Jak je důležité míti ručník
Dlouho jsem váhala, jestli sepsat tento příběh, přestože je velmi výživný. Kuba, můj drahý spolubydlící, si však opakovaně stěžuje, že jsem o něm na blog ještě nic nepřidala, takže - má co chtěl.
Kuba je ukázkový exemplář mimoně totálního. Mimoň totální není ten žlutý, roztomilý typ, ale ten mnohem větší, téměř vyhynulý, který se vzhledově velmi výrazně podobá lidem. (Zabije mě, až si to přečte, ale jsou věci, které za to stojí.) Dlouho jsem snila o příležitosti pozorovat mimoně totálního v jeho přirozeném prostředí. Nakonec se mi tato příležitost naskytla, když jsem s jedním z nich začala bydlet.
Ano, uznávám, že za část této historky můžu já, protože jsem ve spěchu sbalila něco, co mi nepatřilo, a tím pádem uvedla zmíněného mimoně do prekérní situace. Moje chyba však spustila rozkošný řetězec událostí vedoucí až k sepsání této povídky.
Ukradla jsem Kubovi ručník. Byl totiž žlutý stejně jako můj ručník a shodou nešťastných okolností se nacházel v mém pokoji. Umývala jsem totiž vanu a koupelnu celkově a nakázala jsem Jirkovi, aby odtamtud odnesl všechny věci, které by při kontaktu s čistícími prostředky mohly přijít k úhoně. Odnesl tedy ručníky. Všechny. A hodil mi je na postel.
Takto došlo k záměně.
Že mám ručník Kubův a ne svůj mi došlo až doma, když jsem ho vytáhla z batohu a zjistila, že má velikost asi jako jeden a půl fotbalového hřiště, protože pán se zkrátka rád utírá důkladně, zatímco mně stačí titěrná osušečka. Doufala jsem, že se nic zásadního nestalo. Pak mi však přišla tato zpráva.
"Ahoj, neodvezla jsi mi nahodou rucnik??"
Zastyděla jsem se a odpověděla, že jo, ale že ho vrátím vypraný.
"No, ja jenom ze to byl jediny, co jsem tu mel..."
Uch, to už je horší. Napsala jsem mu, že si má skočit do našeho pokoje, otevřít tu malou skříňku u dveří a tam si půjčit nějaký můj. Jsou sice menší než ten jeho, ale když sešije pět dohromady, mohl by se tím zvládnout utřít.
"Tady zadny rucnik neni. Pujcim si uterku z kuchyne."
OK, dobrá, říkám si, tak jsem si asi nedovezla ručníky, píšu si poznámku, že je tam mám v neděli dovézt. O několik hodin později mobil cinká znovu.
"Tece zachod. Instalater tu byl. Nenasel jsem hadr. Pujcim si uterku z kuchyne."
To už skřípu zuby, protože hadr na bytě stoprocentně máme. No nic, budu muset Kubovi udělat komentovanou prohlídku bytu, aby ten hadr příště našel.
V neděli jsme přijeli s Jirkou na byt. Kuba vypadal jako Tom Hanks v Trosečníkovi. V chodbě jsme se málem přerazili o napůl hotový vor. "Tak jak jsi vyřešil problém s ručníkem?" tážu se konverzačním tónem.
"Noo, použil jsem nakonec svoje tričko. A zbytek nechal oschnout," hlásí Kuba své inženýrské řešení. Aha. No, ještě se mohl natáhnout na topení. Nebo pověsit na šňůru na balkoně.
Vyrážím na inspekci bytu. Otevírám skříň s čistícími prostředky. Na kýblu je hozená znásilněná utěrka, kterou Kuba utíral podlahu na záchodě. A pod ní, na tomtéž kýblu, leží hadr na podlahu.
"Kubo?"
"No?"
"Tys ten hadr neviděl?"
"Jé, to je na podlahu? Když on vypadal... takový moc hezký na to, aby se s ním utírala podlaha."
Vrrr, zato ta utěrka byla stará a ošklivá, že?! Polknu nadávky a pokračuju dál, do pokoje. Otevírám skříňku, kde by měly být ručníky, protože tam chci schovat ty, které jsem přivezla.
Skříňka je plná.
Ručníků.
"Kuboooo?"
"Áno?"
"Co je tohle?"
"To je... ručník?"
Och, díkybohu. Poznal to. Věnuju mu sladký, velmi sladký úsměv. "Takže... ty jsi nenašel ručník?"
Dost možná nenašel ani tu skříňku. Možná se mi prohrabal v podprsenkách, seznal, že tohle ručník asi nebude, a zase odešel. Vrrrrr.
Jirka mezitím tiše vybaluje. Zavolala jsem Kubu akorát včas na to, aby viděl, jak Jirka z batohu vytahuje mlíko. "Jé, to jsem rád, že jsi ho přivezl, ono už mi včera došlo a dneska jsem křoupal müsli nasucho..."
Zatnu zuby a jdu do kuchyně. Otvírám lednici. Ve dveřích tam stojí plná lahev mléka. "JAKUBE!!"
"Anó, zlatíčko?" Kuba vchází do místnosti, tváří se nevinně jako archanděl Gabriel.
"A tohle je podle tebe co?!" tážu se ho potřetí, už těsně na hranici toho okamžiku, kdy se od září už snad posté proměním v Hulka a vytřu Jakubem podlahu.
