Pí. Prostě pí.

"Tak fajn, vyletěla jsem z biofyziky. Tati, jak ses učil na zkoušky? Potřebuju nějaký systém. Nějaký systém, který používaly úspěšně stejně ztracené případy, jako jsem já," významně mrkám na taťku.
"Já jsem byl mnohem horší než ty," odpovídá. "Ale na rozdíl od tebe jsem si už na střední škole pamatoval jednotky. A všechny důležité konstanty."
Připadám si zbytečná a neschopná. Otec chvíli přemýšlí. "No, dneska si pamatuju už jenom pí. Ale za to na dvanáct desetinných míst!"
Připadám si zbytečná a neschopná. Zrada biologie. Opravdu se tyhle znalosti nepřenáší geneticky, nebo jsem jen vznikla z výjimečně blbé spermie?
"Tři celé čtrnáct jedna pět devět dva šest pět tři pět..." pobrukuje si tatíček spokojeně.
Jedna a dva je tři, jedna a dva je tři, opakuju si já. Píšu si přípravu ke kolokviu první pomoci. Jedna je počet otázek, které jsem stihla projet včera. Dvě jsem udělala dneska. To je celkem tři. Boží! Už mi jich zbývá jenom dvacet sedm. Ach Bože, do čehos tu dušu vrazil.
"No schválně, je to tak, že jo? A ještě mě napadá Boltzmannova konstanta, ta je... ééé... nějaké... jedna celá třicet osm krát deset na mínus dvacátou třetí?"
Mamka kývá, jakože je to správně.
Táta spokojeně:
"No jo, na čísla jsem měl vždycky paměť."
"Akorát první noční košilku jsi mi koupil o dvě čísla větší," připomíná maminka.
"Ale prosím tě... tak jsem se spletl," usmívá se otec.
"Teď ji nosí babička," poznamenává maminka suše.
Někdy bych fakt ráda znala číslo pí na dvanáct desetinných míst. Někdy bych si ráda pamatovala aspoň Jirkovy narozeniny. Nebo své vlastní. Jó, to by bylo bezva.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Druhou nohou ve čtvrťáku

Dnes jsem udělala patfyz. Dnes jsem se dostala do čtvrťáku. Jsem v půlce studia. Jsem vyčerpaná, ale šťastná. Slyšela jsem, že na některých LF jsou patola a patfyz shrnuty do jedné vyčerpávající maxizkoušky. U nás to tak není, ale i tak mám pocit, že se mi to nějak slilo dohromady v obrovské přelévající se rozplizlé megamonstrum, finálního bosse třetího kola hry jménem "Studium medicíny". Po patole jsem si totiž nedopřála volno, takže jsem do učení patfyzu skočila rovnýma nohama - v podstatě hned den po první zkoušce. Musela jsem. Kdybych si dala pauzu, nedonutila bych se začít. Už se v tomhle trochu znám. Každopádně to, že jsem se začala učit takhle rovnou, znamená, že jsem v podstatě od května nezvedla zadek ze židle a trávila většinu času u svého pracovního stolu, s hromadou oranžových pastelek, s velkou krabicí papírových kapesníčků na slzičky a s učebnicemi rozloženými všude kolem. Myslím, že tak příšerně nervózní jako včera, v předvečer patfyzu, jsem ještě nikdy před
Další informace

Patola: Jednou nohou ve čtvrťáku (druhou v průseru)

(článek o tom, jak jsem dala jednu hnusnou zkoušku, začíná asi někde v pátém odstavci. Jestli vás nezajímají moje obecné poznámky k patole, přeskočte do oné části) Patologie zněla o prázdninách po druháku jako extrémně zajímavý předmět. Dokonce jsem si ji začala ještě před začátkem semestru číst, protože mi přišlo zatraceně hustý, že jsme se konečně dopracovali k předmětu, kde jsou nějaké NEMOCI. Doteď totiž všechno bylo hlavně o tom, jak má tělo fungovat. Patologie ukazovala, co se děje, když tělo nefunguje. Moje počáteční nadšení z tohoto předmětu vyprchalo hned první týden semestru, když jsem se málem nevešla na cvikách do učebny, protože nás bylo moc a židlí málo. Seděla jsem tam jak oukropeček v rožku a neviděla jsem pořádně ani na monitory počítačů, kde se promítaly preparáty patologicky změněných tkání, ani na vyučujícího, který mluvil navíc tak potichu, že jsem ho měla problém slyšet. Vážně mě to nebavilo. A první pitva? Na té jsem si prosím ověřila, že nejsem až takový nec
Další informace

Jak jsem se proletěla. Zase.

Víte, co je ta hlavní výhoda zkoušky z anatomie oproti biofyzice? Zkouší se v přízemí. Takže když se zkoušející rozhodne vás chytit za límec a vyhodit oknem, máte ještě šanci, že se vrátíte dveřma, a to po svých. U biofyziky, která je ve třetím patře, by mi v takovéto situaci šlo vážně o kejhák. No jo, měla jsem se líp učit. Nebo mít víc štěstí. No jo, mám štěstí v lásce, říkali mi, tak asi jinde nemám nárok. Musím uznat, že jsem to nečekala. Vytáhla jsem si docela pěkné otázky, měla jsem pocit, že vím dost. Zkoušející byl zjevně jiného názoru. Ale vyhazovat umí, to se musí nechat. Elegantně, krásná balistická křivka, radost se na to dívat, když zrovna nejste ten, co letí. Skoro to nebolí, teda aspoň než dopadnete na parkoviště za anatomickým ústavem, pěkně rypákem na beton. Tak si shrňme situaci. Máme hotový test, to je dobré. Opravné termíny jsou vypsané a je jich relativně dost, to je taky dobré. Jejich data se nám ani trochu nehodí, to není dobré. Ale někam se přihlásit zjevně m
Další informace