Eny píše blog

...A laciným krabičkám na jídlo z Tigeru. Abyste pochopili celou hrůznost mého dnešního traumatizujícího zážitku, musím vám sdělit, že jsem dnes byla v práci. Protože v mé nové práci není po ruce restaurace s teplými jídly, ale jen bufáč, kde se dá dát maximálně chlebíček, na který většinou nemám chuť, nosím si do práce vlastní obědy. Včera jsem se rozhodla, že jelikož je jaro a jelikož vážím už víc než moje budoucí tchýně (což na mně ovšem, jak sama poznamenala, není vidět... zřejmě mi tedy ztloustly kosti), uvařím si něco lehkého. Zapojila jsem do příprav i muže a vyrobila si smažené kuřecí kousky a salát. Byl to skoro Caesar, taková Eny verze se spoustou balkánského sýru a cibule. Po vychladnutí jsem jídlo schovala do obědové krabičky jako obvykle, hodila ho do lednice a ráno spokojeně sbalila do batohu. Na zastávce Semilasso jsem ucítila podezřele silnou vůni cibule, která se linula z mého batohu. Kuře a salát, respektive salátová zálivka a tuk z kuřecích kousků se zřejmě rozho...

V televizi zase jedou básníci, ten druhý díl - však víte, ten, co se odehrává v prvním ročníku medicíny. A co myslíte, že dělá naše milá Eny? No jo, gebí se jak idiot filmu se skriptama Základy neuroanatomie a nervových drah i pro úplné blby I na svých kolenou   a zatímco   jí maminka připomíná že "by ses měla sbalit, brouku", píše tenhle článek. Máme se Štěpánkem Šafránkem hodně společného. Oba dva jsme na střední zjistili, že pomocí básniček se dá užít docela dost srandy a proplout až k maturitě. Oba dva jsme si užili pořádání muzikálu a i přes své očividné humaniťácké sklony jsme nakonec skončili na medicíně. Hmm, náš jediný rozdíl zřejmě spočívá v tom, že Šafránek navzdory tomu, že přeříz nervus fibularis, dostal z anatomie Áčko. A já, do háje, navzdory tomu, že jsem nic nepřeřízla a pitvám s chutí, jsem ráda, že vím, že nervus fibularis se nenachází na noze, ale na ruce. . . . Chacha, je na noze, jasně že to vím, to jsem vás dostala. Lekli jste se, co? Každopádně...

Zítra mám anatomii. Hehe. Diencephalon pořád neumím. A místo toho, abych se učila, píšu článek na blog. Dneska už čtvrtý. Rozhodla jsem se totiž, že když už ten blog mám, budu si s ním trochu hrát. Tak, aby byl pěkný a nelíbil se jenom mně. Zabrousila jsem do nastavení a vybrousit se mi z něj podařilo až po dvou hodinách práce. Snažila jsem se zjistit, jak si tady nastavit nějaké rubriky. Ukázalo se, že google blog tomu říká "Stránky" a na články se tam dají dát odkazy. Ty "stránky" pak musíte kromě toho, že je "publikujete", zviditelnit pomocí "gadgetu", který si zase najdete v "rozložení". Svět je někdy nepříjemně komplikovaný. Nakreslila jsem si ke dvěma novým "stránkám" krásné obrázky a dokonce se mi je podařilo na web nahrát napoprvé. V zápalu inspirace jsem napsala tři články o tom, jak se neučit. Musím vymyslet ještě nějaký o tom, jak bojovat s prokrastinací. Když jsem pyšně ukazovala blog Jirkovi, došlo mi, že má...

Jsem člověk, který se na střední učil tím způsobem, že si přečetl poznámky o přestávce před testem a v pohodě prošel. Byla jsem zvyklá, že nemusím v podstatě nic dělat a krásné známky mi zajistí můj všeobecný rozhled a šarm. Fungovalo to. Něco vám prozradím. Na vysoké už to nefunguje. A fakt se budete muset učit. Říká se, že medicína je těžká a musí se vysedět, ale učit se budete muset i na právech, na přírodovědě, všude. Pokud ze sebe teda chcete mít dobrý pocit a nechcete všechny zkoušky dělat na třikrát, nebo po haluzi. V prvním semestru jsem byla naprosto zoufalá, protože jsem se fakt neuměla učit. Myslím, že teď je to mnohem lepší, i když z centrální nervové jsem pořád naprosto zoufalá a chce se mi z ní brečet. Takže... co považuju za důležité, když se mám něco fakt naučit: 1) Neučit se naráz, rozfázovat si to do několika dní. 2) Pokud se rozhodnete chodit na přednášky, tak si předem to téma proleťte. Stačí zlehka, jednou přečíst. Fakt to pomůže a líp se to ukotví. 3) Psát...

