Ach, jak já miluji pondělky!
Nejhorší na vstávání v pondělí v šest ráno je to, že je pondělí a vy vstáváte v šest ráno.
Měla jsem dnes poměrně nabitý den, potřebovala jsem zařídit spoustu věcí a těsně po škole jsem si (já vůl!) domluvila rande s kamarádkou, která odjíždí na delší dobu do zahraničí. Tak mě napadlo - pojedu do školy o chvíli dřív a zařídím si všechno, co potřebuji, ještě předtím než začne přednáška.
Houby houby zlatá rybko!
Vystřelila jsem z domu napůl obutá, kartáček na zuby ještě přilepený na pantu, abych stihla dřívější trolejbus, ale blikla mi červená, tak jsem stála jak pecka na semaforu... pak jsem na zastávku doběhla s jazykem na vestě ve chvíli, kdy se milý trolejbus už rozjížděl.
Řidič zaznamenal můj zoufalý výraz a vypoulené oči a milosrdně mi zastavil. Odlepila jsem jazyk od vesty, smotala ho zpět do dutiny ústní a nastoupila dovnitř.
Trolejbus byl samozřejmě narvaný. Říkala jsem si - nevadí, postojím, hlavně že to všechno pěkně stihnu - najdu skříňku, koupím skripta, koupím pohled pro kamarádku...
Jenže víte, ta nejhorší věc na pondělním vstávání v šest ráno je ta, že je ŠEST RÁNO. A když dorazíte na Kampus pár minut po sedmé, VŠECHNY OBCHODY BUDOU JEŠTĚ logicky ZAVŘENÉ. Takže si nekoupíte ani skripta, ani pohled v papíráku.
Tak fajn, řekla jsem si, aspoň najdeme svoji skříňku - tu, co mi byla přidělena před víkendem a já se dosud nedostala k tomu, abych ji použila. Měla být někde v druhém nadzemním podlaží u pavilonu A11. Pro neznalé - Kampus je bludiště. Když nemáte Ariadnino klubko, tak prostě jdete a modlíte se, aby proti vám zpoza rohu nevystartoval Minotaurus. Všechny chodby vypadají stejně a občas si, jen tak z hecu, vyměňují svá místa. Našla jsem skříňky s označením 3000 až 3100. Našla jsem i skříňky 4000 a výše. Ale nikde jsem nenašla tu zatracenou skříňku číslo 3587. A to ani když jsem slezla do sklepa a vylezla až na střechu!! Samozřejmě, že se stačilo na úplném začátku vydat doprava a ne doleva a našla bych to hned. Grr!
Nicméně čas kvapil a já musela zanechat hledání pošahané skříňky a valit na přednášku. V okamžiku, kdy jsem začala lovit v batohu sešit a něco na psaní, jsem zjistila, že nemám pouzdro s psacími potřebami. Ach jo. Hlavně že jsem se do školy chystala už včera a ráno se radovala, že jen vezmu batoh a jdu!
Nezbývalo nic jiného, než vyběhnout z Kampusu, odchytit holuba, šlohnout mu brk, ten pak naostřit o obrubník a na přednáškách zapisovat vlastní krví.
Ach můj Bože, pochopila bych mor, sněť i kobylky, ale proč jsi sakra musel stvořit něco tak příšerného jako je PONDĚLÍ?!
Měla jsem dnes poměrně nabitý den, potřebovala jsem zařídit spoustu věcí a těsně po škole jsem si (já vůl!) domluvila rande s kamarádkou, která odjíždí na delší dobu do zahraničí. Tak mě napadlo - pojedu do školy o chvíli dřív a zařídím si všechno, co potřebuji, ještě předtím než začne přednáška.
Houby houby zlatá rybko!
Vystřelila jsem z domu napůl obutá, kartáček na zuby ještě přilepený na pantu, abych stihla dřívější trolejbus, ale blikla mi červená, tak jsem stála jak pecka na semaforu... pak jsem na zastávku doběhla s jazykem na vestě ve chvíli, kdy se milý trolejbus už rozjížděl.
Řidič zaznamenal můj zoufalý výraz a vypoulené oči a milosrdně mi zastavil. Odlepila jsem jazyk od vesty, smotala ho zpět do dutiny ústní a nastoupila dovnitř.
Trolejbus byl samozřejmě narvaný. Říkala jsem si - nevadí, postojím, hlavně že to všechno pěkně stihnu - najdu skříňku, koupím skripta, koupím pohled pro kamarádku...
Jenže víte, ta nejhorší věc na pondělním vstávání v šest ráno je ta, že je ŠEST RÁNO. A když dorazíte na Kampus pár minut po sedmé, VŠECHNY OBCHODY BUDOU JEŠTĚ logicky ZAVŘENÉ. Takže si nekoupíte ani skripta, ani pohled v papíráku.
Tak fajn, řekla jsem si, aspoň najdeme svoji skříňku - tu, co mi byla přidělena před víkendem a já se dosud nedostala k tomu, abych ji použila. Měla být někde v druhém nadzemním podlaží u pavilonu A11. Pro neznalé - Kampus je bludiště. Když nemáte Ariadnino klubko, tak prostě jdete a modlíte se, aby proti vám zpoza rohu nevystartoval Minotaurus. Všechny chodby vypadají stejně a občas si, jen tak z hecu, vyměňují svá místa. Našla jsem skříňky s označením 3000 až 3100. Našla jsem i skříňky 4000 a výše. Ale nikde jsem nenašla tu zatracenou skříňku číslo 3587. A to ani když jsem slezla do sklepa a vylezla až na střechu!! Samozřejmě, že se stačilo na úplném začátku vydat doprava a ne doleva a našla bych to hned. Grr!
Nicméně čas kvapil a já musela zanechat hledání pošahané skříňky a valit na přednášku. V okamžiku, kdy jsem začala lovit v batohu sešit a něco na psaní, jsem zjistila, že nemám pouzdro s psacími potřebami. Ach jo. Hlavně že jsem se do školy chystala už včera a ráno se radovala, že jen vezmu batoh a jdu!
Nezbývalo nic jiného, než vyběhnout z Kampusu, odchytit holuba, šlohnout mu brk, ten pak naostřit o obrubník a na přednáškách zapisovat vlastní krví.
Ach můj Bože, pochopila bych mor, sněť i kobylky, ale proč jsi sakra musel stvořit něco tak příšerného jako je PONDĚLÍ?!
Komentáře
Okomentovat