Co budeš studovat, je fakt jen na tobě
Od páté třídy jsem byla přesvědčená, že budu studovat odbornou fyziku, protože ji dělali oba moji rodiče. Byla jsem o tom přesvědčená tak skálopevně, že jsem v ostatních předmětech, třeba jako v biologii a chemii, kreslila obrázky a pozor jsem dávala jenom ve chvílích, kdy to bylo fakt nezbytně nutné. Chtěla jsem dělat "bezpečný" obor, něco, co už je prostě ozkoušené, nic nového. Chtěla jsem studovat fyziku, protože se to tak "prostě dělá".
Přitom mě to hrozně táhlo ke psaní a taky k divadlu, takže v úvahu mohly připadat i humanitní obory. Táta ovšem prohlásil, že by mě vydědil, kdybych šla studovat třeba literaturu, a já to brala vážně, protože jsem nikdy nebyla schopná rozeznat, kdy si ze mě dělá srandu, a kdy to myslí vážně.
Pak jsem hrála v divadle, které jsem si napsala a zrežírovala a zatímco na ostatní herce byly nadšené reakce... mně bylo řečeno, že jsem byla hezká. Tak jsem se na uměleckou dráhu rozhodla zanevřít pro nedostatek talentu.
Když se měly podávat přihlášky na vysokou, měla jsem zdánlivě jedinou možnost, tu fyziku, kterou jsem si vybrala už dávno a roky si to plánovala. Přesto jsem s podáním přihlášky váhala. Otevřela jsem stránky MUNI a projížděla fakultu po fakultě, obor po oboru. Stránky lékařské fakulty jsem vždycky rozklikla a zase je pěkně rychle zavřela, protože se na to přece nehodím.
Jenže - proč bych se na to neměla hodit? Protože to nezvládnu? Ale co mi brání v tom, abych to aspoň nezkusila?
Nakonec jsem si na medicínu podala přihlášku ještě dřív než na fyziku. Byla jsem na přijímačky naprosto nepřipravená, ale měla jsem štěstí - ze střední jsem i přes svou nesmírnou ignoranci předmětů, které jsem "nepotřebovala" měla pěkné známky (jedinou dvojku jsem měla paradoxně z fyziky), a tak jsem se dostala na průměr.
V okamžiku, kdy mi přišlo rozhodnutí o přijetí, mi už nějaká fyzika byla úplně jedno. Hrozně krásně mi bušilo srdce a najednou jsem měla pocit, že se mi konečně otevřela cesta, po které chci doopravdy jít.
Z našich pak vypadlo, že ze mě vždycky chtěli mít doktorku, akorát mi to nikdy neříkali, abych nešla někam, kam nechci. Nejradši bych je uškrtila v tu chvíli. Měla jsem takový strach, že mi to budou chtít nějak zakázat! A oni tohle. Tak jsem šla prvního června k zápisu a bylo to. Tehdy už jsem si byla naprosto jistá, že to chci dělat. I když nemám fotografickou paměť a železný zadek. Prostě to půjde. Protože chci.
.
.
.
Tak, to by byl můj příběh na úvod, a teď to, o čem jsem hlavně chtěla mluvit:
1) Pokud si člověk není jistý, co chce vlastně dělat, je lepší se nad tím zamyslet už před uzavírkou přihlášek a vybrat třeba tři, čtyři obory, které se mu líbí, a kam se chce zkusit přihlásit. Ono se to nějak tak vyprofiluje samo. Hlavně se ty přihlášky musí podat... protože pokud to jeden neudělá, tak je to jako snít o tom, že vyhraje v loterii hlavní cenu, ale nikdy si nekoupí los.
2) Nikdy si nepodávejte jen jednu přihlášku. I když jste si v danou chvíli fakt jistí, že to chcete dělat, minimálně nějaký záchranný obor se vždycky hodí.
3) Neohlížejte se na to, co vám doma tlučou do hlavy, a jděte svou cestou, i když je to těžké. Je lepší dělat to, co vás baví, než se zavděčit rodičům. V tomhle věku byste už měli vědět vy, co je pro vás nejlepší.
4) Nezapomeňte se připravovat na přijímačky, pokud nejste klikař jako já. A nezapomeňte, že před přijímačkama musíte ještě odmaturovat, takže vykašlat se úplně na všechno kromě přípravných kurzů fakt není dobrý plán.
5) Pokud máte dobré známky a váš obor to nabízí, určitě se zkuste dostat na průměr. Ušetří vám to nervy a vy se pak můžete stresovat jen s tou maturitou.
6) Mimochodem, maturita je fraška. Naprostá. Užijte si ji. Pochopíte to, až přijde první zkouškové.
7) Když si přece jenom vyberete špatně, nesmrďte na té škole zbytečně. Pokud vás to od prvního týdne deptá, nebaví a máte kopřivku, jen co se podíváte na skripta, není to dobré znamení. Není ostuda skončit. Ostatně - můžete si dát přihlášku na něco jiného. Za to se nestřílí.
