním je vtip v tom, že si táhnete jen papír, na němž jsou tři otázky ve fixní kombinaci, se kterou prostě nehnete, což je dosti nahovno. Vytáhla jsem si "trestné činy související s neoprávněným nakládáním s tkáněmi, orgány a genomem", "poranění mnohotnou střelnou zbraní, historickými střelnými zbraněmi a speciálními typy střelných zbraní" a "forenzní antropologii, stomatologii a genetiku".

Dvě ze tří otázek totálně na kočku; jediné, u čeho jsem si byla relativně jistá, byly ty střelné zbraně. K těm jsem si napsala pořádnou přípravu. Většinu informací k forenzní antropologii jsem vytáhla ze vzpomínek na Sběratele kostí a co se těch trestných činů týče, tak jsem si jen říkala, jak je dobře, že mě neslyší můj drahý spolubydla Kuba, který by se zaručeně chechtal jak blázen, kdyby věděl, jaké hovadiny tam naplácám.

Naštěstí, můj zkoušející nebyl právník a zjevně tu legislativu neměl rád, takže mě nechal říct asi tak dvě věty a jelo se dál. U střelných poranění se zdržel, ale stejně to bylo spíš příjemné povídání než zkoušení, a u těch forenzních věd chtěl něco málo ke každé - snažila jsem se působit jakože něco vím a přikyvovat, když mi něco vysvětloval, a dobré. Dostala jsem áčko a tradá domů. 

Ve vyšších ročnících se pěkné známky sbírají docela dobře, tak se tomu tak nedivte; většina vyučujících už tak nějak počítá s tím, že tu školu doděláte, že už máte něco za sebou a jsou docela hodní. Na soudním obzvláště jsou všichni zkoušející moc fajn, takže vážně není třeba se té zkoušky bát.

Za splněnou zkoušku jsem se odměnila nanukem a kafem a šla si užít těch pár relativně volných dní, než začne další blok. Mezitím jsem však musela napsat asi šest článků do práce a den po zkoušce pěkně na praxi na urologii. Ach jo. 

Proč se mi zdá, že prázdniny tak nějak přestaly existovat?