Když mi začínalo moje první zkouškové, říkala jsem si, že je potřeba, abych všechno zvládla napoprvé. Jsem přece ta superchytrá Anička s Kabelkou, která dostává dvojky, jen když je chce dostat. Svoji úplně první zkoušku jsem si dala na desátého ledna s tím, že se budu učit už přes Vánoce. Nelžete si, jako jsem si dělala já. Přes Vánoce se nebudete učit, to vám zaručuju. A kdyby jo... tak silvestr vás zaručeně donutí to všechno zapomenout. Já jsem s učením začala třetího ledna. Ležela jsem ve vypracovaných otázkách od rána do večera a zdálo se mi o absorpční spektrofotometrii a ionizujícím záření. Stíhala jsem udělat třicet otázek denně, někdy i čtyřicet. Jenže... asi čtvrtého dne mozek řekl dost. Zjistila jsem, že si nepamatuju vůbec nic. Neumím vzorce, neznám jednotky ani pitomé definice. Dokonce si nepamatuju ani názvy otázek. Když jsem se učila, byla jsem většinu dne sama doma a hrabalo mi z toho. Zkoušku jsem samozřejmě napoprvé neudělala. Noc před ní jsem spala asi čtyřicet mi...

Od páté třídy jsem byla přesvědčená, že budu studovat odbornou fyziku, protože ji dělali oba moji rodiče. Byla jsem o tom přesvědčená tak skálopevně, že jsem v ostatních předmětech, třeba jako v biologii a chemii, kreslila obrázky a pozor jsem dávala jenom ve chvílích, kdy to bylo fakt nezbytně nutné. Chtěla jsem dělat "bezpečný" obor, něco, co už je prostě ozkoušené, nic nového. Chtěla jsem studovat fyziku, protože se to tak "prostě dělá". Přitom mě to hrozně táhlo ke psaní a taky k divadlu, takže v úvahu mohly připadat i humanitní obory. Táta ovšem prohlásil, že by mě vydědil, kdybych šla studovat třeba literaturu, a já to brala vážně, protože jsem nikdy nebyla schopná rozeznat, kdy si ze mě dělá srandu, a kdy to myslí vážně. Pak jsem hrála v divadle, které jsem si napsala a zrežírovala a zatímco na ostatní herce byly nadšené reakce... mně bylo řečeno, že jsem byla hezká . Tak jsem se na uměleckou dráhu rozhodla zanevřít pro nedostatek talentu. Když se měly pod...

Tak mi o víkendu bylo něžně, leč vcelku důrazně vyčteno, že už jsem dlouho nic nenapsala. A že některým mým čtenářům schází můj suchý humor (hehe), můj ostrovtip (hihi) a věcné komentáře k aktuálním tématům (chachá!)... nebo prostě jenom chtějí vědět, jak jsem na tom s učením anatomie. . . . ŠPATNĚ. Ale díkybohu mám dvě zásadní vady - zaprvé jsem masochista a zadruhé optimista. Takže mi vůbec nevadí, když ten zasmolenej diencephalon čtu už potřetí a pamatuju si z něj akorát tak nadpis. Jsem špatná, ale zaručeně nejsem nejhorší. Vsadím se, že se mě zítra někdo zeptá, co máme umět na čtvrtek. Vždycky mě to zahřeje u srdíčka, když vím, že už jsem to aspoň viděla. Zkrátka a jednoduše - zatracená centrální nervová. Mám pocit, že si z ní přepálím mozkové obvody. Když jsme s nervovkou začínali, chovala jsem bláhovou naději, že mi třeba půjde, když mi zásadně nejde to, co ostatní zvládají v pohodě, a v pohodě zvládám věci, které jsou pro zbytek lidstva náročné. Tak jsem se spletla, no! J...