Jak jsme dělali salát
Ďábel nenosí Pradu. Nosí pondělí. Už jsem si tady jednou na pondělky stěžovala, ale zdá se, že to může být ještě mnohem horší, než jsem myslela.
Víte, co nechcete slyšet v pondělí v 7:15 ráno na trase ÚVOZ - UNIVERZITNÍ KAMPUS? Povím vám to. "Tududum. Zastávka - Koniklecová." To totiž znamená, že jste prvotřídní ocas. Nejenom, že jste nastoupili do šestadvacítky místo pětadvacítky, ale právě jste přejeli poslední společnou zastávku.
Vystřelila jsem ze dveří jak hadron z urychlovače a trochu packajíc jsem přistála na zastávce Koniklecová. Kolem mě neznámé budovy, neznámé tváře. Domorodci. Tváří se, jako bych právě narušila průběh rituálu na uctění mrtvých - nebo tak něco.
Se sladce nevinným úsměvem na rtech a smrtí v očích pomalu couvám směrem k přechodu pro chodce. V dálce vidím trolejbus. Prosím, ať je to sedmatřicítka, ta staví u kampusu!
Ovšemže ne, jede opět šestadvacet. Svezu se na Čtvrtě a do školy doklušu pěšky s jazykem na vestě a srdcem zapasovaným někde v oblasti laryngu.
Měla jsem za to, že tenhle divoký začátek dne už nic netrumfne. Odpoledne bylo naplánováno celkem poklidně; vyrazíme do Globusu pro nějaké vánoční ptákoviny, mrkneme na trhy a pak se budeme učit a vzájemně si masírovat nohy uondané z toho všeho chození.
Jenže kluci dostali báječný nápad udělat těstovinový salát. To nezní jako takový problém, že? Připsali jsme si k vánočním ptákovinám na nákupní seznam rajčata, okurku, šunku a zakysanou smetanu.
První strategickou chybou bylo nepřipsat tam taky ty těstoviny.
Druhou to, že jsme koupili šunku vcelku.
"Víš, my tu šunku kupujeme plátkovou, aby se dobře krájela," poznamenal Kuba, když Jirka vytáhl nákup.
"Ta šunka se bude strouhat," odpověděl Jirka. "My to tak doma děláme."
A vytáhl struhadlo. Zašila jsem se ve vedlejším pokoji, aby po mně náhodou někdo nechtěl nějakou práci. Chvilku si tak čtu musculus latissimus dorsi, když tu se z kuchyně něžným hlasem mého drahého ozve:
"Do prdele!"
Letím za ním. "Co se děje?" tážu se celkem zbytečně. Jirka si drží ruku a plave ke mně kaluží krve.
"Sem se strouhnul..." praví.
Milosrdně mu navrhuju, že se strouhání ujmu, aby se mohl jít ošetřit. Přebírám od něj šunku, kontroluju struhadlo, jestli na něm neutkvěl kus lidského, strouhám.
"Do prdele!"
Schytal to palec. Koukám se, jak to spokojeně krvácí. Na scénu přichází Kuba.
"A přesně proto to krájíme," poznamenává. "Ukaž." Bere mi struhadlo a dává se do práce. Odcházím krvácet do koupelny. Na blednoucího Jirku. Lepíme si navzájem zmrzačené prsty, když tu...
"...Do prdele!!"
Kuba letí z kuchyně. Trefa do černého, resp. červeného asi po dvou strouhnutích. Začali jsme se mu smát, ale přestali jsme, jakmile nám došlo, že už nemáme žádné další struhače.
Vrátili jsme se do kuchyně, každý z nás hypnotizujíce struhadlo pohledem. Po chvíli se Kuba natáhl pro rukavici používanou obvykle na vytahování horkého plechu z trouby, přes zuby přecedil, že tu šunku prostě dostrouhá.
Jirka se vědoucně usmál. "Co myslíš... mám mu říct, že tohle je teprve půlka šunky?"
