Polámal se mraveneček

Možná si říkáte, copak se to stalo, že jsem se tak dlouho neozvala. Inu, snažila jsem se učit. Ve středu mám zkoušku z biofyziky (moje pocity z ní nejlépe vystihuje Šmajdalfův vskutku okřídlený citát "Asi se trochu proletím"), což je 126 otázek přímo z pekla. Umím tak čtyři.
Snažím se však dále. Je večer, v našem obýváku panuje pracovní atmosféra. Otec cosi ťuká do počítače a hudrá, že nemá licenci. Matička čte seminárky. Já čtu už pošesté ten samý řádek otázky číslo 110.
"Já tomu vůbec nerozumím!" ohlašuju zoufale, dnes již asi po sto padesáté.
"Tak se to nauč jak básničku," radí táta.
"Jenže... já se neumím věci učit jak básničku!!"
V tu chvíli se maminka začíná divně švihle usmívat. "Polámal se mraveneček, ví to celá obora..."
"...o půlnoci zavolali mravenčího doktora!" dodává otec dramatickým tónem.
"Doktor klepe na srdíčko, potom píše recepis..."
"...pustíme do něj interferenční proud," navrhuju pochmurně. Sice netuším, co to je, ale pokud to mravence nezabije, určitě ho to posílí. "Jé, tady se píše, že to má analgetické účinky... to by mohlo mravenečkovi pomoct, ne?"
"...třikrát denně prášek cukru, bude zdravý jako rys!" pokyvuje maminka hlavou zkušeně.
Čtu dál. "Hmm, tak prý se to používá spíš při chronických stavech... to mravenečkovi nepřejeme..."
"Dali prášek podle rady, mraveneček stůně dál..." hlásí táta.
"...Celý den byl jako v ohni, celou noc jim proplakal," dodává máma.
Už začínám chápat, že jsem v tomhle divadle zřejmě navíc.
"Čtyři stáli u postýlky, 
pátý těšil neplakej, 
pofoukám ti na bolístku,
do rána ti bude hej!" 
"Pofoukal mu na bolístku,
pohladil ho po čele,
hop a zdravý mraveneček
ráno skáče z postele."
Rodiče se spokojeně usmívají, tváří se, že ode mě čekají uznání nebo rovnou potlesk. Asi si ho zaslouží. Pamatují si Mravenečka ještě ze základky. A já už zase nevím, co jsou interferenční proudy... ach jo. Asi budu na zkoušce taky recitovat. Rozmýšlím se nad "Pec nám spadla" a "Skákal pes". Ale tam si zaboha nemůžu vzpomenout na druhou sloku.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Druhou nohou ve čtvrťáku

Dnes jsem udělala patfyz. Dnes jsem se dostala do čtvrťáku. Jsem v půlce studia. Jsem vyčerpaná, ale šťastná. Slyšela jsem, že na některých LF jsou patola a patfyz shrnuty do jedné vyčerpávající maxizkoušky. U nás to tak není, ale i tak mám pocit, že se mi to nějak slilo dohromady v obrovské přelévající se rozplizlé megamonstrum, finálního bosse třetího kola hry jménem "Studium medicíny". Po patole jsem si totiž nedopřála volno, takže jsem do učení patfyzu skočila rovnýma nohama - v podstatě hned den po první zkoušce. Musela jsem. Kdybych si dala pauzu, nedonutila bych se začít. Už se v tomhle trochu znám. Každopádně to, že jsem se začala učit takhle rovnou, znamená, že jsem v podstatě od května nezvedla zadek ze židle a trávila většinu času u svého pracovního stolu, s hromadou oranžových pastelek, s velkou krabicí papírových kapesníčků na slzičky a s učebnicemi rozloženými všude kolem. Myslím, že tak příšerně nervózní jako včera, v předvečer patfyzu, jsem ještě nikdy před
Další informace

Patola: Jednou nohou ve čtvrťáku (druhou v průseru)

(článek o tom, jak jsem dala jednu hnusnou zkoušku, začíná asi někde v pátém odstavci. Jestli vás nezajímají moje obecné poznámky k patole, přeskočte do oné části) Patologie zněla o prázdninách po druháku jako extrémně zajímavý předmět. Dokonce jsem si ji začala ještě před začátkem semestru číst, protože mi přišlo zatraceně hustý, že jsme se konečně dopracovali k předmětu, kde jsou nějaké NEMOCI. Doteď totiž všechno bylo hlavně o tom, jak má tělo fungovat. Patologie ukazovala, co se děje, když tělo nefunguje. Moje počáteční nadšení z tohoto předmětu vyprchalo hned první týden semestru, když jsem se málem nevešla na cvikách do učebny, protože nás bylo moc a židlí málo. Seděla jsem tam jak oukropeček v rožku a neviděla jsem pořádně ani na monitory počítačů, kde se promítaly preparáty patologicky změněných tkání, ani na vyučujícího, který mluvil navíc tak potichu, že jsem ho měla problém slyšet. Vážně mě to nebavilo. A první pitva? Na té jsem si prosím ověřila, že nejsem až takový nec
Další informace

Jak jsem se proletěla. Zase.

Víte, co je ta hlavní výhoda zkoušky z anatomie oproti biofyzice? Zkouší se v přízemí. Takže když se zkoušející rozhodne vás chytit za límec a vyhodit oknem, máte ještě šanci, že se vrátíte dveřma, a to po svých. U biofyziky, která je ve třetím patře, by mi v takovéto situaci šlo vážně o kejhák. No jo, měla jsem se líp učit. Nebo mít víc štěstí. No jo, mám štěstí v lásce, říkali mi, tak asi jinde nemám nárok. Musím uznat, že jsem to nečekala. Vytáhla jsem si docela pěkné otázky, měla jsem pocit, že vím dost. Zkoušející byl zjevně jiného názoru. Ale vyhazovat umí, to se musí nechat. Elegantně, krásná balistická křivka, radost se na to dívat, když zrovna nejste ten, co letí. Skoro to nebolí, teda aspoň než dopadnete na parkoviště za anatomickým ústavem, pěkně rypákem na beton. Tak si shrňme situaci. Máme hotový test, to je dobré. Opravné termíny jsou vypsané a je jich relativně dost, to je taky dobré. Jejich data se nám ani trochu nehodí, to není dobré. Ale někam se přihlásit zjevně m
Další informace