Nikdy nevěř kuřeti!
...A laciným krabičkám na jídlo z Tigeru.
Abyste pochopili celou hrůznost mého dnešního traumatizujícího zážitku, musím vám sdělit, že jsem dnes byla v práci. Protože v mé nové práci není po ruce restaurace s teplými jídly, ale jen bufáč, kde se dá dát maximálně chlebíček, na který většinou nemám chuť, nosím si do práce vlastní obědy.
Včera jsem se rozhodla, že jelikož je jaro a jelikož vážím už víc než moje budoucí tchýně (což na mně ovšem, jak sama poznamenala, není vidět... zřejmě mi tedy ztloustly kosti), uvařím si něco lehkého. Zapojila jsem do příprav i muže a vyrobila si smažené kuřecí kousky a salát. Byl to skoro Caesar, taková Eny verze se spoustou balkánského sýru a cibule.
Po vychladnutí jsem jídlo schovala do obědové krabičky jako obvykle, hodila ho do lednice a ráno spokojeně sbalila do batohu.
Na zastávce Semilasso jsem ucítila podezřele silnou vůni cibule, která se linula z mého batohu. Kuře a salát, respektive salátová zálivka a tuk z kuřecích kousků se zřejmě rozhodly, že mi utečou z krabičky a vydají se na dobrodružnou výpravu mezi ty další věci, které jsem v batohu měla. No výborně. To máš za to, že žereš maso, potvoro.
Vůně cibule sílí a line se autobusem, kterým jedu do práce. Nemám nic, čím bych tu vylitou věc utřela a nemám ani sáček, do kterého bych strčila tu krabičku, abych zabránila dalšímu vytékání. Spěchám, tak to neřeším.
Skutečný rozsah katastrofy zjišťuju až v okamžiku, kdy z batohu tahám svoje ručně psané poznámky do anatomie.
Jsou mokré. A smrdí jako kuře a cibule.
To je celkem pozitivní, protože kuře a cibule smrdí rozhodně líp než lidské ostatky naložené v láku (po kterých obvykle ty poznámky páchnou).
Blbý však je, že jsou MOKRÉ. Hodně mokré.
A psané plnicím perem.
Do...ténejhlubšínejčernějšínejpodělanějšínejchlupatějšíPRDELEkurňafixUŽcosemkomuDOHÁJEsakra jenom udělala!!
Na každé stránce je mokromastný flek, který pokrývá zhruba prvních osm řádků hustě psaných poznámek, ze kterých jsem se o pauzách plánovala učit. Rozdýchávám to ztěžka.
Pozitivní je, že už vím, čím psát tajné zprávy - klasický inkoust se z papíru smyje i za pomoci jen velmi omezeného množství tekutiny tak dokonale, že po něm nezbude ani mastný flek. Pokud ovšem mastný flek nezbude po tom zatraceným kuřeti, které se tam vylilo!
.
.
.
Ve zkratce, chtěla jsem strávit příjemný večer s nohama nahoře, u čaje a sledování Dr. House, Amerika hledá topmodelku nebo jiného duchaplného seriálu. Místo toho jsem strávila večer kryptografickým luštěním zbytků textu a jemnou restaurátorskou prací.
Já se prostě miluju. Nikdo mi neumí zkomplikovat život tak báječně, jako já sama!
Abyste pochopili celou hrůznost mého dnešního traumatizujícího zážitku, musím vám sdělit, že jsem dnes byla v práci. Protože v mé nové práci není po ruce restaurace s teplými jídly, ale jen bufáč, kde se dá dát maximálně chlebíček, na který většinou nemám chuť, nosím si do práce vlastní obědy.
Včera jsem se rozhodla, že jelikož je jaro a jelikož vážím už víc než moje budoucí tchýně (což na mně ovšem, jak sama poznamenala, není vidět... zřejmě mi tedy ztloustly kosti), uvařím si něco lehkého. Zapojila jsem do příprav i muže a vyrobila si smažené kuřecí kousky a salát. Byl to skoro Caesar, taková Eny verze se spoustou balkánského sýru a cibule.
Po vychladnutí jsem jídlo schovala do obědové krabičky jako obvykle, hodila ho do lednice a ráno spokojeně sbalila do batohu.
Na zastávce Semilasso jsem ucítila podezřele silnou vůni cibule, která se linula z mého batohu. Kuře a salát, respektive salátová zálivka a tuk z kuřecích kousků se zřejmě rozhodly, že mi utečou z krabičky a vydají se na dobrodružnou výpravu mezi ty další věci, které jsem v batohu měla. No výborně. To máš za to, že žereš maso, potvoro.
Vůně cibule sílí a line se autobusem, kterým jedu do práce. Nemám nic, čím bych tu vylitou věc utřela a nemám ani sáček, do kterého bych strčila tu krabičku, abych zabránila dalšímu vytékání. Spěchám, tak to neřeším.
Skutečný rozsah katastrofy zjišťuju až v okamžiku, kdy z batohu tahám svoje ručně psané poznámky do anatomie.
Jsou mokré. A smrdí jako kuře a cibule.
To je celkem pozitivní, protože kuře a cibule smrdí rozhodně líp než lidské ostatky naložené v láku (po kterých obvykle ty poznámky páchnou).
Blbý však je, že jsou MOKRÉ. Hodně mokré.
A psané plnicím perem.
Do...ténejhlubšínejčernějšínejpodělanějšínejchlupatějšíPRDELEkurňafixUŽcosemkomuDOHÁJEsakra jenom udělala!!
Na každé stránce je mokromastný flek, který pokrývá zhruba prvních osm řádků hustě psaných poznámek, ze kterých jsem se o pauzách plánovala učit. Rozdýchávám to ztěžka.
Pozitivní je, že už vím, čím psát tajné zprávy - klasický inkoust se z papíru smyje i za pomoci jen velmi omezeného množství tekutiny tak dokonale, že po něm nezbude ani mastný flek. Pokud ovšem mastný flek nezbude po tom zatraceným kuřeti, které se tam vylilo!
.
.
.
Ve zkratce, chtěla jsem strávit příjemný večer s nohama nahoře, u čaje a sledování Dr. House, Amerika hledá topmodelku nebo jiného duchaplného seriálu. Místo toho jsem strávila večer kryptografickým luštěním zbytků textu a jemnou restaurátorskou prací.
Já se prostě miluju. Nikdo mi neumí zkomplikovat život tak báječně, jako já sama!
Komentáře
Okomentovat