Nepřepal ten mozek. Smrdí to.

Když mi začínalo moje první zkouškové, říkala jsem si, že je potřeba, abych všechno zvládla napoprvé. Jsem přece ta superchytrá Anička s Kabelkou, která dostává dvojky, jen když je chce dostat. Svoji úplně první zkoušku jsem si dala na desátého ledna s tím, že se budu učit už přes Vánoce.
Nelžete si, jako jsem si dělala já. Přes Vánoce se nebudete učit, to vám zaručuju. A kdyby jo... tak silvestr vás zaručeně donutí to všechno zapomenout.
Já jsem s učením začala třetího ledna. Ležela jsem ve vypracovaných otázkách od rána do večera a zdálo se mi o absorpční spektrofotometrii a ionizujícím záření. Stíhala jsem udělat třicet otázek denně, někdy i čtyřicet. Jenže... asi čtvrtého dne mozek řekl dost.
Zjistila jsem, že si nepamatuju vůbec nic. Neumím vzorce, neznám jednotky ani pitomé definice. Dokonce si nepamatuju ani názvy otázek.
Když jsem se učila, byla jsem většinu dne sama doma a hrabalo mi z toho. Zkoušku jsem samozřejmě napoprvé neudělala. Noc před ní jsem spala asi čtyřicet minut. Bylo to pekelné.
Tak jsem došla k názoru, že takhle to nejde.
Čekaly mě dvě malá kolokvia; na obě jsem se učila v Brně, na každé asi tři dny předem. Neučila jsem se celé dny, jen tak tři hodinky denně. A bylo mi dobře. Obě kolokvia jsem zvládla a čekala mě oprava biofyziky.
Tentokrát jsem se zaměřila na testové otázky, protože kdo neudělá test, k ústní se vůbec nedostane, a samotné otázky k ústní zkoušce jsem si sama se dvěma dalšími spolužáky vypracovávala, protože z těch starých jsem se nezvládala učit.
Na biofyziku jsem se podruhé učila asi deset dní, z toho tři jsem byla v lázních; učila jsem se asi čtyři hodiny denně. A víte co? Bylo to mnohem lepší než sedět v knížkách celý den. Ze zkoušky mám éčko, ale vytáhla jsem si dvě otázky, které jsem fakt nechtěla.
Takže? Poučení jasné - nepřepálit to ze začátku a učit se jen tak, aby to hlava stíhala. Udělat si režim, učit se v určitý čas. Dobře jíst. Dobře spát. Zajít si na masáž a zaplavat si.
A pak to určitě vyjde.
A i kdyby ne napoprvé, tak za to se přece nestřílí.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Druhou nohou ve čtvrťáku

Dnes jsem udělala patfyz. Dnes jsem se dostala do čtvrťáku. Jsem v půlce studia. Jsem vyčerpaná, ale šťastná. Slyšela jsem, že na některých LF jsou patola a patfyz shrnuty do jedné vyčerpávající maxizkoušky. U nás to tak není, ale i tak mám pocit, že se mi to nějak slilo dohromady v obrovské přelévající se rozplizlé megamonstrum, finálního bosse třetího kola hry jménem "Studium medicíny". Po patole jsem si totiž nedopřála volno, takže jsem do učení patfyzu skočila rovnýma nohama - v podstatě hned den po první zkoušce. Musela jsem. Kdybych si dala pauzu, nedonutila bych se začít. Už se v tomhle trochu znám. Každopádně to, že jsem se začala učit takhle rovnou, znamená, že jsem v podstatě od května nezvedla zadek ze židle a trávila většinu času u svého pracovního stolu, s hromadou oranžových pastelek, s velkou krabicí papírových kapesníčků na slzičky a s učebnicemi rozloženými všude kolem. Myslím, že tak příšerně nervózní jako včera, v předvečer patfyzu, jsem ještě nikdy před
Další informace

Patola: Jednou nohou ve čtvrťáku (druhou v průseru)

(článek o tom, jak jsem dala jednu hnusnou zkoušku, začíná asi někde v pátém odstavci. Jestli vás nezajímají moje obecné poznámky k patole, přeskočte do oné části) Patologie zněla o prázdninách po druháku jako extrémně zajímavý předmět. Dokonce jsem si ji začala ještě před začátkem semestru číst, protože mi přišlo zatraceně hustý, že jsme se konečně dopracovali k předmětu, kde jsou nějaké NEMOCI. Doteď totiž všechno bylo hlavně o tom, jak má tělo fungovat. Patologie ukazovala, co se děje, když tělo nefunguje. Moje počáteční nadšení z tohoto předmětu vyprchalo hned první týden semestru, když jsem se málem nevešla na cvikách do učebny, protože nás bylo moc a židlí málo. Seděla jsem tam jak oukropeček v rožku a neviděla jsem pořádně ani na monitory počítačů, kde se promítaly preparáty patologicky změněných tkání, ani na vyučujícího, který mluvil navíc tak potichu, že jsem ho měla problém slyšet. Vážně mě to nebavilo. A první pitva? Na té jsem si prosím ověřila, že nejsem až takový nec
Další informace

Jak jsem se proletěla. Zase.

Víte, co je ta hlavní výhoda zkoušky z anatomie oproti biofyzice? Zkouší se v přízemí. Takže když se zkoušející rozhodne vás chytit za límec a vyhodit oknem, máte ještě šanci, že se vrátíte dveřma, a to po svých. U biofyziky, která je ve třetím patře, by mi v takovéto situaci šlo vážně o kejhák. No jo, měla jsem se líp učit. Nebo mít víc štěstí. No jo, mám štěstí v lásce, říkali mi, tak asi jinde nemám nárok. Musím uznat, že jsem to nečekala. Vytáhla jsem si docela pěkné otázky, měla jsem pocit, že vím dost. Zkoušející byl zjevně jiného názoru. Ale vyhazovat umí, to se musí nechat. Elegantně, krásná balistická křivka, radost se na to dívat, když zrovna nejste ten, co letí. Skoro to nebolí, teda aspoň než dopadnete na parkoviště za anatomickým ústavem, pěkně rypákem na beton. Tak si shrňme situaci. Máme hotový test, to je dobré. Opravné termíny jsou vypsané a je jich relativně dost, to je taky dobré. Jejich data se nám ani trochu nehodí, to není dobré. Ale někam se přihlásit zjevně m
Další informace