Třeba to shrnutí někomu pomůže. Pořád doufám, že se to nějakou černou dírou internetové sítě dostane zpátky časem k mému mladšímu já, abych byla víc v pohodě a neřešila hovadiny, které jsem řešila. :D
Přitom mě to hrozně táhlo ke psaní a taky k divadlu, takže v úvahu mohly připadat i humanitní obory. Táta ovšem prohlásil, že by mě vydědil, kdybych šla studovat třeba literaturu, a já to brala vážně, protože jsem nikdy nebyla schopná rozeznat, kdy si ze mě dělá srandu, a kdy to myslí vážně.
Pak jsem hrála v divadle, které jsem si napsala a zrežírovala a zatímco na ostatní herce byly nadšené reakce... mně bylo řečeno, že jsem byla hezká. Tak jsem se na uměleckou dráhu rozhodla zanevřít pro nedostatek talentu.
Když se měly podávat přihlášky na vysokou, měla jsem zdánlivě jedinou možnost, tu fyziku, kterou jsem si vybrala už dávno a roky si to plánovala. Přesto jsem s podáním přihlášky váhala. Otevřela jsem stránky MUNI a projížděla fakultu po fakultě, obor po oboru. Stránky lékařské fakulty jsem vždycky rozklikla a zase je pěkně rychle zavřela, protože se na to přece nehodím.
Jenže - proč bych se na to neměla hodit? Protože to nezvládnu? Ale co mi brání v tom, abych to aspoň nezkusila?
Nakonec jsem si na medicínu podala přihlášku ještě dřív než na fyziku. Byla jsem na přijímačky naprosto nepřipravená, ale měla jsem štěstí - ze střední jsem i přes svou nesmírnou ignoranci předmětů, které jsem "nepotřebovala" měla pěkné známky (jedinou dvojku jsem měla paradoxně z fyziky), a tak jsem se dostala na průměr.
V okamžiku, kdy mi přišlo rozhodnutí o přijetí, mi už nějaká fyzika byla úplně jedno. Hrozně krásně mi bušilo srdce a najednou jsem měla pocit, že se mi konečně otevřela cesta, po které chci doopravdy jít.
Z našich pak vypadlo, že ze mě vždycky chtěli mít doktorku, akorát mi to nikdy neříkali, abych nešla někam, kam nechci. Nejradši bych je uškrtila v tu chvíli. Měla jsem takový strach, že mi to budou chtít nějak zakázat! A oni tohle. Tak jsem šla prvního června k zápisu a bylo to. Tehdy už jsem si byla naprosto jistá, že to chci dělat. I když nemám fotografickou paměť a železný zadek. Prostě to půjde. Protože chci.
.
.
.
Tak, to by byl můj příběh na úvod, a teď to, o čem jsem hlavně chtěla mluvit:
1) Pokud si člověk není jistý, co chce vlastně dělat, je lepší se nad tím zamyslet už před uzavírkou přihlášek a vybrat třeba tři, čtyři obory, které se mu líbí, a kam se chce zkusit přihlásit. Ono se to nějak tak vyprofiluje samo. Hlavně se ty přihlášky musí podat... protože pokud to jeden neudělá, tak je to jako snít o tom, že vyhraje v loterii hlavní cenu, ale nikdy si nekoupí los.
2) Nikdy si nepodávejte jen jednu přihlášku. I když jste si v danou chvíli fakt jistí, že to chcete dělat, minimálně nějaký záchranný obor se vždycky hodí.
3) Neohlížejte se na to, co vám doma tlučou do hlavy, a jděte svou cestou, i když je to těžké. Je lepší dělat to, co vás baví, než se zavděčit rodičům. V tomhle věku byste už měli vědět vy, co je pro vás nejlepší.
4) Nezapomeňte se připravovat na přijímačky, pokud nejste klikař jako já. A nezapomeňte, že před přijímačkama musíte ještě odmaturovat, takže vykašlat se úplně na všechno kromě přípravných kurzů fakt není dobrý plán.
5) Pokud máte dobré známky a váš obor to nabízí, určitě se zkuste dostat na průměr. Ušetří vám to nervy a vy se pak můžete stresovat jen s tou maturitou.
6) Mimochodem, maturita je fraška. Naprostá. Užijte si ji. Pochopíte to, až přijde první zkouškové.
7) Když si přece jenom vyberete špatně, nesmrďte na té škole zbytečně. Pokud vás to od prvního týdne deptá, nebaví a máte kopřivku, jen co se podíváte na skripta, není to dobré znamení. Není ostuda skončit. Ostatně - můžete si dát přihlášku na něco jiného. Za to se nestřílí.
Třeba to shrnutí někomu pomůže. Pořád doufám, že se to nějakou černou dírou internetové sítě dostane zpátky časem k mému mladšímu já, abych byla víc v pohodě a neřešila hovadiny, které jsem řešila. :D
Komentáře
Okomentovat