A takhle my si tu žijem, jo...
Víte, co nechcete slyšet v pondělí v 7:15 ráno na trase ÚVOZ - UNIVERZITNÍ KAMPUS? Povím vám to. "Tududum. Zastávka - Koniklecová." To totiž znamená, že jste prvotřídní ocas. Nejenom, že jste nastoupili do šestadvacítky místo pětadvacítky, ale právě jste přejeli poslední společnou zastávku.
Vystřelila jsem ze dveří jak hadron z urychlovače a trochu packajíc jsem přistála na zastávce Koniklecová. Kolem mě neznámé budovy, neznámé tváře. Domorodci. Tváří se, jako bych právě narušila průběh rituálu na uctění mrtvých - nebo tak něco.
Se sladce nevinným úsměvem na rtech a smrtí v očích pomalu couvám směrem k přechodu pro chodce. V dálce vidím trolejbus. Prosím, ať je to sedmatřicítka, ta staví u kampusu!
Ovšemže ne, jede opět šestadvacet. Svezu se na Čtvrtě a do školy doklušu pěšky s jazykem na vestě a srdcem zapasovaným někde v oblasti laryngu.
Měla jsem za to, že tenhle divoký začátek dne už nic netrumfne. Odpoledne bylo naplánováno celkem poklidně; vyrazíme do Globusu pro nějaké vánoční ptákoviny, mrkneme na trhy a pak se budeme učit a vzájemně si masírovat nohy uondané z toho všeho chození.
Jenže kluci dostali báječný nápad udělat těstovinový salát. To nezní jako takový problém, že? Připsali jsme si k vánočním ptákovinám na nákupní seznam rajčata, okurku, šunku a zakysanou smetanu.
První strategickou chybou bylo nepřipsat tam taky ty těstoviny.
Druhou to, že jsme koupili šunku vcelku.
"Víš, my tu šunku kupujeme plátkovou, aby se dobře krájela," poznamenal Kuba, když Jirka vytáhl nákup.
"Ta šunka se bude strouhat," odpověděl Jirka. "My to tak doma děláme."
A vytáhl struhadlo. Zašila jsem se ve vedlejším pokoji, aby po mně náhodou někdo nechtěl nějakou práci. Chvilku si tak čtu musculus latissimus dorsi, když tu se z kuchyně něžným hlasem mého drahého ozve:
"Do prdele!"
Letím za ním. "Co se děje?" tážu se celkem zbytečně. Jirka si drží ruku a plave ke mně kaluží krve.
"Sem se strouhnul..." praví.
Milosrdně mu navrhuju, že se strouhání ujmu, aby se mohl jít ošetřit. Přebírám od něj šunku, kontroluju struhadlo, jestli na něm neutkvěl kus lidského, strouhám.
"Do prdele!"
Schytal to palec. Koukám se, jak to spokojeně krvácí. Na scénu přichází Kuba.
"A přesně proto to krájíme," poznamenává. "Ukaž." Bere mi struhadlo a dává se do práce. Odcházím krvácet do koupelny. Na blednoucího Jirku. Lepíme si navzájem zmrzačené prsty, když tu...
"...Do prdele!!"
Kuba letí z kuchyně. Trefa do černého, resp. červeného asi po dvou strouhnutích. Začali jsme se mu smát, ale přestali jsme, jakmile nám došlo, že už nemáme žádné další struhače.
Vrátili jsme se do kuchyně, každý z nás hypnotizujíce struhadlo pohledem. Po chvíli se Kuba natáhl pro rukavici používanou obvykle na vytahování horkého plechu z trouby, přes zuby přecedil, že tu šunku prostě dostrouhá.
Jirka se vědoucně usmál. "Co myslíš... mám mu říct, že tohle je teprve půlka šunky?"
A takhle my si tu žijem, jo...
Komentáře
Okomentovat