O společném vaření

Gympláci nemají rodinnou výchovu. Ani lekce vaření. A vlastně nic, co by je připravilo na život mimo domovský ústav. Já byla naštěstí předvídavá a do kroužku vaření jsem se přihlásila již v páté třídě; od těch dob umím udělat puding, kuřecí prsíčka se sýrem, bramborák a čaj.
Protože není vhodné snažit se přeplavat La Manche, když jste sotva sundali rukávky, začali jsme s mým drahým vařením polévky z pytlíku. Hrachovky. Se slaninou. A cibulí.
Ukázalo se, že cibule bude hlavním kamenem úrazu.
Vybalovala jsem v pokoji oblečení a skládala ho do skříní (bylo to v neděli, kdy jsme dorazili na byt), když tu se Jirka vypotácel z kuchyně, opřel se o futra a pravil:
"Budeš muset tu cibuli vzít za mě."
Všimla jsem si, že má oči plné slz. Otázala jsem se, co se stalo.
"Ále, vzpomněl jsem si na Angeliku..." odpověděl.
Ušklíbla jsem se a vydala se do kuchyně. Pf. Muži. Ani cibuli to nakrájet neumí. Vzala jsem nůž a zakrojila. Musela jsem se k tomu naklonit nad prkýnko.
Do očí se mi nahrnuly slzy a slzný kanálek zahořel, jako kdyby v něm tekla ropa, do níž právě nějaký zlomyslný trpaslík upustil zápalku.
"Ale copak, copak?" zeptal se Jirka škodolibě, když si všiml, jak vypadám.
Otočila jsem se k němu a otřela si oči hřbetem ruky. To celou situaci ještě zhoršilo.
"Když... když ona chtěla, aby to byl poprvé někdo mladý a h-hezký!" vypravila jsem ze sebe.
Pak už jsme brečeli oba. Cibuli jsme nakonec za společného "Ach, J-J-offrey..."  dokrájeli.
A polívka byla moc dobrá. V rámci možností.

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Druhou nohou ve čtvrťáku

Dnes jsem udělala patfyz. Dnes jsem se dostala do čtvrťáku. Jsem v půlce studia. Jsem vyčerpaná, ale šťastná. Slyšela jsem, že na některých LF jsou patola a patfyz shrnuty do jedné vyčerpávající maxizkoušky. U nás to tak není, ale i tak mám pocit, že se mi to nějak slilo dohromady v obrovské přelévající se rozplizlé megamonstrum, finálního bosse třetího kola hry jménem "Studium medicíny". Po patole jsem si totiž nedopřála volno, takže jsem do učení patfyzu skočila rovnýma nohama - v podstatě hned den po první zkoušce. Musela jsem. Kdybych si dala pauzu, nedonutila bych se začít. Už se v tomhle trochu znám. Každopádně to, že jsem se začala učit takhle rovnou, znamená, že jsem v podstatě od května nezvedla zadek ze židle a trávila většinu času u svého pracovního stolu, s hromadou oranžových pastelek, s velkou krabicí papírových kapesníčků na slzičky a s učebnicemi rozloženými všude kolem. Myslím, že tak příšerně nervózní jako včera, v předvečer patfyzu, jsem ještě nikdy před
Další informace

Patola: Jednou nohou ve čtvrťáku (druhou v průseru)

(článek o tom, jak jsem dala jednu hnusnou zkoušku, začíná asi někde v pátém odstavci. Jestli vás nezajímají moje obecné poznámky k patole, přeskočte do oné části) Patologie zněla o prázdninách po druháku jako extrémně zajímavý předmět. Dokonce jsem si ji začala ještě před začátkem semestru číst, protože mi přišlo zatraceně hustý, že jsme se konečně dopracovali k předmětu, kde jsou nějaké NEMOCI. Doteď totiž všechno bylo hlavně o tom, jak má tělo fungovat. Patologie ukazovala, co se děje, když tělo nefunguje. Moje počáteční nadšení z tohoto předmětu vyprchalo hned první týden semestru, když jsem se málem nevešla na cvikách do učebny, protože nás bylo moc a židlí málo. Seděla jsem tam jak oukropeček v rožku a neviděla jsem pořádně ani na monitory počítačů, kde se promítaly preparáty patologicky změněných tkání, ani na vyučujícího, který mluvil navíc tak potichu, že jsem ho měla problém slyšet. Vážně mě to nebavilo. A první pitva? Na té jsem si prosím ověřila, že nejsem až takový nec
Další informace

Jak jsem se proletěla. Zase.

Víte, co je ta hlavní výhoda zkoušky z anatomie oproti biofyzice? Zkouší se v přízemí. Takže když se zkoušející rozhodne vás chytit za límec a vyhodit oknem, máte ještě šanci, že se vrátíte dveřma, a to po svých. U biofyziky, která je ve třetím patře, by mi v takovéto situaci šlo vážně o kejhák. No jo, měla jsem se líp učit. Nebo mít víc štěstí. No jo, mám štěstí v lásce, říkali mi, tak asi jinde nemám nárok. Musím uznat, že jsem to nečekala. Vytáhla jsem si docela pěkné otázky, měla jsem pocit, že vím dost. Zkoušející byl zjevně jiného názoru. Ale vyhazovat umí, to se musí nechat. Elegantně, krásná balistická křivka, radost se na to dívat, když zrovna nejste ten, co letí. Skoro to nebolí, teda aspoň než dopadnete na parkoviště za anatomickým ústavem, pěkně rypákem na beton. Tak si shrňme situaci. Máme hotový test, to je dobré. Opravné termíny jsou vypsané a je jich relativně dost, to je taky dobré. Jejich data se nám ani trochu nehodí, to není dobré. Ale někam se přihlásit zjevně m
Další informace