Bernardýn

Někdy mám pocit, že mi z toho sezení za pokladnou trošičku hrabe. Jako třeba v těch okamžicích, kde se na pokladním pásu paní pokladní sedící přede mnou objeví obrovský chlupatý bernardýn.
Jo, fakt, bernardýn. S čárovým kódem a cenou 2000 korun českých. Byl plyšový, samozřejmě, ale od toho pravého naprosto k nerozeznání.
V okamžiku, kdy ho pokladní načetla, se musel spustit nějaký tajný alarm upozorňující ostatní zaměstnankyně, že toho šíleného plyšáka někdo fakt koupil. Otevřely se dveře kanceláře pokladního dozoru, z nich vyletělo asi pět prodavaček a všechny se seběhly k pokladně s bernardýnem.
"Jeeee, ten je tak krásný, já jsem se na něj už včera dívala..."
"Jéé, on je jak živý, podívejte se na ty očička..."
"No, za tu cenu by bylo možná lepší pořídit živého," utrousí jedna z pokladních.
"Ale prosímtě, pán ušetří na granulích..."
Novopečený majitel exkluzivního bernardýna spokojeně pokyvuje. "No jo, a chlupy to nepouští, ven s tím chodit nemusíme... to víte, dneska každý jenom někam spěchá, najít si čas ještě na venčení psa..."
"...To je vopruz, to chápu, no, a ještě k tomu po něm pořád sbírat hovínka," konstatuje velmi výrazným hláskem brigádnice o pokladnu dál.
"A loužičku vám taky neudělá! To je skvělý pes," poznamenává další pokladní a mimochodem hladí plyšáka po hlavě. Možná mu i podstrčila telefonní číslo. Něco jako - však víš pejsku, až tě přestane tenhle pán bavit, u mě na gauči je pořád místo.
"Hlavně aby neštěkal," strachuje se zákazník zničehonic, očividně už naprosto pohlcen hrou, "dá se vrátit v případě hlučnosti? Já bych nerad obtěžoval sousedy..."
"Pane," uklidňuje ho hlavní pokladní poklepáním na rameno, "za tu cenu... garantuju vám, že ani neštěkne."
Prodavačky a zákazník si vymění všeříkající pohledy a všichni se společně rozchechtají. Pán platí a odnáší si plyšové zvíře v monstrózní igelitce z obchodu.
Ach ano, tady je svět ještě v pořádku. Jen ti lidi jsou občas trošinku mešuge.