"JÉÉÉ, MLÍKO!"
Někdy přemýšlím, jak je to možné, že ten chlapec ještě žije.
Kuba je ukázkový exemplář mimoně totálního. Mimoň totální není ten žlutý, roztomilý typ, ale ten mnohem větší, téměř vyhynulý, který se vzhledově velmi výrazně podobá lidem. (Zabije mě, až si to přečte, ale jsou věci, které za to stojí.) Dlouho jsem snila o příležitosti pozorovat mimoně totálního v jeho přirozeném prostředí. Nakonec se mi tato příležitost naskytla, když jsem s jedním z nich začala bydlet.
Ano, uznávám, že za část této historky můžu já, protože jsem ve spěchu sbalila něco, co mi nepatřilo, a tím pádem uvedla zmíněného mimoně do prekérní situace. Moje chyba však spustila rozkošný řetězec událostí vedoucí až k sepsání této povídky.
Ukradla jsem Kubovi ručník. Byl totiž žlutý stejně jako můj ručník a shodou nešťastných okolností se nacházel v mém pokoji. Umývala jsem totiž vanu a koupelnu celkově a nakázala jsem Jirkovi, aby odtamtud odnesl všechny věci, které by při kontaktu s čistícími prostředky mohly přijít k úhoně. Odnesl tedy ručníky. Všechny. A hodil mi je na postel.
Takto došlo k záměně.
Že mám ručník Kubův a ne svůj mi došlo až doma, když jsem ho vytáhla z batohu a zjistila, že má velikost asi jako jeden a půl fotbalového hřiště, protože pán se zkrátka rád utírá důkladně, zatímco mně stačí titěrná osušečka. Doufala jsem, že se nic zásadního nestalo. Pak mi však přišla tato zpráva.
"Ahoj, neodvezla jsi mi nahodou rucnik??"
Zastyděla jsem se a odpověděla, že jo, ale že ho vrátím vypraný.
"No, ja jenom ze to byl jediny, co jsem tu mel..."
Uch, to už je horší. Napsala jsem mu, že si má skočit do našeho pokoje, otevřít tu malou skříňku u dveří a tam si půjčit nějaký můj. Jsou sice menší než ten jeho, ale když sešije pět dohromady, mohl by se tím zvládnout utřít.
"Tady zadny rucnik neni. Pujcim si uterku z kuchyne."
OK, dobrá, říkám si, tak jsem si asi nedovezla ručníky, píšu si poznámku, že je tam mám v neděli dovézt. O několik hodin později mobil cinká znovu.
"Tece zachod. Instalater tu byl. Nenasel jsem hadr. Pujcim si uterku z kuchyne."
To už skřípu zuby, protože hadr na bytě stoprocentně máme. No nic, budu muset Kubovi udělat komentovanou prohlídku bytu, aby ten hadr příště našel.
V neděli jsme přijeli s Jirkou na byt. Kuba vypadal jako Tom Hanks v Trosečníkovi. V chodbě jsme se málem přerazili o napůl hotový vor. "Tak jak jsi vyřešil problém s ručníkem?" tážu se konverzačním tónem.
"Noo, použil jsem nakonec svoje tričko. A zbytek nechal oschnout," hlásí Kuba své inženýrské řešení. Aha. No, ještě se mohl natáhnout na topení. Nebo pověsit na šňůru na balkoně.
Vyrážím na inspekci bytu. Otevírám skříň s čistícími prostředky. Na kýblu je hozená znásilněná utěrka, kterou Kuba utíral podlahu na záchodě. A pod ní, na tomtéž kýblu, leží hadr na podlahu.
"Kubo?"
"No?"
"Tys ten hadr neviděl?"
"Jé, to je na podlahu? Když on vypadal... takový moc hezký na to, aby se s ním utírala podlaha."
Vrrr, zato ta utěrka byla stará a ošklivá, že?! Polknu nadávky a pokračuju dál, do pokoje. Otevírám skříňku, kde by měly být ručníky, protože tam chci schovat ty, které jsem přivezla.
Skříňka je plná.
Ručníků.
"Kuboooo?"
"Áno?"
"Co je tohle?"
"To je... ručník?"
Och, díkybohu. Poznal to. Věnuju mu sladký, velmi sladký úsměv. "Takže... ty jsi nenašel ručník?"
Dost možná nenašel ani tu skříňku. Možná se mi prohrabal v podprsenkách, seznal, že tohle ručník asi nebude, a zase odešel. Vrrrrr.
Jirka mezitím tiše vybaluje. Zavolala jsem Kubu akorát včas na to, aby viděl, jak Jirka z batohu vytahuje mlíko. "Jé, to jsem rád, že jsi ho přivezl, ono už mi včera došlo a dneska jsem křoupal müsli nasucho..."
Zatnu zuby a jdu do kuchyně. Otvírám lednici. Ve dveřích tam stojí plná lahev mléka. "JAKUBE!!"
"Anó, zlatíčko?" Kuba vchází do místnosti, tváří se nevinně jako archanděl Gabriel.
"A tohle je podle tebe co?!" tážu se ho potřetí, už těsně na hranici toho okamžiku, kdy se od září už snad posté proměním v Hulka a vytřu Jakubem podlahu.
"JÉÉÉ, MLÍKO!"
Někdy přemýšlím, jak je to možné, že ten chlapec ještě žije.
Komentáře
Okomentovat